Ze Svatého Petra na Luční boudu______ ____________a pod Kozími hřbety zpět

Po minulých dvou dnech opět sluníčko a modré nebe

Auto necháváme ve Svatém Petru, místní části Špindlerova Mlýna a vydáváme se po zelené turistické značce proti toku Svatopetrského potoka. Míjíme kapličku zasvěcenou patronu obce sv. Petrovi, která však byla podle sochy Panny Marie na oltářní menze nazývána také kapličkou mariánskou. 

Za posledním domem končí asfalt, takže se ze silničky stává lesní cesta. Krátce se zastavujeme u památníku havířského kostelíku...

... a později na odpočinkovém místě Dlouhý důl:

Je tu několik naučných tabulí a krátká odbočka k potoku, na jehož druhém břehu je vidět zamřížovaný vstup do štoly.

Dlouhý důl je tři kilometry dlouhé esovité údolí sevřené prudkými svahy Luční hory (1555 m) a Zadní Planiny (1423 m). Pozvolné stoupání začíná nenápadně narůstat, míjíme Červenkovu mohylu na místě, kde 2. března 1951 v lavině zahynul československý reprezentant v lyžování Oldřich Červenka.

V závěrečném úseku Dlouhého dolu se z cesty stává úzká pěšina strmě stoupající do sedla, v němž stojí chata Výrovka (1356 m):

Její historie sahá až k 18. století, kdy zde bylo postaveno jednoduché přístřeší honosně nazývané Hotel Výrovka. Rodina Steinerů, která prodejní přístřešek založila, přišla do Krkonoš s prvními dřevaři z Alp v 16. století. Pro svoji polohu se přístřeší stalo vyhledávaným místem financů, což se rodině nelíbilo a na začátku 19. století bylo zbouráno. Později byl postaven plátěný a pak kamenný přístřešek, v němž Marie Steinerová prodávala kolemjdoucím občerstvení a suvenýry. V roce 1927 tu lyžařský odbor Svazu československých důstojníků vystavěl roubený horský hotel Výrovka a zároveň ve stejném stylu tehdejší Ministerstvo národní obrany vojenskou výcvikovou základnu. Dostala jméno Havlova bouda podle generála ženijního vojska, který stavbu prosadil. Když domovník 17. října 1946 rozehříval v garáži ohněm v koksovém koši zamrzlé pásové vozidlo, Havlova bouda vzplála. Hasiči z Pece se k požáru dostali rychle a podařilo se jim zachránit alespoň chodbou propojený hotel Výrovka. Už za šestnáct týdnů se sem však vrátili k novému požáru! Kvůli nedostatku vody ale pouze vynesli několik předmětů z jídelny, zatímco zásoby koksu potom hořely ještě několik týdnů. Ze sousední kůlny vznikla provizorní, ale mnoho let velmi oblíbená útulna Výrovka, známá sněhovým přístupovým tunelem. Současná stavba, jejímž majitelem je Klub českých turistů, byla postavena v letech 1988 až 1990.

Na rozcestí u Výrovky došlo ke společnému umístění turistických a cyklistických směrovek společně s němými lyžařskými značkami, které jinak bývají na tyčích zimního značení. Významné horské boudy, vrcholy a sídla mají vlastní symbol – většinou doplněný šipkou, která upřesňuje směr. Značky jsou zřetelné i za snížené viditelnosti či silné námrazy a za pdvní republiky navíc předešly národnostním sporům o jazykovou verzi nápisů na turistických směrovkách. Tady konkrétně ukazují němé značky cesty do Pece pod Sněžkou, na Liščí horu a Luční boudu:

Značkám vyrobeným z dvoumilimetrového ocelového plechu a natřeným výraznou červenou barvou, znalci poněkud familiérně říkají „muttichovky“. Navrhl je totiž akademický malíř, iluistrátor a také nadšený lyžař Kamil Vladislav Muttich (1873–1924) pro Svaz lyžařů Republiky československé v prosinci roku 1920. Na jejich zhotovení však bylo třeba sehnat finance, a tak se s jejich rozmísťováním začalo až ve druhé polovině roku 1923. V příštím roce tedy oslaví sto let své existence! Kompletní osazení po celých Krkonoších bylo dokončeno před zimou 1924/1925.

