úterý 29. října 2013

Setkání toulkařů v Kytlicích

Tradičního setkání toulkařů neboli účastníků každoroční letní akce Toulky po horách se účastníme již popáté. Jak to vypadalo v roce 2010 si můžete přečíst na http://jardavala.blogspot.cz/2010/10/prodlouzeny-vikend-v-kytlici.html#moreLetos si
k víkendu, prodlouženému o státní svátek 28. říjen, ještě sami přidáváme pátek a plánujeme, co všechno uvidíme a navštívíme.

Před Mladou Boleslaví odbočujeme u směrovky Dobrovická muzea. První naší zastávkou je totiž město Dobrovice a cílem návštěva Dobrovických muzeí. Velké D je namístě, neboť je to oficiální název komplexu skládajícího se z Muzea cukrovarnictví, Muzea lihovarnictví, Muzea řepařství a Muzea města Dobrovice. Není náhodou, že tato muzea byla v květnu 2010 otevřena právě zde. Dobrovice je totiž kolébkou těchto oborů na našem území, navíc zde dodnes funguje nejstarší činný cukrovar ve střední Evropě a jeden z posledních sedmi v naší republice.
Už ve středověku zde stála tvrz s poplužním dvorem a v 16. století, za panování Valdštejnů, vznikl zámek a renesanční hospodářský dvůr. Přes vnější, poněkud nenápadný vzhled je dvůr mimořádně hodnotnou architekturou zapsanou v ústředním seznamu nemovitých kulturních památek. Posledními soukromými majiteli panství byli Thurn-Taxisové, kteří nechali v roce 1831 postavit v zámku cukrovar, jemuž musela ustoupit nejen zámecká kaple, ale i velká část obytných prostor. V názvu cukrovaru TTD Tereos se skrývají nejen poslední majitelé panství (Thurn-Taxis Dobrovice), ale také současný majoritní francouzský majitel. V době řepné kampaně, která probíhá obvykle od října do ledna, je možnost exkurze do jeho provozů a tam se podrobně seznámit se zpracováním cukrové řepy a výrobou cukru. Této možnosti samozřejmě využíváme a dříve než do muzeí jdeme do cukrovaru.
Při čekání na průvodkyni si ve vstupním vestibulu prohlížíme dlouhodobou výstavu Bohumil Hrabal a historie železnice v Dobrovici. Autora Ostře sledovaných vlaků, který tady v roce 1944 procházel zácvikem na výpravčího, zdejší železniční stanice inspirovala a v roce 2004 mu v ní byla odhalena pamětní deska.
Exkurze do cukrovaru trvá zhruba hodinu a během ní poznáváme areál cukrovaru zvenku i zevnitř, od nakládky řepy po laboratoř, kde se zjišťuje obsah cukru v řepě.
V expozici řepařství sledujeme vývoj pěstování cukrové řepy v českých zemích, které začalo před více než 200 lety, seznamujeme se s přírodními podmínkami pro růst cukrovky, se vzorky osiv, se způsoby sklizně a s metodami šlechtění. Nahlédneme i do exotické oblasti pěstování cukrové třtiny a produktů z ní vyrobených.
Expozice cukrovarnictví představuje historii výroby cukru v českých zemích od manufakturních počátků až po modely technologických zařízení. K vidění jsou různé druhy homolí a kostek, přičemž pro nás – z Vysočiny – samozřejmě není žádnou novinkou, že kostku cukru vynalezl roku 1841 ředitel cukrovaru v Dačicích Jakub Kryštof Rad, který byl sice původem Švýcar a k nám přišel z Vídně, kam se zase nakonec odstěhoval, ale v tomto případě je považován za Čecha. Jeho manželka Juliana s oblibou pořádala čajové dýchánky a jednou se při porcování homole nepříjemně pořezala. Pan ředitel proto dostal za úkol vymyslet nějaké praktické opatření a brzy ji opravdu překvapil dárkem v podobě krabičky s bílými a červenými kostkami cukru. Svůj vynález prodal dačické rafinérii za 12 000 zlatých a nedlouho poté se na trhu začal objevovat tzv. Čajový cukr neboli Teezucker. Tato historická událost byla také důvodem, proč se jedním ze symbolů českého předsednictví v Radě Evropské unie stala cukrová kostka. Při této příležitosti jich bylo vyrobeno hned několik druhů. Ta největší má hranu o velikosti jednoho metru a je součástí zdejší expozice, stejně jako krystal sacharózy o hmotnosti pět kilogramů. Můžeme se také seznámit s významnými osobnostmi tohoto odvětví a ujasnit si, jak vzniká melasa a co je to sirob.
Velké technologické celky a strojní zařízení používané v cukrovarech si později prohlížíme v renesančním objektu bývalé sýpky z 16. století a v dalších prostorách, které sloužily jako stodola či kravín. Nacházejí se tam stroje nebo jejich části, které byly třeba ještě nedávno součástí technologických linek cukrovarů a byly shromážděny prakticky ve chvílích, kdy jim hrozil fyzický zánik. Přitom se často jedná o zařízení, která byla v České republice nebo v širším regionu v provozu již jako poslední svého druhu nebo typu. Podařilo se tak posbírat soubor exemplářů různého stáří od konce 19. století až do 80. let století dvacátého. U každého stroje je stručný popis, takže se dozvíme umístění stroje v technologickém postupu. Je tu například kapsový výtah neboli páternoster, jímž se pomocí kapes zavěšených na řetězech dopravovala vypraná řepa do řezaček, řízkolis, který odděluje přebytečnou vodu od řepných řízků, z kterých byl difúzí získán cukr, odstředivka, ve které se odděluje zbývající tekutá fáze cukru od krystalické, lapač nečistot z vápenného mléka a podobně, ale také stavební prvky z cukrovarů, jako základní kameny, ukázky cihel, dlaždic či komínových prvků.
V další části muzea se představuje historie českého lihovarnictví, jehož počátky spadají do 14. století. Seznamujeme se s typy lihovarů od ovocných palíren až po zemědělské a průmyslové lihovary, znázorněny jsou jednotlivé vývojové fáze výroby lihu, ale také samotné výrobní postupy. Zajímavé jsou modely lihovarů a překvapením je část věnovaná historii agropaliva.
