Do Nové Vsi u Chotěboře a jejího okolí

Impulsem k tomuto výletu byl pohled do geocachingové mapy. Je tedy jasné, že opět půjde o spojení turistiky s geocachingem (nebo naopak?)

Auto necháváme před opuštěnou a chátrající dvoupatrovou budovou na břehu Doubravy. Jedná se o bývalý mlýn Bezlejov pravděpodobně z konce 17. století s chlévy a stájemi v přízemí. Zajímavostí je, že jedním ze zdejších mlynářů byl Johan Norbert Perner (1792–1863), otec Ing. Jana Pernera (1815–1845), projektant a stavitel železničních tratí, který se zúčastnil velkých trasovacích prací pro spojení Vídně s Prahou. Uvažovalo se o spojení drahami sedmi směry, z nichž trasa přes Olomouc a dále Polabím byla nejdelší. Tuto trasu považoval Jan Perner za svou, vždyť ji trasoval a znal ji dokonale. Věřil v ní tak bezmezně, že již na počátku ledna 1841 prozíravě přiměl svého otce, aby opustil mlýn Bezlejov a koupil si na Zeleném předměstí v Pardubicích usedlost s velkým mlýnem a pilou.

Jdeme pro kešku s názvem Stříbro, která odkazuje na zdejší pozůstatky po středověké těžbě rud s obsahem stříbra. Pokračujeme na hráz rybníka Stavenov, nad ním se zvedá vrch Hradiště, náš další cíl:

Postupujeme proti toku Doubravy přírodní rezervací Svatomariánské údolí rozkládající se na ploše 13,5 ha. Předmětem ochrany a důvodem vyhlášení rezervace je přírodě blízký charakter utváření koryta Doubravy a výskyt dobře zachovalých lužních jasanových olšin v navazující nivě.

Na druhý břeh Doubravy, kde vidíme rozsáhlé plochy rozkvetlých bledulí, se nedostaneme, a tak míříme zmíněnou nivou k Hradišti. Překračujeme silnici, u níž stojí křížek s letopočtem prusko-rakouské války...

... a stoupáme na vrchol. Je plochý a poměrně rozlehlý, takže nám dost dlouho trvá, než najdeme vrcholovou tyč.

Další kešku máme nedaleko, je skrytá v pískovcovém výchozu představujícím zárodek skalního městečka:

Keš má název Loděnka , přičemž maketa loděnky je ukryta v jedné pískovcové spáře:

Loděnky jsou jedny z nejprimitivnějších zástupců hlavonožců, ke kterým se řadí například chobotnice nebo sépie. Dnes je známo šest druhů loděnek žijích v Tichém a Indickém oceánu, v době jejich největšícho rozšíření se ale na Zemi vyskytovalo několik tisíc druhů. Stavba těla loděnek se za posledních 500 milionů let téměř nezměnila. První nálezy fosílií těchto živočichů pocházejí z období kambria, tedy první periody prvohor. Ačkoli dnešní loděnky bývají velké okolo 20 centimetrů, jejich předchůdci dorůstali až do 2,5 metru. Jako jediným hlavonožcům zůstala loděnkám celá ulita, u ostatních druhů buď zcela vymizela nebo se ve změněné podobě přesunula do vnitřku těla. Od ostatních hlavonožců se liší také tím, že má u ústního otvoru až 90 krátkých ramen. Schránka loděnek bývá rozdělena na 33 až 36 přepážek. Část z komůrek vytvořených těmito přepážkami slouží těmto živočichům jako hydrostatický orgán, umožňuje jim tedy pohybovat se pod vodní hladinou. Ostatní komůrky plní funkci tlakové komory a díky nim může loděnka klesat a stoupat. Vertikálního pohybu dosahují tím, že mění poměr mezi tekutinou a plynem v těchto komůrkách. Loděnky žijí několik set metrů pod hladinou, až 800, takže jejich ulita je uzpůsobena velkému tlaku. A nakonec ještě jedna zajímavost: Latinský název loděnky (nautilus pompilius) je velmi známý. Spisovatel Jules Verne ho použil pro název ponorky Nautilus kapitána Nema.

*  *  *

Druhá část dnešního keškovacího výletu se odehrává v Nové Vsi u Chotěboře a jejím nejbližším okolí. Roku 1288 koupil zdejší klášterní pozemky rytíř Mstislav z hradu Chlumku u Čáslavi a založil zde obec. Původně se jmenovala Fojtova Ves (německy Voitsdorf) a vznikla na pozemcích bývalé vsi na Rouzeni. Název Nová Ves se ujal až později, možná jako vzpomínka na starou ves na Rouzeni. V listině z roku 1554 je jmenována jako Nová Ves za Chotěboří, později jako Nová Ves blíž Chotěboře a od roku 1654 je nazývána Novou Vsí u Chotěboře.

Další zprávy o obci jsou až z roku 1421, kdy byl vilémovský klášter zničen husitskými vojsky. Roku 1463 se Nová Ves stala součástí panství jednoho z nejvýznačnějších rodů - Trčků z Lípy. Po konfiskaci jejich majetku připadla roku 1638 Erazimu Lehnárovi a pak se majitelé střídali jak na běžícím pásu. V roce 1709 koupil Novou Ves svobodný pán Albrecht Kapoun ze Zubří a Svojkova. Dal zbudovat samotu Zastrání a Podlesí a také postavil zámek. Také po něm se vystřídala řada majitelů, v roce 1873 koupil velkostatek baron Mayran, který dal zbourat starý zámek byl zbourán a vystavět nový zámek podle plánu vídeňského stavitele. Ten si s sebou přivezl i své dělníky a celá stavba trvala od 1. 4. do 1. 8. 1880. Po smrti barona Mayrana v roce 1894 zakoupil zámek Ing. Alois Mixa, poslední majitelkou zámku byla Ludmila Mixová, provdaná Hippeau, která v roce 1951 odjela s dcerou Ludmilou do Francie. V roce 1948 se zámek i statek stal majetkem československého státu, ze zámku se stal Dětský domov.

Při hledání indicií série osmi keší nazvané Novoveské pošmajdání si opravdu po Nové Vsi pošmajdáme. Postupně objevujeme hřbitovní kapli,...

... rybník Soldát, budovu školy, kostel sv. Jana Nepomuckého, nový pomník obětem 2. světové války (postavený na místě staršího pomníku vojákům Rudé armády s nápisem „Sovětským osvoboditelům 1945“), Zámecký rybník a Nový rybník. Za poslední keší a poté bonusovou finálkou stoupáme po úbočí nedalekého vrchu Rouzeň (452 m). Podle místní pověsti je počátek Nové Vsi úzce spjat se zaniklou osadou pod návrším Rouzeň. Vlastně existují dvě verze pověsti, v první se tvrdí, že osada Rouzeň byla zničena v bojích 1279 po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli, podle druhé se tak stalo až po vpádu Matyáše Korvína do našeho kraje roku 1469. Jedním z důvodů byl nedostatek vody, který si ovšem obyvatelé způsobili sami masívním vykácením lesů. Osadníci tehdy odešli dílem do sousední Vísky, dílem do Nové Vsi.