*  *  *

Výrovka má dnes zavřeno, a tak pokračujeme po červené turistické značce k Luční boudě. Krátce se zastavujeme v Lučním sedle u Památníku obětem Krkonoš. Původně zde stála sloupová kaplička jako památník Wenzela Rennera, který tu zahynul v roce 1798 při svážení dřeva z Lahrových bud. Dnešní podoba kapličky pochází z roku 1927. Záměr z roku 1959 uvést všechna jména se nenaplnil a dalších čtyřicet let zůstal památník pouhým provizoriem. Až v létě 2016 Správa KRNAP s Horskou službou nahradily staré tabulky jednou deskou z javorového dřeva s přepsanými a doplněnými jmény. Celkem je jich pět desítek.

Od kapličky klesáme k Luční boudě:

Cestou se nám naskýtá nádherný výhled na Sněžku, naši nejvyšší horu (1603 m):

Luční bouda, německy Wiessenbaude, je nejstarší horskou chatou na hřebenech Krkonoš a jednou z největších v Evropě. Leží uprostřed Bílé louky na místě několika starých tras, především Slezské stezky, v nadmořské výšce 1410 m. Dle všech současných důkazů musela Luční bouda stát na svém místě již od druhé poloviny 16. století. Luční bouda od svého založení do roku 1938 Luční bouda byla významným centrem budního hospodářství se 100 hektary pastvin a luk, s několika desítkami kusů hovězího dobytka a koz. Na širokých pláních se sklízelo seno, na kterém – uloženém v půdním prostoru – nocovali turisté. Bouda byla proslavená také svými zemědělskými produkty, zejména horským bylinkovým sýrem. Během své skoro 400leté historie prodělala řadu změn. Od svého vzniku až do roku 1857 byla v majetku slavné rodiny Rennerů, kteří byli dědičnými rychtáři horské části vrchlabského panství. V roce 1625 byla po požáru přestavěna, 1809 byl u ní postaven i tzv. „letní dům“. Od svého tchána převzal boudu v roce 1857 Václav Hollmann, který ji v roce 1875 podstatně rozšířil pro potřeby turistického ruchu. Od roku 1868 se na Luční boudě využívalo toku Bílého Labe, kde bylo za pomoci vodního kola poháněno různé domácí zařízení, máselnice a kolébka. V roce 1876 ji získal Kryštof Haering, ochránce přírody, který tu provozoval meteorologická pozorování. Od roku 1886 až do roku 1945 byla v majetku bratří Bönschů. V roce 1914 ji přestavěli na největší boudu Krkonoš se 100 pokoji. Dne 2. října 1938 po Mnichovském diktátu, při ústupu československé armády z hranic vyhořela. Podle názorů české strany požár založily německé oddíly, které boudu obsadily. Němci naopak tvrdili, že bouda lehla popelem při ústupu českých vojsk z pohraničí. Tato verze byla uznána za oficiální a majitelé Wilém a Wincenz Bönsch dostali odškodné 1 560 000 říšských marek (13 milionů českých korun). Strategická poloha Luční boudy rozhodla o okamžité renovaci a obnově. Projekt výstavby vypracoval majitelům známý architekt, diplomovaný inženýr Ludwig Stigler z Berlína, který celou výstavbu i vedl. Ještě v roce 1938 se začalo s pracemi. Během krátké doby vybudovali tesaři noclehárnu jako nouzové ubytování pro personál a dělníky, zároveň byla vystavěna kuchyň. Protože němečtí dělníci byli odveleni na frontu, bylo na stavbě nasazeno několik desítek francouzských a ruských dělníků, pracovali zde také Češi. Stavba byla chloubou německé říše a její dokončení na Velikonoce roku 1940 bylo oslavováno v celém kraji. Dokonce se přijel podívat i nacistický funkcionář Konrád Henlein. Bouda byla pro německé turisty nadstandardně vybavena. Vedle dobře zařízených pokojů byly zde také čítárny, herny, opravny lyží, prádelna a sušárna, v hospodářském křídle byly chlévy pro dobytek, místnost pro porážku, udírna, kovárna, lednice a další. Až do konce války byla využívána jako výcvikové středisko Wehrmachtu, probíhaly zde kurzy radistek německého letectva a také tu byly ubytovávány děti Hitlerjugend. 