Druhou zastávku na naší cestě do Lužických hor jsem naplánoval v Ralsku, respektive na konci jeho místní části Kuřivody. V posledním domku po pravé straně je umístěna stálá expozice pyrotechnické asanace Ralska dokumentující snahy o likvidaci munice cvičících armád, zejména té poslední, „bratrské“ sovětské. Cedulka na dveřích bohužel oznamuje, že muzeum je ze zdravotních důvodů dlouhodobě uzavřeno. No, nevadí, máme v zásobě mnoho dalších zajímavostí.
Náměstí v Mimoni je rozkopané a uzavřené, objížďka nás vede přes Vranov. Vpravo se tyčí Ralsko, sopečný kuželovitý vrch se zříceninou hradu založeného ve 14. století Vartenberky. Nachází se ve výšce 694 metrů, což z něj činí nejvýše položený hrad u nás.
Přijíždíme do obce s nevšedním názvem Noviny pod Ralskem a zastavujeme za můstkem přes Ploučnici. Jen pár metrů jdeme proti proudu po jejím levém břehu a přicházíme k tůni, do níž říčka vytéká z temného tunelu vytesaného ve vysokém pískovcovém masivu Červené skály. Nádherný pohled!
Stoupáme do svahu, zleva obcházíme Červenou skálu a cestou mezi roubenkami se dostáváme nad kaňon s kolmými stěnami.
Voda tu protéká asi 10 m dlouhou úzkou roklí sevřenou vysokými pískovcovými stěnami, poté se obrací v pravém úhlu a vstupuje do 13 m dlouhého tunelu vytesaného ve skále. Pak pokračuje znovu asi 10 m otevřenou roklí a nakonec vtéká do 41 m dlouhého tunelu, který je rovněž umělým výtvorem. Vše bylo primitivně uděláno jen s pomocí krumpáčů a lopat někdy v 16. století pro pohon železného hamru, který stál u skalní stěny. Ta tvořila spolu s přilehlou hrází rybníka přehradu. K běžnému názvu Průrva Ploučnice patří i lidová pojmenování Pekelný jícen, Hromová rána nebo Čertova díra, která vznikla v dobách velké vody nebo tání sněhu, kdy se tudy voda řítila s velkým rachotem.
Cestou z Brniště do Velenic se zastavujeme u skalního Božího hrobu. Podlouhlou skalní kapli včetně výzdoby v podobě plastik a reliéfů vytesal v letech 1710–1711 do pískovcových skal vpravo u silnice lidový umělec a hospodář Schille z velenického statku čp. 2. Zpočátku zřejmě nahrazovala kostel, který byl ve vsi postaven až roku 1735. Uvnitř je kaple rozdělena do tří nevelkých prostor, přičemž prostřední z nich je přístupná širokým vstupním portálem, k němuž původně vedlo několik schodů, avšak při pozdější úpravě silnice byly zasypány. Přímo proti vchodu je vytesaný oltář se schránkou pro uložení Kristova těla, které se sem vždy o Velikonocích přenášelo v průvodu z velenického kostela. V postranních prostorách, osvětlených dvěma okny, jsou reliéfní výjevy z pašijového cyklu s dosud patrnými zbytky malby. Kaple bývala bohatě vyzdobená i zvenku. Nad vchodem byly osazeny kamenné desky s reliéfy, představující cyklus Tajemství růžence, podle něhož se kaple nazývala také Růžencová. Po druhé světové válce byla kaple volně přístupná a její vnitřní výzdoba byla ponechána pozvolnému ničení. Venkovní reliéfy byly z větší části rozkradeny, zachránit se podařilo jen dva, které byly několik let uloženy ve Vlastivědném muzeu v České Lípě, než se opět vrátily do Velenic. Do 1. června 2002 byla kaple na náklady obce opravena a doplněna o dříve zničený přístřešek. Zároveň byly vchod i okna uzavřeny mříží, aby nedocházelo k dalšímu ničení výzdoby. Vstupním portálem i postranními okny je ale možné nahlédnout dovnitř.
Záhy po průjezdu Velenicemi zastavujeme pod směrovkou Pekelné doly. Přestože jsem si na internetu našel informaci, že v říjnu je otevřeno už jenom o víkendu, jdu se přesvědčit na vlastní oči. A hle, ona to není pravda, je otevřeno! Vstupuji dovnitř a nesměle se ptám party kluků sedících u stolu vzadu za barpultem, jak to je. „No, to jste četl dobře! V pracovních dnech je zavřeno a o víkendu otevřeno. Pracovní dny jsou pondělí, úterý, středa, čtvrtek a pátek, víkend je pátek, sobota, neděle!“
Tak to super, já mám dnešní pátek taky víkend! Pekelné doly, známé také jako Lindavské kostely jsou největší pískovcové uměle vytvořené podzemní prostory v Evropě. Vznikly v 18. století za hraběte Kinského těžbou písku pro továrnu a brusírnu zrcadel. 
Za války zde byla nacistická továrna Nautilus, od 90. let 20. století sklady  zeleniny. Komory jsou vysoké dva až čtyři metry a táhnou se 100 m do pískovcového masívu, plochý strop podepírá 30 pilířů. Celková plocha činí přibližně 3500 m2, stálá teplota je zde 12 °C
V roce 1984 se tu natáčela pohádka S čerty nejsou žerty a v roce 2009 záběry do amerického filmu Salomon Kane. 
V současnosti se zde nachází speciální motorkářský klub, který nabízí odpočinek motorkářům, kteří mohou s motorkami i dovnitř, a jiným zájmovým skupinám.
Jen pár set metrů ujedeme po silnici směrem na Svitavu a v místě, kde silnice opouští údolí, zastavujeme u dalšího rozsáhlého podzemního lomu, označovaného jako Pustý kostel. Je sice o něco menší, ale protože nebyl výrazněji narušen pozdějšími úpravami, zachoval si téměř původní podobu. Prostory jsou volně přístupné, ale je dobré mít po ruce baterku. 
