Tour de Poděbrady

Jubilejní 50. ročník turistického pochodu pořádaného odborem KČT Poděbrady

Protože v rámci pochodu bylo možné zúčastnit se Dne otevřených dveří v závodě Poděbradka a také absolvovat návštěvu tří mimořádně zpřístupněných objektů v rámci Dnů evropského dědictví, nebylo o čem přemýšlet. A to navzdory ne příliš optimistické předpovědi počasí.

Z poděbradského nádraží, kde je start, míříme k jihovýchodnímu okraji města odlovit dvě kešky a pak kolem funkcionalistického vodojemu...

... přes sady S. K. Neumanna do restaurace Na Kempu, kde je cíl pochodu. Tam si vyřídíme formality, dáme si kafko a teprve pak vyrážíme na trasu. Jdeme po břehu Labe, po němž právě pluje loď Král Jiří:

Přicházíme na Riegrovo náměstí. V 16. století tu byla špitálská pole a obecní pozemky, kterými procházela cesta do Pátku. V 17. století vzniklo v okolí několik zemědělských usedlostí, chalup, zahrad a velký obecní dvůr. Do poloviny 19. století  místo vypadalo jako vesnická náves s rybníčkem, který byl později zasypán. 

Roku 1911 byl na náměstí navrtán pramen minerální vody, který byl pojmenován po českém politikovi Františku Ladislavu Riegrovi (1818–1903), čímž náměstí získalo své jméno.

Vracíme se k nádraží, v části Poděbrad zvané Malé Zboží přecházíme trať a podél ní pokračujeme – po nálezu s předstihem doma vyluštěné mysterykeše – přes Velké Zboží k závodu Poděbradky. Den otevřených dveří se koná u příležitosti oslav 120 let od objevení minerální vody Poděbradka.

Vše začalo při velkém suchu v roce 1904, které majitele poděbradského panství Filipa Arnošta Hohenlohe ze Schillingsfürstu přinutilo hledat nový zdroj pitné vody pro poděbradský zámek i samotné město. Pozval proto vyhlášeného pruského proutkaře Karla von Bülow, aby městu v tíživé situaci pomohl najít nový pramen. Po mnoha dnech neúspěšného hledání se konečně 8. srpna 1905 podařilo v hloubce 96,7 m navrtat mohutný pramen minerální vody. Další dva pak byly na území Poděbrad vyvrtány v následujících třech letech. První lahev minerální vody Poděbradka byla naplněna roku 1908 v zámeckých sklepech. Objem výroby v té době činil 6 až 8 lahví za minutu, stále se zvyšující poptávka si pak za pouhé tři roky vyžádala výstavbu samostatné plnírny poblíž lázeňské kolonády, která pak nepřetržitě sloužila až do roku 1993. V roce 1976 vznikl projekt nového závodu na zelené louce u Poděbrad s roční kapacitou 250 000 hektolitrů. Výstavba nového závodu začala v roce 1989. V roce 1993 byla založena firma Poděbradka, s. r. o., a o rok později byl zahájen provoz nového velkokapacitního výrobního areálu ve Velkém Zboží. K 1. 12. 2020 došlo k fúzi společností Mattoni 1873 a. s. a Poděbradka a. s. Poděbradský závod zaměstnává zhruba 70 lidí. 

Komentovaná prohlídka výrobního závodu

Poděbradka je přírodní kyselka hydrogenuhličitano-chlorido-sodno-vápenatého typu. Její výroba se řídí přísnými standardy a předpisy, po načerpání z vrtu je pouze odželezněna a sycena oxidem uhličitým. V posledních pár měsících postupně přešla do čirých PET lahví pro lepší recyklaci. Kromě přírodní minerální vody nabízí závod také širokou paletu ovocných příchutí a řadu Prolinie, jedinou ochucenou sladkou vodu na českém trhu bez cukru a kalorií. Kromě toho se zde vyrábí Poctivá limonáda, která je vyráběna dle tradiční české receptury.