Po konfiskaci německého majetku po 2. světové válce byla Luční bouda spravována různými organizacemi, jednou z nich byl i tehdejší ČSTV. Za této éry sem přijížděly stovky dětí na školní pobyty či lyžařské výcvikové kurzy. Nejsmutnější roky v novodobé historii Luční boudy byly 2002–2003, kdy byla bouda v soukromých rukách a situace se zhoršila natolik, že se musela na dva roky zavřít. V roce 2004 ji poměrně zdevastovanou koupila společnost AEZZ, která se od té doby soustavnou prací snaží vrátit tento skvost milovníkům a obdivovatelům hor. 

Dnes se tu také nachází nejvýše položený pivovar ve střední Evropě. Ochutnat můžete několik druhů piva Paroháč, k jehož vaření se používá voda z pramenu Bílého Labe. Využít prý lze i pivní lázně, ale my si vystačíme s jedním půllitrem – vlastně kelímkem o obsahu 400 ml.

*  *  *

Po krátkém posezení na terase pokračujeme v cestě do Svatého Petra. Červená značka vede po Staré Bucharově cestě, pojmenované po Janu Bucharovi (1859–1932), jednom ze zakladatelů české turistiky a lyžování. Široká písčitá cesta vedoucí takřka po rovině nás po půl druhém kilometru přivádí k pramenu svedenému do trubky a následně do koryta. Na první pohled překvapí nepřirozeně zarovnaný plácek – znalci ovšem vědí, že zde stávaly Rennerovy boudy. 

Od roku 1797 se v nich vystřídaly tři krkonošské rody: Rennerové, Buchbergerové a Bönschové. První jmenovaní si místo na Bílé louce museli těžce vydobýt přes odpor majitelů – konkurence v rozvíjejícím se turismu vedla dokonce k ublížení na majetku i zdraví, za což byli majitelé Luční boudy potrestáni odnětím části pozemků, nově přidělených Rennerům. Poslední majitelé boudy zažili její požár v roce 1938 a ještě se ji před poválečným odsunem rozhodli zbudovat. Materiál z hrubé stavby rozebrala vojenská správa v 50. letech minulého století, čímž se historie boudy uzavřela.

Mírným, sotva znatelným stoupáním přicházíme k odbočce na vrchol zvaný Krakonoš (1422 m). Před námi jsou Kozí hřbety, v dálce lze rozeznat krkonošské boudy – Špindlerovu, Petrovu, Moravskou a Dvořákovu, vzadu na horizontu se tyčí nepřehlédnutelná bouda U Sněžných jam, sloužící jako vysílací zařízení.

Vracíme na značku, která odtud prudce klesá po cestě tvořené kamennými stupni. Po levé ruce máme Hrazený důl, jímž protéká Hrazený potok s několika malými vodopády,...

... po pravé ruce Kozí hřbety, jejichž úbočím traverzujeme. S klesající nadmořskou výškou začíná ubývat kleče a je nahrazena smrkovým lesem. 

Projdeme Tetřevím dolem, v němž v zimě padají laviny a po cestě ze skládaných kamenů se pomalu blížíme do Svatého Petra. Na příhodném místě opouštíme cestu – v těchto místech už asfaltovou – a pěšinou sestupujeme k penzionu Slunečnice. Po silničce, kterou jsme ráno přijeli, se dostáváme k autu a podél Svatopetrského potoka odjíždíme.