Jakkoliv se zdá, že tato vycházka nemůže – zejména místním znalcům – přinést nic nového, opak je pravdou.
Červená turistická značka značka vychází ze Světlé nad Sázavou staletou lipovou alejí kolem skláren a rekultivované skládky, kterou dnes využívají motokrosoví nadšenci,...
... do míst, kde stával hospodářský dvůr Rozinov (více se o něm dozvíte na tomto blogu zde). Odtud klesá blíže k Sázavě,...
... pokračuje po jejím levém břehu, prochází chatovou osadou Dobrá a po lávce se dostává na pravý břeh Sázavy. U železniční zastávky Pohleď přechází přes koleje a stoupá do lesa s částečným výhledem na továrnu v Dobré. Původně tam stával mlýn, který v roce 1900 koupil Julius Schindler z Jablonce nad Nisou, zbořil jej a a na jeho místě postavil velkou brusírnu skla. V roce 1919 ji prodal bratrům Trnkovým a Závodským, kteří se zabývali textilní výrobou, a tak brusírnu přebudovali na přádelnu. Po komunistickém puči v roce 1948 podnik postupně patřil pod Vlnařské závody a fezárny Strakonice, Sukno Humpolec a Modetu Jihlava, po roce 1989 byla továrna v restituci vrácena synům původního majitele a vznikla firma Dotex Dobrá n. S., s. r. o.
 |
| Balvan v řece mezi Světlou nad Sázavou a Dobrou nad Sázavou |
Pro leckoho bude možná překvapením, když na následujícím nezáživném úseku do Olešnice přijde k lípě Petra Traxlera, vysazené v roce 2014 nedaleko strážního domku stojícího u železniční trati. Na konci prázdnin roku 2015 zde byl na jeho počest uspořádán happening, který se má každý rok ve stejnou dobu opakovat.
Polní cestou přicházím k silnici v místě, kde stojí křížek s letopočtem 1797...
... a pokračuji do Olešnice. Malou vesnici, které je dnes součástí Okrouhlice, si oblíbil malíř Jan Zrzavý (1890–1977), který žil a tvořil střídavě v Praze a v Okrouhlici.
Z Olešnice do Okrouhlice vede červená značka po silnici. Na propustku pod železniční tratí je letopočet odkazující k roku, kdy byla jednokolejná trať rozšířena na dvojkolejnou.
V Okrouhlici (podrobnosti naleznete na tomto blogu zde) se červené značka dostává znovu na levý břeh Sázavy, po němž pokračuje na okraj obce Klanečná. Před domem čp. 3, v němž se 3. března 1912 narodil římskokatolický kněz, publicista a opat želivského kláštera Vít Bohumil Tajovský, se nachází stojan s pamětní tabulí. Slavnostně odhalen byl 1. září 2012 v rámci 43. ročníku dálkového a turistického pochodu Havlíčkobrodská padesátka.
Vít Bohumil Tajovský se narodil jako nejmladší ze čtyř bratrů. Po absolvování gymnázia v Německém Brodě se rozhodl pro teologickou fakultu a nastoupil do semináře v Hradci Králové. V roce 1934 se stal členem řádu premonstrátů a v roce 1937 byl vysvěcen na kněze. Pracoval jako zahradník a knihovník kláštera v Želivě. Po složení pedagogických zkoušek vyučoval od roku 1942 na gymnáziu v Humpolci latinu, filozofii, dějepis a náboženství. Mezi jeho žáky patřil například humpolecký básník a překladatel Jan Zábrana. Dne 7. ledna 1948 byl – ve věku 36 let – zvolen opatem želivského kláštera, avšak už 24. února byl označen téhož dne založeným akčním výborem v Humpolci za nepřítele lidu a bylo mu zakázáno vyučovat. V lednu 1950, dva dny po zatčení číhošťského faráře Josefa Toufara, byl zatčen přímo v klášteře následně obsazeném příslušníky StB, kteří do něj podstrčili zbraně. 5. dubna byl ve vykonstruovaném procesu v kauze „Číhošťský zázrak“ odsouzen za velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu ke dvaceti letům odnětí svobody. Deset let strávil ve věznicích na Pankráci, ve Valdicích, Mírově a Leopoldově, v květnu 1960 byl na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Novotného propuštěn. Dostal ovšem zákaz činnosti v duchovní službě, pracoval jako lesní dělník, topič a archivář a po celou dobu jej sledovala Státní bezpečnost. Výjimkou byla léta 1968–1972, kdy mohl působit jako pomocný duchovní v Želivě. V letech 1989–1991 byl místopředsedou Konference vyšších řeholních představených, v roce 1990 se stal znovu opatem premonstrátské kanonie v Želivě, roku 1993 obdržel čestný doktorát teologie na řádové univerzitě St. Norbert College v De Pere v USA a v roce 1996 mu prezident republiky Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka. Dne 11. prosince 1999 v želivském klášteře zemřel.