Na několika místech ve víceméně malých nenápadných budkách se po areálu nachází několik vrtů, odkud se minerální voda čerpá. „Stéká do našich končin až od Krkonoš a je velmi hluboko. Nachází se v hloubce kolem 120 až 140 metrů pod zemí. Od povrchu ji dělí pět absolutně neprostupných podložních vrstev,“ říká náš průvodce. Aby se minerálka mohla prodávat v rozumném obalu, musí nejprve vzniknout PETka. Základem je malá nádobka připomínající laboratorní zkumavku. Ta se vsadí po příslušné formy, nahřeje a po připojení ke kompresoru se velkým tlakem vyfoukne do tvaru, který všichni známe:

Po vyfouknutí dojde k okamžitému zchlazení, nová PETlahev opouští formu a je připravena k plnění. Celý popsaný proces výroby jedné PETky trvá v automatickém provozu jen něco málo přes jednu vteřinu. Lahev se pak naplní minerálkou, stroj automaticky nasadí víčko a lahev po lince pokračuje na etiketování. Naplněné lahve se automaticky balí do takzvaných sixpacků, tedy baleních po šesti, které jsou k dispozici v obchodech. 

Nejen do PETek se však stáčejí různé druhy minerálek a limonád, velký progres zaznamenává stáčení do sudů. Se zájmem sledujeme robotickou ruku ve stáčírně KEG sudů, jak rovná sudy na připravenou paletu. Kolik to ušetří lidské námahy, ocení každý, kdo se někdy tahal s plným pivním sudem. 

V halách jsou i cisterny s cukrem nebo velké filtrační nádoby pro odželeznění minerální vody, která do závodu putuje z nedalekého vrtu.

*  *  *

Po exkurzi přidáváme trochu do kroku, abychom stihli prohlídku elektrárny a Havířského kostelíku, což jsou dva objekty zpřístupněné dnes v rámi Dnů evropského dědictví. O stavbě zdymadla a vodní elektrárny bylo rozhodnuto v roce 1905 v souvislosti s celkovou regulací Labe. Projekt, jehož součástí bylo vybudování jezu, hydroelektrárny a plavební komory, vypracoval v roce 1913 poděbradský rodák, architekt Antonín Engel (1879–1958), pozdější rektor ČVUT. Navrhl elektrárnu v novoklasicistním stylu se silně uplatněnými prvky kubismu:

V roce 1914 začala stavba zdymadla a o rok později elelektrárny. V roce 1914 začala stavba zdymadla a o rok později hydrolelektrárny. Realizace projektu se protáhla kvůli vypuknutí první světové války, takže kompletně byla stavba dokončena až v roce 1923.

Elektrárna se zdymadlem tedy slouží už přes sto let! Současným provozovatelem elektrárny je společnost 1. elektrárenská s. r. o. České Budějovice, zatímco plavební komoru vlastní státní podnik Povodí Labe. V roce 2017 byla hydroelektrárna prohlášena národní kulturní památkou.

Ve vodní elektrárně jsou stále v provozu čtyři Francisovy turbíny s celkovým výkonem 1 MW, které dodala společnost Josefa Prokopa synové Pardubice, první dvě byly spuštěny v roce 1919, přičemž budova strojovny byla ještě provizorně zčásti ze dřeva.

Druhé dvě turbíny byly uvedeny do provozu v roce 1923, stejně jako původní generátory vyrobené společností Fr. Křižík Praha.

Po prohlídce elektrárny podcházíme dlouhý inundační most z 19. století, po kterém vede silnice první třídy směrem na Prahu,...

... a míjíme sloup Panny Marie Svatohorské. Barokní pískovcová socha z roku 1758 byla zhotovena na památku ušetření města před pruským vojskem. Od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka ČR.

