Toulky po horách 2014 (Levočské vrchy II)

Po dvou túrách na rozhraní Vysokých a Belianských Tater pokračujeme v toulání pustými Levočskými vrchy.

Ve čtvrtek odjíždíme před půl osmou linkovým autobusem do Ľubice a po silnici šlapeme do Záľubice. 

Na konci obce začíná území bývalého Vojenského výcvikového prostoru Kežmarok neboli VVP Javorina, kde jsem strávil několik letních týdnů na střelbách s protiletadlovými dělostřelci coby mechanik radaru. Spoustu zážitků, příjemných i nepříjemných, mám dosud v živé paměti, a tak se zdráhám uvěřit, že je tomu už 42 let...

VVP Javorina byl nejmladším a zároveň třetím největším výcvikovým prostorem ČSLA. Vznikl 1. 3. 1952 pro potřeby provádění střeleb protiletadlového dělostřelectva, byl několikrát rozšiřován, až jeho celková rozloha nakonec činila 31 640 ha, z čehož pro výcvikové účely se využívalo 1 128 ha. Postupně v něm byly vybudovány protiletadlová střelnice, protitanková střelnice, tanková střelnice, pěchotní střelnice, cvičiště PVO a cvičiště pro jízdy bojových vozidel. Pro ubytování vojsk sloužily srubový tábor Ruskinovce (360 osob), ubytovací objekt Dvorce (80 osob), ubytovací objekt na tankové střelnici (100 osob) a stanový tábor pro 500 osob.

Sledujeme žlutou cyklotrasu, která zde začíná, a po silnici přicházíme do míst, kde stávaly Ruskinovce, jedno ze třinácti historických spišských měst. Po vzniku VVP Javorina byly násilně vystěhovány a stejně jako tři další obce v dolinách Levočských vrchů srovnány se zemí. Osada německých kolonistů, připomínaná jako Rusken již v roce 1277, se začátkem 15. století stala městečkem, které se chlubilo raně gotickým kostelem sv. Agnesy z konce 13. století se stěnami zdobenými freskami ze začátku 14. století. Na místě zaniklé obce stál až do začátku 80. let minulého století a podobně jako ostatní kostely ve vystěhovaných obcích sloužil jako sklad, jistý čas i umělých hnojiv. Jeho věž využívali vojáci jako spolehlivý orientační bod. Památkáři se snažili kostel zachránit, ale marně, byl zbourán a materiál vojáci použili na zpevnění cest pro tanky. Pouze bohatě profilovaný portál s trojúhelníkovým štítem a hlavicemi zdobenými rostlinnými reliéfy byl rozebrán a uskladněn v depozitáři Slovenské národní galerie v Pezinoku a dnes je umístěn v podzemí Bratislavského hradu. Také ruskinovská madona ze 14. století je ve sbírkách SNG a bronzová křtitelnice z roku 1427 je dnes v kostele ve Slovenské Vsi. Hlavní gotický oltář se dostal do Staré Lesné, boční barokní do Vrbova. Zvony našly svoje místo v novém kostele v Mlynčekách, hodnotná monstrance je v kostele v Rakúsích.

Na místě, kde stával kostel, se po změně režimu začaly konat vzpomínkové svaté mše a v roce 2000 zde věřící postavili skromnou dřevěnou kapli. Vysvěcena byla 8. června 2002 na vzpomínkovém setkání bývalých občanů Ruskinovců při příležitosti 50. výročí násilného vystěhování.

Začíná pršet a otevřená kaple nám přichází vhod. Naštěstí jde jen o krátkou přeháňku. Mraky odpluly a svítí sluníčko, takže pokračujeme v cestě. U rybníčku, který známe z nedělní trasy, odbočujeme na zelenou značku, ale tentokrát doleva. Stoupáme do sedla pod Krížovým vrchom, v němž stojí dřevěná socha sv. Huberta.

Další cesta vede prudčeji do kopce na bývalou protiletadlovou střelnici Dvorce, nazvanou podle nedaleké vysídlené obce. Budka vpravo od cesty, která nápadně připomíná autobusovou zastávku, působí v těchto opuštěných končinách přinejmenším nepatřičně.

Zastavujeme se před ruinami chaty Sklenár (1060 m). Stoupáme ještě kousek nad ni, abychom si vychutnali krásný výhled, zejména na vzdálenou Levoču a kostel na Mariánské hoře.

Cesta vede přímo po hřebeni, chvíli mírně stoupá, chvíli klesá a chvíli vede kolem hustého modřínového porostu. 

Kocháme se výhledy, které odkryla intenzívní těžba dřeva a pak přicházíme do hustého lesíka, na jehož konci už vidíme siluetu chaty Gehuľa. Nachází se na důležité křižovatce cest na hřebeni v nadmořské výšce cca 1033 m a veřejnosti není přístupná. Usazujeme se pod obrovskou jedlí nedaleko lovecké chaty a obědváme z vlastních zásob. Je tady i Pepík s autem a několika smädnými mnichy. Ti jsou uzavřeni v plechovkách a určeni předem nahlášeným zájemcům.