Z okrouhlého prostoru obklopeného ze tří stran skalními klenbami se sestupuje do ztemnělé chladné jeskyně, jejíž dno je asi půldruhého metru pod okolním povrchem. Snižující se strop podepírá 16 ponechaných skalních pilířů až čtyři metry vysokých a místy z něj kape voda, prosakující po puklinách ve skalním masivu. 
Jsou zde také nevelké zbytky cihlových zdí, pocházejících z doby, kdy byla část jeskyní upravena jako sklad. Na nevelké skalce vpravo od vstupu do jeskyně je vytesaný reliéf Ukřižování od neznámého lidového umělce.
Do Kytlice přijíždíme již za soumraku a ubytováváme se jako vždy v podkrovním pokoji. Večer je na programu video z letních Toulek a plánování zítřejší túry.
Ráno jedeme autem přes Velký Šenov na železniční zastávku Lipová, kam za deset minut přijíždějí vlakem ostatní účastníci vycházky k nejsevernějšímu bodu České republiky. Po zelené značce šlapeme do Lobendavy, na chvilku se zastavujeme u zatopeného lomu...
...a později na kopci u kaple sv. Anny s křížovou cestou. Annenský vrch u Lobendavy byl známým poutním místem na lipovském panství. V roce 1755 zde dal František Václav hrabě ze Salm-Reifferscheidtu spolu s manželkou Walburgou hraběnkou ze Šternberku postavit kapli sv. Anny. Nad portálem v průčelí je tato donace připomenuta znakovou aliancí. Dvě k sobě přikloněné kartuše vrcholí rokajovou mušlí. Do mušle vetknutý kovový trn je pravděpodobně pozůstatkem po koruně, kterou u aliance postrádáme. Walburgu ze Šternberku zastupuje v alianci osmihrotá hvězda, která jinak zlatá v modrém štítě je erbem jejího rodu.
Výhled na Lobendavu
V Lobendavě jdu omrknout hospodu U Hraničáře, zcela jistě nejsevernější hospodu v České republice. Oficiálně je ještě zavřeno, ale pro pár místních a nakonec i pro nás to neplatí. Pijeme pivo nebo čaj a ze zvědavosti také zdejšími štamgasty oblíbený podivně zelený hruškový likér zvaný „žabí hlen“. Ti největší místní zvrhlíci si prý na něj ještě dávají kopeček šlehačky! Podobně se prý pije „vodníkovo sperma“, což je peprmintka a v ní snídaňový mlíčko z plastového kalíšku. Chutná to prý jako Baileys s větrovým bonbonem, nevím.
Pokračujeme po silnici s novým asfaltovým povrchem do obce Severní (dříve Hilgersdorf). Krajina v okolí, odborně zvaná Šluknovská pahorkatina, je mírně zvlněná a dosahuje nadmořských výšek 400 až 500 m, převládají tu pastviny a na návrších lesy. Obec leží v mělkém a širokém údolí a je tvořená roztroušenou zástavbou bývalých zemědělských usedlostí. Mnoho z nich je přeměněno na rekreační chalupy, některé chátrají, je však i nemálo těch, v nichž se bydlí. V roce 1930 zde bylo téměř 1500 obyvatel, v současné době má Severní 63 stálých obyvatel.
Ze silnice odbočuje doleva nová žlutá značka, která ještě není na mapě ani na www. mapy.cz. Slavnostně bude totiž otevřena pozítří, v pondělí 28. října. Takže jsme možná první turisté, kteří využijí práce zdejších značkařů!
Přicházíme do lesa a podél hraničních patníků stoupáme k „českému Nordkapu“, nejsevernějšímu bodu České republiky. 

Ještě nedávno jej tvořil hraniční patník s číslem 2/40, u něhož stojí dřevěný přístřešek s nápisem Am Nordkap a návštěvní knihou, ale dnes už je tomu jinak. Pár desítek metrů před ním stojí velký kámen, na němž jsou osazeny desky s informacemi – z jedné strany česká a z druhé německá.
Plány na označení nejsevernějšího místa se objevily již před delší dobou. Původně zde měl být osazen čtyřtunový syenitový kámen, kvůli těžké přístupnosti ale Lobendavští nakonec vybrali kámen o poloviční hmotnosti. 
„Vezli jsme to sem pragovkou, jinak bychom ho sem nedostali. Celkem nás to vyšlo na sto tisíc korun,“ řekla pro tisk starostka Lobendavy Lenka Hausdorfová. Takovou částku si však Lobendava nemohla ze svého rozpočtu dovolit, a tak na osazení přispěl 60 tisíci ústecký krajský úřad a 30 tisíc přidalo sdružení obcí Sever. Lobendava si nechala místo znovu přesně zaměřit, protože jak řekl kronikář Lobendavy František Hudousek, dříve byl nejsevernější bod označený špatně u vedlejšího hraničního kamene. „Požádali jsme místní geodety a později i geodety ministerstva vnitra o přesné označení tohoto bodu,“ řekl kronikář při slavnostním odhalení kamene. Kromě rozměrů museli místní řešit také místo, na které jej umístí. Přímo na hraniční čáře to předpisy nedovolují, kámen proto stojí přibližně o metr vedle na českém území. Zastihli jsme zde místní značkaře, kteří ještě dolaďovali nové vyznačení trasy.
Jak jsem se později dočetl, při slavnostním odhalení se sešlo kolem 120 lidí z obou stran hranice. My jsme byli takový malý předvoj:
Společné foto zorganizoval Ervin
Odcházíme k altánku stojícímu u sousedního hraničního patníku, usedáme na lavice, obědváme z vlastních zásob, koluje i několik „vrcholovek“. Altánek je práce německých sousedů, stejně jako tabule s fotografiemi a německy psaným textem (pouze dole je drobný český překlad), z kterého se dozvídáme, že výšlap na zdejší Nordkap zpopularizoval roku 2005 amatérský sportovec a novinář Peter Stache v novinách Sächsische Zeitung a označil jej za výjimečný pro milovníky opuštěných pěšin. Také napsal, že zde je nejsevernější místo Rakousko-Uherska a dnešní České republiky a že ani v Krušných horách nezasahuje Česko tak hluboko do Německa jako tady. Dále jsou tu informace o vzácných mechorostech, motýlech a obojživelnících, kteří žijí kolem stezky a potůčku.