Než přijdeme ke kostelíku, zastavujeme se u dřevěné hranolové zvonice. Nejstarší zmínka o ní je z roku 1516. Tato stavba zřejmě vzala za své za třicetileté války. O šedesát let později vyrostla nová zvonice s hrázděným základem. Její dva zvony byly na konci první světové války zrekvírovány. Dne 21. srpna 1921 v časných ranních hodinách za silné vichřice uhodil blesk do vedle stojícího topolu a sjel i do horního patra, které se rázem ocitlo v plamenech. Než došlo k hašení, zůstalo jen zděné přízemí. Ojedinělá stavba svého druhu byla brzy po požáru opravena, ale zvony se do ní už nikdy nevrátily. V květnu 2011 byla poprvé ve své historii zpřístupněna veřejnosti.

Novogotický kostelík Nanebevzetí Panny Marie, známý také jako Havířský kostelík, je zapsán v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR a stal se oblíbeným místem pořádání komorních koncertů a svatebních obřadů. 

Stojí v místě starého popraviště, jež bylo svědkem popravy deseti vůdců povstání kutnohorských havířů. V červenci 1496 došlo ke vzpouře havířů, pracujících v kutnohorských stříbrných dolech. Opevnili se u Kaňku na vrchu Špimberk a když proti nim vytáhlo spojené vojsko z Kutné Hory, Kolína a Čáslavi, vyslali havíři třináctičlennou delegaci, která však byla zajata a odvlečena na poděbradský hrad. Tam byli havíři vyslýcháni a mučení a protože tehdejší právo neumožňovalo provést více než deset poprav, bylo deset havířských vůdců 5. srpna sťato na břehu Labe a zbylí tři byli přesunuti k vykonání rozsudku na Křivoklát.

Roku 1516, dvacet let po tragické události, nechal pražský měšťan Ondřej Prachovec na místě popravy postavit dřevěný kostelíček, na jehož výstavbu přispěli hlavně kutnohorští měšťané. Vybavili jej kromě jiného zvonem ulitým v roce 1518, který byl o čtyři sta let později omylem zrekvírován, protože v letopočtu bylo číslo 5 chybně přečteno jako 7 (k válečným účelům se zabíraly zvony až z 18. století). Vykradený a zničený kostelík po roce 1634 značně zpustl, a tak bylo po polovině 17. století přikročeno k jeho rekonstrukci. 11. září 1966 byl opět slavnostně vysvěcen, přesto jej Josef II. za své vlády nechal zrušit. Barokní inventář skoupili v dražbě především poděbradští měšťané. Jakmile se jim po několika letech podařilo kostelíček obnovit alespoň jako hřbitovní kapli, vydražené věci vrátili zpět. Od té doby byl kostelík několikrát přestavěn, naposledy v roce 1860.

S blížícím se 400. výročím popravy kutnohorských havířů uvažovalo město o dalším zvelebení památky. Toho se ujal tvůrce pomníku krále Jiřího na náměstí, sochař Bohuslav Schnirch, a ochotně navrhl dekorativní novogotické průčelí z pískovce s pěkným tympanonem, znázorňujícím nanebevzetí Panny Marie:

Nad portálem je nápis: „Léta Páně 1496 pozdvihnuvše se někteří z havířů kutnohorských proti svým starším pro křivdu činěnou jim při rudách, byli křivě obžalováni u krále Vladislava, tři na Křivoklátě a deset z nich v Poděbradech uvězněno. Téhož roku byli k smrti mečem odsouzeni a ten pátek po sv. Vavřinci, L. P. 1496 na tomto místě, kde tento chrám Nanebevzetí Panny Marie stojí, odpraveni.“ 

V dalších letech byl kostelík neustále vylepšován, konaly se zde bohoslužby i poutní mše, a to až do roku 1964, kdy byl odsvěcen a liturgický inventář převeden do Polabského muzea. Varhany, které mají celkem 407 píšťal, postavila v roce 1902 varhanářská dílna Antonín Mölzer z Kutné Hory. V roce 2014 se díky rozsáhlé opravě po více než padesáti letech „mlčení“ mohly opět rozeznít. Kostelík je nyní pro veřejnost otevřen pouze příležitostně – jako dneska!