Neznačenou cestou odbočujeme doleva a scházíme do Ľubické doliny. Asfaltka vedoucí podél Ľubického potoka se zdá nekonečná. Podél cesty jsou celé koberce černýš hajního (Melampyrum nemorosum, poloparazitické rostliny vyživující se normálním i parazitickým způsobem – svými kořeny se přisává k hostitelské rostlině a bere jí živné roztoky.
Mladé nezralé listy má modrofialově zbarvené, takže vyvolávají iluzi květu. Květy černýše jsou žluté a až dva centimetry dlouhé, v dolní části narezavělé.Možných způsobů vzniku slova černýš je hned několik. Podle jednoho vzniklo jméno v době, kdy ještě nebylo čištění obilných zrn dokonalé jako dnes. Pokud totiž byla do žita přimíchána semena černýše, chléb z něj vyrobený byl zabarven dočerna. Dalším možným způsobem vzniku jména je skutečnost, že rostliny při sušení úplně zčernají, což zapříčiňuje jistá sloučenina aukubin, která se sušením přemění na modročerné barvivo a způsobí tak zčernání celé rostliny.

Cestu dolinou přerušujeme pouze jednou krátkou zastávkou u sirného pramene, který vyvěrá vlevo od cesty.

Těšíme na restauraci u sportovní střelnice na okraji Záľubice, ale počítáme i s variantou, že nebude otevřená. Naštěstí otevřená je, jmenuje se Majer pod lesom a má i příjemné venkovní posezení. Jen to pivo je zase staropramen... Postupně přichází několik dalších toulkařů, zatímco jiní jdou na autobus. S Ervínem a Jardou pokračujeme přes kopec do Tvarožné a s menšími komplikacemi u bývalého Tvarožnianského mlýnu, dnešní pily, přicházíme přes další kopec do Vrbova.

V pátek ráno se poprvé ukazují Tatry tak, že stojí za to vzít do ruky fotoaparát už před penzionem ve Vrbově.

Odjíždíme smluvním autobusem do Levočské doliny, odkud vycházíme po žluté cyklotrase proti proudu Peklianského potoku na hřeben Levočských vrchů. 

Tam přicházíme na zelenou cyklotrasu, po které pokračujeme vpravo a přicházíme ke zbytkům chaty Pod Javorinou. 

První chatu postavili v nadmořské výšce 1157 m členové odboru KČST v Levoči a 16. 10. 1932 ji slavnostně odevzdali veřejnosti. Chata měla dvě místnosti s 18 lůžky a petrolejovým osvětlením. Dne 31. srpna 1947 byla slavnostně otevřena nová chata, která měla osm místností se 40 lůžky řádnými a 40 nouzovými a se starou chatou byla spojená chodbou. Po vzniku VVP Javorina veškeré turistické a lyžařské aktivity ustaly a z obou chat zbyly jen základy...
Vystoupáme pár výškových metrů od ruin chaty a takovýhle výhled máme před sebou.

Táhlým stoupáním se dostáváme pod vrch Javorinka, kde ve výšce 1145 m stojí památník. 

23. října 1944, v době Slovenského národního povstání, tu bylo německou stíhačkou sestřeleno sovětské dopravné letadlo Li-2, které letělo na trase Tri Duby (Sliač) – Lvov se sedmičlennou posádkou, osmi raněnými československými a francouzskými vojáky a ošetřovatelkou. Čtyři členové posádky a jeden československý voják přežili, ostatní zahynuli.

Památník věnovaný obětem tragédie byl postaven v roce 1965 a leží na křižovatce cest přímo na horském hřebeni. V bezprostřední blízkosti je nově postavený přístřešek s krásným výhledem na jižní část Levočských vrchů, Nízké Tatry a Vysoké Tatry. Smutné je, že celá oblast kolem dokola je vytěžená do posledního stromu a změnila se z hustého lesa na holé stráně.

Pokračujeme po modré značce, u chaty Vinná je kontrola. Pepík rozdělal oheň, opékáme vuřty, zapíjíme je plechovkovým pivem a relaxujeme na sluníčku či ve stínu, jak je komu libo. 

Ještě však nejsme ani v polovině cesty, a tak je nutno se zvednout a vyrazit dál. Široká cesta nás přivádí na Václavák, křižovatku cyklotras, kde se dáváme doleva. 

Míjíme Javor (1206 m), Zelený vrch (1198 m), Derežovou (1213 m) a postupně klesáme do doliny Holumnického potoka. 

Úzkou asfaltkou nekonečně dlouho šlapeme do Ihľan (706 m), které vznikly v roce 1960 sloučením obcí Majerka a Slotince. 

Hospůdka Pod Ihlou má otevřeno, a tak u chladivého točeného vyčkáváme příchodu ostatních a pojedeme autobusem do Kežmarku a pak dalším do Vrbova. Nakonec namísto linkového jedeme malým smluvním autobusem přímo do Vrbova.
Večer je oficiální zakončení Toulek, přestože je teprve pátek a túry jsou naplánované na sobotu i na neděli. Někteří však budou odjíždět už zítra dopoledne.

Bilancování, diplomy a kalíšek borovičky

Rozloučení s Vrbovem a Vysokými Tatrami