Právě po proudu malého potůčku, který se klikatí v lese mezi žulovými bloky a porosty kapradin, pokračujeme v cestě. Pěšina je zřetelná a místy i upravená, občas se objeví dřevěná lávka nebo mostek, vedou nás i pravidelně rozmístěné hraniční patníky, občas se objeví i dřevěná šipka s nápisem Nordkap.
Společně s ostatními jdeme až k hraničnímu přechodu. Do kopce k němu úzkou asfaltkou šlapou skupinky cyklistů, my pokračujeme po hranici po neznačené Grenze Wanderweg, kterou opouštíme za malým potůčkem, jenž teče přes cestu, a stoupáme na vrch Jáchym vysoký 472 m. Název má podle údajného poustevníka Jáchyma. Na vrcholu stojí zdevastovaná poutní kaple a nepatrné zbytky zničené křížové cesty z roku 1914. 
Na vrchol vede odbočka z modré značky, po které sestupujeme do Lipové (dříve Hainspach) Ruině, stojící na břehu desetihektarového rybníka, se už jen s velkou dávkou fantazie dá říkat zámek, takže informace, že „v současné době je na seznamu nejohroženějších nemovitých kulturních památek ČR“ není k smíchu, ale k pláči.
Zdejší panství patří svojí historií mezi nejstarší v Čechách, jeho rozvoj ale nastal až po skončení třicetileté války. Zmíněný rybník založil roku 1675 Slavata z Chlumu a Košumberka a na jeho okraji pak nechal vystavět v letech 1737–1741 starohrabě Vilém Leopold Salm-Reifferscheidt honosné barokní sídlo. Od 12. století se mocný evropský rod Salmů, jenž své kořeny oprávněně odvozuje již od Karla Velikého, štěpí na několik linií, a Julius Salm, jenž sloužil už Rudolfovi II., se usídlil v Čechách. Jeho potomci se pak provázali příbuzenskými svazky s nejvyšší a nejstarší českou šlechtou a stali se nedílnou součástí historie Království českého. Panství Lipová získal do dědičného držení František Vilém Salm-Reifferscheidt, jehož syn Vilém zde vystavěl zámek a založil novou rodovou linii.
Salm-Reifferscheidtové se také stali majiteli panství a města Světlé, když je v roce 1821 hraběnka Valpurga vyměnila za panství Dioszegh v Uhrách. V následujícím roce je zdědil její syn Jan a po jeho smrti v roce 1847 jeho syn František Josef (1819–1887). Ten se zasloužil o stavbu Severozápadní dráhy přes Světlou, která ji měla minout, dále o rozsáhlou přestavbu světelského zámku a rozšíření zámeckého parku, přikoupil také panství Habry. 
Více na http://jardavala.blogspot.cz/2013/11/slechticky-rod-ze-salmu.htmlNyní se vraťme do Lipové. Zdejší zámek je trojkřídlá dvoupatrová budova postavená podle návrhu malíře a architekta Girolama Costy (1671–1741), který byl stavitelem nejen Salmů, ale i Lobkowitzů a Hrzánů. Salmové drželi zámek až do první pozemkové reformy, posléze sloužil jistému panu Růžičkovi a v době okupace německé armádě. Československá armáda opustila zámek v roce 1970 a z nevyužívaného objektu v majetku republiky se postupně stala ruina. Zkázu dovršila firma Obrození, s. r. o., která v podstatě usilovala o jeho zánik. Současným majitelem je občanské sdružení Via Tempora Nova, které pracuje na projektu záchrany zámku, a to za přispění státních a krajských institucí jakož i za přispění obce Lipová. Zámek nebyl prakticky po celou dobu své existence stavebně upravován ani jakkoliv přestavěn, takže je příkladnou ukázkou umírněné vrcholně barokní architektury. Cílem revitalizace je představit formou rekonstruovaných interiérů a muzejních expozic život evropské šlechty v Čechách v 18. století.
V obci se krátce zastavujeme v infocentru, překvapeni, že je v provozu sedm dní v týdnu od 10 do 17 hodin. Sídlí v podstávkovém domě kompletně zrenovovaném a před měsícem, 27. září slavnostně otevřeném Společností pro trvale udržitelný rozvoj Šluknovska. Zároveň je zde muzeum a galerie, zasedací místnost, která slouží Klubu důchodců a dílny, jež mohou využívat všichni k volnočasovým aktivitám.
Po silnici přicházíme k nádraží, kde máme zaparkované auto. Cestou do Kytlice se zastavujeme v Rybništi, kde si fotím secesní kostel sv. Josefa s pětiboce ukončeným presbytářem a hranolovou věží, který byl postaven podle návrhu varnsdorfského stavitele Antonína Möllera v roce 1912.
Poslední zastávku si děláme v Chřibské. Počet jejích obyvatel po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945 a 1946 dramaticky poklesl. Snahy o dosídlení nepřinesly očekávaný výsledek, neboť mnohé dosídlence zajímal jen majetek, zanechaný zde Němci, a jiní neobstáli v obtížných životních podmínkách v pohraničí. Továrny a provozy, ve kterých se podařilo obnovit výrobu, byly z těžko pochopitelných důvodů uzavírány a jejich zařízeni odváženo, což mělo za následek další úbytek obyvatel. 
Opuštěné domy chátraly, byly ničeny vandaly a posléze se bouraly. Vlny masivního bourání postihly Chřibskou především v letech 1955, 1965 a 1967. Tehdy byly ve středu obce zbourány souvislé řady patrových domů, které dodávaly Chřibské charakter města, a prakticky bylo zlikvidováno i náměstí. 
Bylo také zbouráno mnoho cenných lidových staveb – domů s podstávkou – o jejichž záchranu a zachování se dnes vyvíjí velké úsilí na obou stranách hranice. Část těchto staveb byla zachráněna a je dnes v dobrém stavu díky chalupářům, jejichž počet v Chřibské téměř dosahuje počtu trvale zde žijících obyvatel. Po roce 1989 zanikly některé provozy, jako např. OZAP (výroba obchodních zařízení), Narex (výroba hornických vrtáků) a především nejstarší sklářská huť v celém středoevropském regionu, která existovala již v roce 1414. Po roce 1989 byla privatizována, v roce 2003 se dostala do konkursu – a dál už to znáte.
