Josef Jahoda a jeho dílo

Jahodova (nikoli Jahodová) ulice na Letné v Havlíčkově Brodě, která sousedí s ulicemi Nerudovou, Havlíčkovou, Pujmanové a Vrchlického, nese také jméno literáta. Tento brodský rodák zvěčnil ve svých dílech atmosféru Německého Brodu.

Portrét od Jana Jůzla (1905–1976)

Josef Jahoda se narodil 27. ledna 1872 v Německém Brodě (po druhé světové válce přejmenovaném na Havlíčkův). Zde prožil dětství i mládí. Jeho otec Josef byl krejčí. Literární nadání zdědil po své matce Anně Jahodové (1848–1917), která je autorkou Pověstí a zkazek královského města Německého Brodu a okolí. V letech 1882–1891 studoval na německobrodském gymnáziu a už tam se začal věnovat psaní. Poté krátce učil na obecné škole ve Velkém Zdíkově. Také působil jako novinář (redigoval Pravdu) a osvětový pracovník. V roce 1899 se oženil s Annou Tučkovou, odstěhoval se do vsi Polánky nad Dědinou (u Třebechovic), kde vlastnil statek. Až do své smrti 16. prosince 1946 se zde věnoval hospodaření a psaní.

Jeho dílo je velmi rozsáhlé, léta přispíval do literárních časopisů, napsal více než sto osmdesát románů a povídek. Je také autorem divadelních her, básní a knížek pro děti. Některé části jeho díla jsou však v důsledku intenzivní literární tvorby méně hodnotná. Jako předlohu ke svým četným románům a knihám povídek si vybíral prosté lidi, jejichž povahu, osudy a společenské prostředí dobře poznal. Jeho hrdiny jsou často lidé žijící na okraji lidské společnosti, tuláci a vyděděnci. Velmi často se také v jeho knihách objevují motivy z rodného města jako například v básnické sbírce Německobrodské motivy. V jednotlivých epických básních zde popisuje události z dějin Německého Brodu. Rodným městem se zabývá i ve sbírce povídek Město 4000 obyvatelů. V knize Starý student vypravuje líčí svá studentská léta na tehdejším německobrodském gymnáziu, své nelehké dramatické začátky i studentské lásky. 

Jeho nejznámějším románem se ale stal Havlíčkův máj, který vyšel knižně až po druhé světové válce. Všechny osoby zalidňující román poznal Josef Jahoda za svého mládí v Německém Brodě v letech sedmdesátých a na začátku let osmdesátých, nebo se alespoň o nich dozvěděl z živé tradice. Havlíček v Jahodově podání je už hotový člověk, přesně ví, co chce, jde za svým cílem, nepodléhá citu a i když miluje, dovede rozumem přemoci svou vášeň, aby mohl vpřed. Vážná láska k Fany Weidenhofferové urychlila jeho odjezd do Prahy, kde chtěl získat takové postavení, po jakém toužil. Tak mladý stal se redaktorem Pražských novin. Měsíc před svatbou „Havlíčkův máj“ skončil...

„Starou zájezdní hospodu U Slunce skoro před půlstoletím utopili. Léta letoucí stála za městem zrovna pod vysokým kopcem, přes který vedla císařská silnice ku Praze, ale pak přišli nějací inženýři a přísně se dívajícípáni, začali cosi rozměřovat, nastrkali plno kolíků…“

Těmito větami začíná veselý román U slunce (podle dnešního pravopisu U Slunce) z dob formanské slávy, vydaný s ilustracemi Jana Jůzla v tehdejším Krajském nakladatelství Havlíčkův Brod. Postavy, které zalidňují po večerech lokál hospody, jejich povahy, slabosti a libůstky vystihl autor dokonale s plným porozuměním pro někdy nelehké jejichživotní osudy. Šprýmy, špílce, vzájemné škádlení a všechny hospodské řeči plynou z úst hostů naprosto přirozeně, realisticky tak,jak je Jahoda znal z vyprávění pamětníků či odposlouchal v dobách svého mládí. S nemenší věrností zachytil furiantské formany a všechny uvěřitelné i neuvěřitelné příhody z cest do daleké ciziny i z bezprostředního okolí, jež návštěvníci hospodské formanky u sklenice dobrého moku semleli. 

Hned v úvodu Jahoda popisuje skutečnou událost, ke které došlo v první polovině 50. let předminulého století v důsledku stavby kamenného mostu přes Sázavu. Nové přemostění řeky vyžadovalo na obou březích zvýšení úrovně vozovky, což je patrné i v dnešních dnech u kostela sv. Kateřiny a také u některých domů v Dolní ulici. Nelze se tedy divit zoufalství hostinského Brandejse, když k jeho tradiční zájezdní hospodě od roku 1855 sjížděli formané se svými „furberky“ s nářky dostikrkolomně a s obavami, aby nevyklopili „fasuňk“. V té době stálo Slunce na konci Brodu, přesněji jako poslední stavení na Jihlavské ulici, dál už bylo jenom pár roztroušených stodol při měšťanských polnostech. Zástavba v dnešní Bezručově ulici nebyla ještě v projektech ani v hlavách pánů stavitelů a podnikatelů. Brod byl tehdy malý a starosvětský, měl čtyři tisíce obyvatel. Formanský cech zkomíral, na jeho zašlou slávu se již víceméně jenom vzpomínalo. Železnice sice ještě do Brodu nedosáhla, končila v Kolíně, avšak již spojovala hlavní zemská města s Vídní. Pokrok v dopravě nebylo možné zastavit. Marné byly stesky na „železné vozejky“, které berou formanům práci, i tajné doufání, že dráha zbankrotuje. Provoz na silnici postupně slábl, jak se rozšiřovala železniční síť, a tak i koláři, kováři a sedláři hleděli do budoucnosti s velkou nejistotou.