Toulky po horách 2016 (VIII)

Předchozí článek Toulky po horách 2016 (VII)
Dnešní túra vede stejně jako ta včerejší blízkým okolím Moldavy nad Bodvou.

Linkovým autobusem odjíždíme do nedaleké obce Drienovec a zatímco všichni vyrážejí po modré značce, já jsem přemluvil Frantu a Klokana, že půjdeme ulovit jednu kešku. Je umístěna nedaleko pomníčku Jána Langoše asi kilometr po místní komunikaci vedoucí souběžně s hlavní silnicí. Kešku nacházíme bez problémů, a tak si pojďme připomenout kdo byl Ján Langoš (*1946). 

Narodil se v Banské Bystrici a angažoval se v disentu, kde s Jánem Čarnogurským vydával samizdatové Bratislavské listy. Po Sametové revoluci se v roce 1990 stal podpředsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění a v letech 1990–1992 působil jako federální ministr vnitra. Po rozdělení Československa byl od roku 1995 do roku 2000 předsedou Demokratické strany a v letech 1994–2002 poslancem Národní rady Slovenské republiky. V květnu 2003 založil Ústav paměti národa a do své smrti působil jako předseda jeho správní rady. 15. června 2006 zahynul při autonehodě mezi obcemi Turňa nad Bodvou a Drienovec, když ve vysoké rychlosti narazil do vozidla Multicar plně naloženého štěrkem. Pohřben je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie, v Banské Bystrici mu byl v roce 2013 odhalen památník v podobě žulového stolu s karetní hrou Solitaire, která odhaluje Langošovo působení v politice.

Od křížku postaveného na místě autonehody se nevracíme na modrou značku, ale podle mapy jdeme okrajem obce a potom ulicí z obou stran lemovanou domky romských obyvatel. Na konci vsi ulice přechází v neznačenou lesní cestu, po níž se dostáváme do Drienovských kúpelov. Zprava přichází „naše“ modrá značka, a protože zdejší reštaurácia Zlatý páv otevírá až za hodinu, pokračujeme v cestě.
Jen o pár set metrů dál se nachází Drienovská jaskyňa, vývěrová říční jeskyně, veřejnosti nepřístupná. Musíme tedy věřit, že je 1348 m dlouhá, výškový rozdíl činí 85 metrů, chodbu řečiště místy zdobí sintrové záclony, stalagmity, stalaktity i stalagnáty, a že v horních částech jeskyně se vyskytují pozoruhodné drúzy kalcitu s krystaly o velikosti 9 až 12 centimetrů.

Proti toku potoka Miglinc mírně, ale vytrvale stoupáme  na Miglincskou planinu, kde se nachází starý ovocný sad a památník maďarských vojáků zavražděných v lednu 1945.

Na rozcestí Miglinc-vyvieračka přecházíme na žlutou značku, která nás přivádí do sedla Železná brána (756 m). V dálce jsou vidět černé mraky a občas se ozývá hřmění, ale jsme celkem v klidu, neboť po přechodu na další modrou značku klesáme lesní cestou k Ranči Šugov (400 m), kde máme kontrolu. Pepa nás už vyhlíží a na přivítanou objednává borovičku. 
Ranč Šugov je malý horský hotel rodinného typu v údolí Šugovského potoka otevřený v listopadu 2000 po komplexní rekonstrukci a nástavbě bývalé velmi známé a oblíbené chaty Ryba (její ještě starší název byl Chata 1. května). Ranč je sympatický, stejně jako obsluha, a pohled do jídelního lístku je více než lákavý. Poté, co jsem si nechal vysvětlit pojem mantácké halušky, si je objednávám.

Mantáci (německy Mantaken) nebo také Karpatští Němci (Karpatendeutsche) je označení Němců obývajících území někdejších Horních Uher, kam se přistěhovali mezi 12. a 15. stoletím. Po skončení druhé světové války byla většina Mantáků odsunuta do Německa. Mantácké halušky jsou halušky napůl s vařenými bramborami.
Po modré značce pokračujeme až k Jasovskému rybníku... 

... a pak stoupáme na Jasovskou skálu, z níž máme krásný výhled na premonstrátský klášter. Stavba vsazená do krásné přírodní scenérie je jednou z nejvzácnějších barokní architektonických památek na Slovensku. Má obdélníkový půdorys s centrálně umístěným kostelem sv. Jana Křtitele, který budovu dělí na dvě shodná křídla, přičemž v pravém je konvent a v levém prelatura. Průčelí, přerušené dvěma rizality, končí rohovými věžemi s mansardou. Zvláštností klášterní budovy je skutečnost, že má 365 oken jako je dní v roce, dvanáct velkých komínů jako je měsíců v roce a čtyři vchody jako je ročních období.
Premonstráti se v Jasově usadili kolem roku 1175. Největšího rozkvětu klášter dosáhl v posledních letech 19. století. Řád provozoval cihelnu a pilu, pronajímal pět vodních mlýnů, hutní pec, vodní hamr a doly. První světová válka přinesla řádu mnohé změny, neboť došlo k rozdělení Uher, varadínské proboštství se ocitlo na území Rumunska a část majetku připadla Maďarsku. Mimořádně těžkým obdobím byla 50. léta 20. století, kdy se z kláštera stal sběrný tábor pro členy řádu. V roce 1960 zde byl zřízen sociální ústav pro mentálně postižené, který byl v roce 1990 přemístěn a prostory kláštera byly vráceny premonstrátům.
Výstupem na Jasovskou skálu jsme se s Frantou připravili o možnost odjet do Moldavy dřívějším autobusem, a tak – než pojede další – zkoušíme autostop. Řidič prvního projíždějícího auta ukazuje, že na následující křižovatce bude odbočovat, ale hned řidič dalšího auta nám zastavuje! A odváží nás nejenom do Moldavy, ale přímo před hotel Bodva!

Následující článek Toulky po horách 2016 (IX)