V domě čp. 22 se narodil Tadeáš Haenke (1761–1817), velký vzdělanec své doby, lékař, botanik, geolog a cestovatel, objevitel viktorie královské. Část jeho botanických sbírek z Jižní Ameriky je v Národním muzeu v Praze. Na domě je pamětní deska z roku 1885, doplněná roku 1961 českou pamětní deskou. V horním patře domu bylo zřízeno místní vlastivědné muzeum, v říjnu je však uzavřeno.
V nedaleké pseudogotické budově, postavené roku 1872 na místě zbourané staré radnice, sídlí městský úřad a také restaurace a herna. Asi uhádnete i bez nápovědy, které z těchto tří zařízení jsme navštívili...
V neděli jedeme přes Cvikov do Petrovic a vyrážíme na krátký výšlap na zalesněný kopec se zříceninou Starý Falkenburk neboli Sokol. Stál na nevelké oválné plošině chráněné širokým příkopem, částečně vylámaným ve skále. Dodnes se z něj dochovaly už jen ojedinělé zbytky. Původně se jmenoval Falkenburk, ale když byl v 16. století na okraji Jablonného postaven zámek Nový Falkenburk, začalo se zdejšímu hradu říkat Starý Falkenburk. 
Roubenka v Petrovicích
Hrad byl vybudován na začátku 14. století k ochraně významné zemské stezky, vedoucí z Čech přes Jablonné do Žitavy. Poprvé je doložen v roce 1415, kdy patřil Donínům, kteří stáli na straně Zikmunda, a proto sloužil jako zvědný hrad, hlásící lužickým městům pohyby husitských vojsk v okolí. Roku 1423 se zdejší posádce podařil přepad oddílu Hynka Bočka z Poděbrad, který o rok později podnikl do zdejšího kraje trestné tažení. Ještě pět let tu hornolužičtí stavové udržovali posádku, ale roku 1429 Falkenburk získal husitský hejtman Jan Kolúch z Vesce, který odtud začal podnikat loupeživé výpady na Žitavsko. Lužičané proto o Velikonocích roku 1431 hrad vypálili, avšak brzy poté byl opět obnoven. 
Po bitvě u Lipan Kolúch neuposlechl výzvy ke smíru se Šestiměstím, a tak císař Zikmund v roce 1437 přikázal Žitavským hrad rozbořit. K tomu ale nedošlo, protože Falkenburk prý neopatrností vlastní posádky vyhořel, což někdy bývá považováno za Kolúchův trik k odvrácení boje. Hrad byl pak asi ještě nějaký čas využíván, ale od roku 1454 už se uvádí jako zbořený.
Stejnou cestou se vracíme k autu a po krátké zastávce na fotku s Ještědem na horizontu odbočujeme na parkoviště pod zámkem Lemberk.
Původně středověký hrad, o kterém se historické prameny zmiňují již od 1. poloviny 13. století, byl jedním z prvních panských hradů na našem území. Na soutoku Panenského a Kněžického potoka, na středověké obchodní Žitavské cestě jej vybudoval Havel z rozvětveného severočeského rodu Markvarticů, jimž okolní kraj patřil již od konce 12. století. Název hradu pochází z původního erbovního znamení zakladatele, který měl ve svém znaku zlatou lvici na modrém poli. Hrad pojmenoval Löwenberg, jehož zkomolením se později vyvinul dnešní název Lemberk. Historické zprávy nám Havla Markvartice představují jako znamenitého rytíře 13. století, který působil jako důvěrník a rádce krále Václava I., později také jeho syna Přemysla Otakara II. Ačkoli byl šlechticem velmi významným, je dnes daleko známější osobností jeho manželka Zdislava Pocházela z velmi významné a kultivované šlechtické rodiny z Křižanova na Moravě. Její otec Přibyslav zastával úřad purkrabího na královském hradě Veveří a později v Brně, matka Sibyla přišla do Čech ze Sicílie jako dvorní dáma nevěsty krále Václava I. princezny Kunhuty Štaufské. Po sňatku s Havlem opustila Zdislava královský dvůr a následovala svého muže do nehostinných krajů v Podještědí, kde se natrvalo zapsala do jeho dějin. Svým životním postojem se výrazně odlišovala od žen své doby, proslula zejména svou pomocí chudým a uzdravováním nemocných. Jak píše takřečený Dalimil, „...pět mrtvých vzkřísila, mnoho slepých prosvietila, chromých a malomocných mnoho uzdravila, nad jinými pracnými velké pomoci činila.“
V průběhu dalších staletí se stala předmětem posvátné úcty obyvatel kraje, na jehož zvelebení měla výrazný podíl. Je také chápána jako příkladná matka a manželka, která kromě zapojení do života společnosti plnila i svou úlohu v rodině. Zemřela předčasně v 33 letech v roce 1252 a byla pohřbena na nejčestnější místo v kostele, který založila a na jehož místě dnes stojí velkolepý barokní chrám. Za své činy a zázraky uzdravení byla v roce 1907 blahoslavena a 21. května 1995 v Olomouci papežem Janem Pavlem II. svatořečena. O jejím životě píše Alena Vrbová v románu V erbu lvice.
Markvarticům patřilo panství do konce 14. století, v roce 1401 přešel hrad do vlastnictví Vartenberků. V roce 1427 byl hrad husity dobyt a zpustošen, Vartenberky vystřídal slavný rod Berků z Dubé, který hrad v roce 1470 prodal a ten rychle střídal své majitele a postupně ztrácel svůj gotický vzhled.
Šestnácté století znamenalo pro panství Lemberk hospodářské zvelebení, související s celkovou přeměnou hospodářských poměrů v zemi. Šlechta byla z důvodu snížení kupní síly peněz nucena vracet se k hospodaření a zdrojem jejího nesmírného bohatství se v té době stává polní hospodářství, chov dobytka, rybníkářství a pivovarnictví. V roce 1521 pobýval na hradě i známý český kronikář, autor Kroniky české Václav Hájek z Libočan.