Od rozcestníku mezi Perknovem a havlíčkobrodskou psychiatrickou nemocnicí odbočuje doleva modrá turistická značka do údolí Rozkošského potoka. Nachází se zde Lázničkova stráň pojmenovaná po někdejším majiteli statku Rozkoš Adolfu Lázničkovi. V bývalém lomu bylo 6. května 1945 zavražděno osm mužů. Po předchozím mučení ve sklepě gymnázia zde byli zahrabáni ve dvou hromadných hrobech. O tomto činu poprvé proskočila zmínka dne 8. května, kdy v hostinci Na Marjánce vyprávěl podnapilý německý voják hostinskému Boleslavovi a četnickému strážmistrovi Krákorovi jak střílel v blízkosti lazaretu SS neznámé občany, kteří si museli sami vykopat hrob. 12. května vypověděla zajatá Němka totéž a v noci na neděli 13. května byly v uvedeném prostoru objeveny dva hromadné hroby. Zajatí němečtí důstojníci dostali rozkaz vykopat mrtvoly, očistit je a umýt. Vlastenci byli vystaveni v prvním poschodí nové školy V sadech jako důkaz nacistické zrůdnosti.
Na pamětní desce prvního památníku jsou jména: Antonín Baloun (*14. srpna 1914 v Habrech), mlynářský stárek z Lučice, Antonín Doležal (*10. prosince 1903 v Bratroňově), řezník a hostinský z Kojetína a Ladislav Havel (*23. června v Broumově Lhotě), řezník z Lipnice...
... na druhém památníku je rovněž deska se jmény zavražděných:
Z Havlíčkova Brodu ještě zmíním dvě méně známé zajímavosti. Tou první je studna objevená v květnu 2010 při záchranném archeologickém výzkumu prováděném v rámci revitalizace Havlíčkova náměstí.
Jedenáct metrů hluboká studna má stěny má vyzděné lomovým kamenem a pravděpodobně pochází z 19. až počátku 20. století. Osazená pumpou je k vidění na starých pohlednicích Německého Brodu, přesta upadla v zapomnění. Nyní je opatřena kamennou obrubou s kovovým zábradlím a mříží v podobě sedmiramenné hvězdy.
Druhou zajímavostí jsou stolpersteiny v Dolní ulici. Že nevíte, co je stolperstein? Jedná se totiž o netradiční pomníky obětem holokaustu. Do dlažby chodníku před domem, v němž lidé žili do té doby, než zmizeli v transportech do koncentračních táborů, je umístěna betonová dlaždice 10 x 10 cm, na jejíž vrchní straně je zasazena mosazná tabulka s textem „Zde žil/a…“ a několika údaji o zmizelých. Ve většině případů jde o Židy.
Projekt založil v Německu v roce 1993 umělec Günter Demnig pod názvem Stolperstein. Německý termín skládající se ze slov Stolper (zakopnout, škobrtnout) a Stein (kámen), doslovně přeložen znamená „kámen k zakopnutí“, volně jej můžeme přeložit jako „kámen, který nás vyzývá k zastavení“ nebo „kámen zmizelých“. První kameny umístil Günter Demnig v roce 1995 v Kolíně nad Rýnem, následoval Berlín a další města. V současné době je umístěno téměř 14 000 kamenu v 280 městech Evropy.
V Havlíčkově Brodě mají od září 2014 stolpersteiny Pavel Pachner a jeho žena Ida. Najdete je v chodníku před jejich někdejším domem čp. 104 v Dolní ulici, naproti ústí Žižkovy ulice. S nápadem umístit je zde přišel jejich pravnuk Pavel Dymeš.
Pavel Pachner se svou ženou Idou žili v Havlíčkově Brodě do začátku druhé světové války. On sám byl významným brodským podnikatelem 1. poloviny 20. století. V Dolní ulici měl obchod s likéry a vínem, po otci převzal drogerii U Černého psa, provozoval fotografickou laboratoř a benzinovou pumpu. V roce 1939 se však s manželkou museli přestěhovat do Prahy. Tam byli 7. května 1942 naloženi na transport do Terezína a o dva dny později už putovali dalším transportem do vyhlazovacího tábora Sobibor v Polsku. Jejich další osud není znám, pravděpodobně ale oba krátce po příjezdu zahynuli.