V roce 1581 se stává novým majitelem panství Jindřich Berka z Dubé. Renesanční západní křídlo zámku, ale ještě s gotickým uspořádáním místností, pochází zřejmě z této doby. K další renesanční přestavbě zámku došlo na počátku 17. století, kdy již celé panství patřilo Vratislavovi z Donína, majiteli sousedního grabštejnského panství. Renesanční palác byl zvýšen o druhé patro a dodatečně k němu byla přistavěna věž s vřetenovým schodištěm. Tato změna byla již projevem renesance saské, která se v severních Čechách uplatnila více než renesance česká. V hlavním sále byl zhotoven malovaný dřevěný kazetový strop. Do dřevěných rámů bylo nasazeno 77 desek se zcela neobvyklým námětem zvířecích bajek. Předlohou byly Ezopovy bajky a kniha Theatrum morum (Divadlo mravů) nizozemského rytce Jiljího Sadelera, vydaná v Praze v roce 1608. Pod každou bajkou je krátký staroněmecký text, jenž vysvětluje její význam.
Po Bílé hoře koupil zkonfiskované lemberské panství, podobně jako většinu dalších v severních Čechách, vrchní císařský vojenský velitel Albrecht z Valdštejna, připojil je ke svému vévodství frýdlandskému a zámek Lemberk uděloval v léno svým důstojníkům. Prvním byl v roce 1633 Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda, jemuž bylo po Valdštejnově násilné smrti v následujícím roce panství dědičně ponecháno. Jeho syn Kryštof Rudolf Breda se rozhodl vybudovat ze zámku honosné sídlo, které by reprezentovalo jeho postavení u císařského dvora. Pozval umělce a stavitele z Holandska a Itálie a nechal zámek přestavět do raně barokní podoby, která se v podstatě dochovala do současnosti. Nad průjezdem do nádvoří vznikla honosná kaple Seslání Ducha svatého. Na protější straně nádvoří vzniklo severní křídlo s novým reprezentativním sálem přesahujícím dvě patra, se štukovou výzdobou a freskami s výjevy z třicetileté války. Vrchol hlavní věže, stejně jako malé schodišťové věže, byl opatřen cibulovou bání. Byla upravena i tzv. Zdislavina světnička, ve které se podle pověsti Zdislava oddávala modlitbám a asketickému životu. V roce 1726  Bredové celé panství prodali hraběti Filipu Josefu Gallasovi, majiteli panství libereckého a frýdlantského. Když v roce 1757 zemřel jako poslední příslušník tohoto rodu, veškerý svůj majetek odkázal svému synovci Kristiánu Filipu z Clamu pod podmínkou, že ke svému erbu přijme také erb Gallasů a jméno si změní na Clam-Gallas. Po ukončení sedmileté prusko-rakouské války byl zámek dlouho neobyvatelný, dle dochovaných zpráv v něm chyběly okna i dveře a Clam-Gallasové ho téměř až do poloviny 19. století opravovali. Po skončení druhé světové války vstoupily v platnost dekrety prezidenta republiky a zámek je od té doby ve vlastnictví státu. V roce 1971 se do nádvoří zřítila část korunní římsy západního křídla, zámek byl uzavřen a došlo k jeho generální rekonstrukci. Pro veřejnost byl zámek částečně otevřen v létě 1992 a  další nově místnosti se postupně zpřístupňovaly v následujících letech.
Kupujeme si vstupenky na rozšířený prohlídkový okruh, který začíná, stejně jako základní, v kapli Seslání Ducha svatého s bohatě štukovou výzdobou, nástropními obrazy Ježíše Krista a Panny Marie, velkým oltářem a sochami světic, pokračuje reprezentativními renesančními a barokními pokoji, černou kuchyní s otevřeným ohništěm, vrchnostenskou kanceláří s trezorem a mechanickým bezpečnostním zařízením z 19. století, Bajkovým sálem Následuje malá zámecká zbrojnice, Liebiegovské pokoje věnované životu a dílu této významné liberecké textilní rodině a tzv. Zdislavina světnička.  
Po prohlídce zámku chceme vidět Zdislavinu studánku. Procházíme kolem několika hrázděných domků...
...a 350 m dlouhou chráněnou lipovou alejí až na jihozápadní konec návrší k bývalému hřbitůvku s neudržovanou Zdislavinou kaplí
Sestupujeme dolů na rozcestí a přicházíme ke Zdislavině studánce. Stojí u ní empírový gloriet z roku 1862 s osmi toskánskými sloupy, za nímž je ve skále vytesaný výklenek se soškou. 
Před altánem jsou schůdky k upravenému vývěru vody, které je odedávna připisována léčivá moc. Podle pověstí používala zdejší vodu k léčení nemocných i svatá Zdislava.
I dnes sem lidé jezdí pro vodu
Vracíme se k autu a odjíždíme do Jablonného v Podještědí. První zmínka o něm je z roku 1249, kdy byl majitelem panství již zmíněný Havel, který zde s manželkou Zdislavou založil dominikánský klášter. Ten byl za josefinských reforem roku 1788 zrušen a v květnu téhož roku postihl město velký požár, kterému padlo za oběť 196 domů i oba kostely; zůstalo jen deset domů a předměstí. Dnes má město necelé čtyři tisíce obyvatel.
Nejvýznamnější pamětihodností, jejíž význam přesahuje hranice města i regionu, je papežská bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy, přední památka barokního stavitelství ve střední Evropě. Gotický kostel, založený spolu s klášterem Zdislavou z Lemberka kolem roku 1252 byl po vypálení husity v roce 1425 nahrazen prozatímním dřevěným kostelíkem. Výstavba dnešního chrámu byla zahájena v roce 1699 podle plánů vídeňského architekta Jana Lukase Hildebrandta, vysvěcen byl až v roce 1729. Vnitřní prostory jsou tvořeny soustavou elipsoidů se vznosnou kopulí, jejíž zelená střecha je zdaleka viditelná. Do náměstí je obráceno bohaté průčelí se dvěma bočními hranolovými, ale nedokončenými věžemi a s početnými sochami s dominujícími sv. Vavřincem a sv. Zdislavou. Ke hrobu sv. Zdislavy, jejíž hrob je v kryptě pod oltářem, se sjíždějí zbožní poutníci z Česka, Polska, Německa, Rakouska i odjinud. My si návštěvu interiéru a krypty musíme nechat na jindy, neboť právě probíhá bohoslužba.
Také výstup na 34 metrů vysokou věž kostela Narození Panny Marie, která se spolu s barokním průčelím dochovala po už zmíněném velkém požáru, a byla upravena na vyhlídku, jsme nuceni nechat na příště. Jdeme se však podívat na západní okraj města, kde v rozsáhlém parku stojí zámek Nový Falkenburk. Na místě staré, v 15. století zaniklé tvrze a pozdějšího dvora jej nechal v letech 1562–1572 postavit Jindřich Berka z Dubé. Později byl renesanční zámek přestavěn do pozdně barokní podoby s četnými rokokovými prvky, a když jej roku 1901 koupil liberecký textilní továrník Mořic Liebig, dal jej pseudobarokně upravit do dnešního vzhledu. Od roku 1960 zde bylo odborné učiliště a později dětský domov.
Vracíme se k autu, cestou fotím zajímavou vilu,...
...na náměstí jeden z nejstarších zdejších domů...
a také barokní morový sloup z roku 1686 se sochou Krista, u jehož nohou leží symbol přemoženého moru, a s dalšími třinácti světci.
Po pár kilometrech jízdy necháváme auto na okraji Jítravy naproti benzínové čerpací stanici na jakémsi improvizovaném parkovišti, kde již stojí několik automobilů. V dálce pod lesem jsou dobře vidět skály nápadné svou bělostí. Jsou to Bílé kameny tvořící izolovanou, morfologicky výraznou skupinu skal na úpatí vrchu Vysoká. Pro své zaoblené tvary, připomínající mohutné hřbety odpočívajících slonů, jsou někdy označovány jako Sloní skály
Počátek jejich vzniku spadá do druhohor (před 100 miliony lety), kdy byla zdejší oblast dnem křídového moře. Usadily se zde mocné vrstvy světlých křemitých pískovců, které byly po ústupu moře vyzdviženy. Během dalšího vývoje byly pískovce vystaveny intenzivní erozi, při níž docházelo k postupnému rozšiřování puklin a obrušování povrchu skal, které tak získaly svou současnou podobu. 
Dnes jsou Bílé kameny rozděleny třemi širokými, téměř svislými puklinami do několika samostatných skalních bloků, tvořících malé skalní město. Neobvyklý vzhled 20 m vysokých skal je podmíněn jejich složením. Svrchní části skal tvoří pískovce s vyšším obsahem minerálu kaolinitu, kterému vděčí za svou bílou barvu.
Když člověk stojí u jejich paty, touží se dostat nahoru a rozhlédnout se po okolí. Výstup je možný opatrně po nikoli vyšlapaných, ale „vyšoupaných“ stupních, které tu zanechali předcházející návštěvníci. Pro jistotu jen upozorňuji, že nahoru se vždy leze snáz, než dolů.
Pokračujeme po červené značce lesem po protáhlém, dva kilometry dlouhém pískovcovém hřbetu zvaném  Kozí hřbety, po němž probíhá důležité rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Jihozápadní stranu tvoří poměrně hladké, šikmo ukloněné vrstevní plochy, zatímco k severovýchodu spadají dolů strmými, až 20 metrů vysokými skalními srázy. Na jejich úpatí, překrytém napadanou sutí, vystupují již přeměněné horniny ještědského krystalinika. Jedná se takzvaný lužický zlom. V druhohorách, jak již bylo řečeno u Bílých kamenů, byla celá oblast zaplavena mořem. Na jeho dně se postupně usazovaly mohutné vrstvy sedimentů, jejichž zpevněním vznikly pískovce a slepence s vodorovně uloženými vrstvami. Na začátku třetihor, asi před 60 milióny lety, došlo k obnovení tektonických pohybů, jejichž důsledkem bylo rozlomení původně souvislého bloku zemské kůry na dvě obrovské kry, oddělené navzájem lužickým zlomem. Zároveň s tím došlo k relativnímu vyzdvižení severovýchodní kry vzhledem ke kře jihozápadní, která poklesla. Protisměrný pohyb obou ker na lužickém zlomu způsobil, že původně vodorovně uložené vrstvy pískovců byly v okolí zlomu prohnuty do šikmo ukloněné, místy až téměř svislé polohy. V průběhu dalšího vývoje podlehly pískovce na vyzvednuté severovýchodní kře intenzivní erozi, takže dnes se již nezachovaly a na povrch proto vystupují podložní fylitické břidlice a diabasy ještědského krystalinika.
Přicházíme do Horního Sedla. Po druhé světové válce byla většina původních německých obyvatel vystěhována a osada se vylidnila. Dnes slouží hlavně k rekreaci a často sem jezdí také horolezci, kteří navštěvují blízké Horní a Vraní skály. U silnice stojí nevelká čtvercová kaplička, postavená kolem roku 1739 nákladem rodiny Anderschů z Dolního Sedla. Střešní věžička se zvonkem byla doplněna při rekonstrukci kapličky v roce 1890. V sousedství roste mohutná lípa, vysazená roku 1832 a u ní stojí betonová pevnůstka pohraničního opevnění z roku 1938.
Horní Sedlo je opravdu sedlo. Odděluje Kozí hřbety od Hřebenů, z nichž v lese u cesty vystupuje skupina sedmi skalních věží, nazývaná Horní skály. Jsou tvořené pískovcem a slepencem, zpevněným křemenným tmelem a prostoupeným tenkými žilkami křemene i vápence. Pro svou velkou členitost a pevnost jsou velmi oblíbeným cílem horolezců.
Všude kolem jsou lehké betonové pevnůstky pohraničního opevnění, lidově nazývané „řopíky“, které byly vybudovány v letech 1937-1938. Po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 ale toto opevnění ztratilo smysl a nebylo nikdy využito.