Havlíčkův Brod se stal druhým městem na Vysočině, kde se stolpersteiny objevily. Předtím byly instalovány v Třebíči, ovšem tamější židovská tradice je neporovnatelně větší. Na území Brodu sice Židé žili do počátku 14. století, ale od poloviny 15. století jim byl pobyt ve městě zakázán. Znovu se v něm mohli usazovat až v polovině 19. století. V roce 1900 žilo v tehdejším Německém Brodě 170 osob židovského vyznání, což byla asi dvě procenta obyvatel. Jejich počet však klesal, roku 1936 jich bylo už jen 146. Mezi oběťmi holokaustu byli i členové významných brodských rodin, jako Mahlerové, kteří byli zakladateli předchůdce dnešního Pleasu, nebo Šťastní, vlastníci továrny na sukna na místě pozdějšího Plastimatu.
Z Olešnice do Okrouhlice vede červená značka po silnici. Na propustku pod železniční tratí je letopočet odkazující k roku, kdy byla jednokolejná trať rozšířena na dvojkolejnou.
Od rozcestníku na okraji Klanečné pokračuje červená značka přes obec Veselice k železniční zastávce Havlíčkův Brod-Perknov. Za ní se dostává po lávce přes Sázavu na pravý břeh a kolem čističky odpadních vod pokračuje do Perknova. Původně samostatná ves je součástí Havlíčkova Brodu, zdejší hostinec U Palánů je známý domácí kuchyní a rybími a zvěřinovými specialitami.
Na pamětní desce prvního památníku jsou jména: Antonín Baloun (*14. srpna 1914 v Habrech), mlynářský stárek z Lučice, Antonín Doležal (*10. prosince 1903 v Bratroňově), řezník a hostinský z Kojetína a Ladislav Havel (*23. června v Broumově Lhotě), řezník z Lipnice...
Z Havlíčkova Brodu ještě zmíním dvě méně známé zajímavosti. Tou první je studna objevená v květnu 2010 při záchranném archeologickém výzkumu prováděném v rámci revitalizace Havlíčkova náměstí. 
Druhou zajímavostí jsou stolpersteiny v Dolní ulici. Že nevíte, co je stolperstein? Jedná se totiž o netradiční pomníky obětem holokaustu. Do dlažby chodníku před domem, v němž lidé žili do té doby, než zmizeli v transportech do koncentračních táborů, je umístěna betonová dlaždice 10 x 10 cm, na jejíž vrchní straně je zasazena mosazná tabulka s textem „Zde žil/a…“ a několika údaji o zmizelých. Ve většině případů jde o Židy. Projekt založil v Německu v roce 1993 umělec Günter Demnig pod názvem Stolperstein. Německý termín skládající se ze slov Stolper (zakopnout, škobrtnout) a Stein (kámen), doslovně přeložen znamená „kámen k zakopnutí“, volně jej můžeme přeložit jako „kámen, který nás vyzývá k zastavení“ nebo „kámen zmizelých“. První kameny umístil Günter Demnig v roce 1995 v Kolíně nad Rýnem, následoval Berlín a další města. V současné době je umístěno téměř 14 000 kamenu v 280 městech Evropy.
V Havlíčkově Brodě mají od září 2014 stolpersteiny Pavel Pachner a jeho žena Ida. Najdete je v chodníku před jejich někdejším domem čp. 104 v Dolní ulici, naproti ústí Žižkovy ulice. S nápadem umístit je zde přišel jejich pravnuk Pavel Dymeš.
Pavel Pachner se svou ženou Idou žili v Havlíčkově Brodě do začátku druhé světové války. On sám byl významným brodským podnikatelem 1. poloviny 20. století. V Dolní ulici měl obchod s likéry a vínem, po otci převzal drogerii U Černého psa, provozoval fotografickou laboratoř a benzinovou pumpu. V roce 1939 se však s manželkou museli přestěhovat do Prahy. Tam byli 7. května 1942 naloženi na transport do Terezína a o dva dny později už putovali dalším transportem do vyhlazovacího tábora Sobibor v Polsku. Jejich další osud není znám, pravděpodobně ale oba krátce po příjezdu zahynuli. Havlíčkův Brod se stal druhým městem na Vysočině, kde se stolpersteiny objevily. Předtím byly instalovány v Třebíči, ovšem tamější židovská tradice je neporovnatelně větší. Na území Brodu sice Židé žili do počátku 14. století, ale od poloviny 15. století jim byl pobyt ve městě zakázán. Znovu se v něm mohli usazovat až v polovině 19. století. V roce 1900 žilo v tehdejším Německém Brodě 170 osob židovského vyznání, což byla asi dvě procenta obyvatel. Jejich počet však klesal, roku 1936 jich bylo už jen 146. Mezi oběťmi holokaustu byli i členové významných brodských rodin, jako Mahlerové, kteří byli zakladateli předchůdce dnešního Pleasu, nebo Šťastní, vlastníci továrny na sukna na místě pozdějšího Plastimatu.
Žádné komentáře:
Okomentovat