Asi po kilometru cesty lesem vystupující z lesů Vraní skály, významná skupina skal tvořených velmi pevným pískovcem se slepencovými polohami, prostoupeným na jižních stěnách horizontálními i vertikálními puklinami. Pro svou velkou členitost a pevnost jsou již od konce 19. století hojně vyhledávané horolezci, kteří je označují jako Krkavčí skály.
Z vrcholků skal jsou místy pěkné výhledy k severu přes údolí Lužické Nisy daleko do Německa a z červeně značené cesty k hradu Grabštejn u Hrádku nad Nisou:
Vracíme se do Horního Sedla a lesem po neznačené cestě se vracíme k Bílým skalám a už téměř za tmy k autu.
Na pondělní návrat domů máme naplánované zastávky v Jestřebí a pod Bezdězem.
Pokud jde o Jestřebí, jsou nejstarší zápisy o skalním hradu z roku 1300. Kolem hradu se usazovali řemeslníci a v roce 1352 je v zápisech zaznamenáno městečko Krušina a teprve v 16. století převzalo jméno hradu. V té době již neudržovaný hrad chátral a roku 1547 se již uvádí jako pustý. V průběhu 18. století sloužila hradní skála jako zdroj pískovce, což spolu s její erozí přispělo k téměř úplnému zániku někdejšího hradu. 
Vcházíme romantickým lomeným portálkem a stoupáme nahoru schodištěm vestavěným do bývalé hradní studny:

Část skály, na níž stojí zřícenina, se v říjnu 2009 se utrhla, šlo o asi 80 tun pískovce! Kusy skály se uvolnily z o jedenáct metrů vyššího bloku a vzaly s sebou i poslední zbytky cimbuří, ale veřejně přístupná část přežila neštěstí bez úhony. Z plošiny obehnané kovovým zábradlím jsou krásné výhledy k Máchovu jezeru a Provodínským kamenům.
Nejen od Jestřebí, ale již dříve nás provází nepřehlédnutelná a zdaleka viditelná dominanta širokého okolí – zřícenina hradu Bezděz. Auto necháváme na placeném parkovišti ve vsi a vydáváme se ztéct hrad, což obnáší zhruba třistametrové převýšení.
Bezděz patří k nejpozoruhodnějším gotickým evropským památkám. V letech 1265–1278 jej nechal vybudovat jako správní centrum rozsáhlého královského panství k jeho ochraně, jakož i k ochraně významné obchodní cesty vedoucí od Mělníka okolo Bezdězu dále do Žitavy „král železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. Po jeho smrti v bitvě na Moravském poli se ironií osudu stal v roce 1279 vězením pro jeho osmiletého syna Václava II. a ovdovělou královnu Kunhutu. Poručník Ota Braniborský pak nechal kralevice odvézt do Žitavy a později do Špandavy v Braniborsku.
Bezděz si oblíbil císař Karel IV, v jehož době došlo k založení Velkého rybníka, známého dnes jako Máchovo jezero. Do roku 1588 se v historii hradu střídají období, kdy byl přímo pod královskou korunou a období, kdy byl v zástavě mocných šlechtických rodů. Po roce 1621 jej získal proslulý vojevůdce Albrecht z Valdštejna, ale svůj záměr vybudovat na Bezdězu důkladnou vojenskou pevnost si nakonec rozmyslel a na hrad povolal mnichy – zprvu augustiniány a posléze montserratské benediktiny – s úkolem přeměnit hrad v opevněný klášter. Po zrušení kláštera byl hrad opuštěn a jeho vybavení mniši rozdali po okolních kostelech nebo je odvezli na své opatství do Emauz v Praze. Počátkem 19. století se stal Bezděz zříceninou, kterou si tolik oblíbil Karel Hynek Mácha. Inspirovala ho třeba k napsání povídky Večer na Bezdězu. Do roku 1932 byl hrad v majetku Valdštejnů, následně se dostal za symbolickou částku do majetku Klubu českých turistů. Snahu jeho členů upravit jej jako ubytovnu pro hojně přicházející návštěvníky přerušila druhá světová válka. Od roku 1953 je hrad majetkem státu.
Bezděz měl neobyčejné štěstí v tom, že neprošel žádnou výraznější přestavbou a ani opravy probíhající zde v 19. a 20. století nebyly většího rozsahu. Nejpůsobivějším a také nejvýznamnějším prostorem je hradní kaple., která patří k nejhodnotnějším ukázkám hradní rané gotiky u nás. Je završena křížovou klenbou a v její jihozápadní části se nachází tribuna pro vladaře. K horní části hradu patří královský palác, jenž sloužil jako obydlí panovníka a má oproti dalším budovám zhruba dvojnásobné rozměry. V prvním patře byly reprezentativní místnosti, v nichž se dodnes zachovaly cenné stavební detaily – zbytky kleneb, krbů, portálů apod. Velká věž, charakteristická pro panorama Bezdězu, je vysoká 34 metrů, tloušťka zdiva v dolních partiích činí 3,75 m. V její nejvyšší části byla ve 40. letech 19. století v romantickém duchu zařízena vyhlídková místnost.
Prohlídka pokračuje návštěvou purkrabského paláce, v němž sídlil královský správce starající se o panovníkův majetek. Dnes je stylově rekonstruovaný a v jeho prostorách se nachází malá galerie. Do současnosti se dochovala také torza dvou manských paláců, které měly půdorys malého sálku se dvěma sousedními místnostmi. Jedna z nich byla roubená a na studeném kamenném hradě představovala největší obytný komfort.
Před návratem na parkoviště usedáme v zahrádce pohostinství U Vejra. Pohled na barevný, podzimním lesem porostlý kopec korunovaný hradem, který na sluníčku a proti modré obloze doslova září, to je nádhera, kterou může přiblížit snad fotografie, ale nikoliv slova.

2 komentáře:

  1. Piękna wycieczka.
    Zachęcił mnie Pan do odwiedzenia tej okolicy.
    Dziękuję i pozdrawiam z Polski

    OdpovědětVymazat
  2. Návštěvu tohoto kraje mohu jen doporučit. Jeden den ovšem nestačí, možná ani týden!

    OdpovědětVymazat