Zapomenutý cestovatel František V. Foit

Před pár lety absolvovaný dálkový pochod Vysočinou k Telči byl inspirací k návštěvě expozice Muzea Vysočiny na telčském zámku

Půjdete-li z Telče po žluté turistické značce na hrad Roštejn, vzdálený zhruba deset kilometrů, je téměř vyloučeno, abyste si v obci Doupě nevšimli dvou pamětních desek zazděných do opěrné zdi oddělující pod budovou obecního úřadu chodník od silnice. Na obou deskách je zmíněno jméno, které dnes jen málokomu něco říká:

Kdo byl F. V. Foit?

Než se za cestovatelem a akademickým sochařem Františkem Vladimírem Foitem (1900–1971) vypravíme do Telče, do tamějšího muzea a na hřbitov, musíme začít poněkud zeširoka. Na Telčsku se od nepaměti těžila kvalitní žula, ale o kamenickém průmyslu lze hovořit až od 80. let 19. století. Nemalou měrou k němu přispěla stavba železnice, která umožnila snazší dopravu kamene i do vzdálenějších míst. Významným podnikatelem v kamenictví byl Ferdinand Foit (1874–1958), syn učitele z Mrákotína. Jeho tamější firma vlastnila také lom v Řásné a kamenosochařský podnik v Doupí (zde je namístě podotknout, že místní nikdy neříkají v Doupěti, ale v Doupí). Není bez zajímavosti že v letech 1923–1934 získala firma státní zakázku na zhotovení žulového monolitu a kruhové kašny pro Pražský hrad, která souvisela s úpravami prezidentského sídla. 

Ferdinandův syn František Vladimír se narodil 2. listopadu 1900 v Táboře, ale dětství a mládí prožil v prostředí kamenosochařského podniku svého otce. Po absolvování telčské reálky pokračoval ve studiích na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, pak v Drážďanech a v Paříži, kde i vystavoval. Studia ukončil v Praze u prof. Jana Štursy. Už jako studenta jej lákalo umění přírodních etnik. V roce 1931 podnikl se svým přítelem Dr. Jiřím Baumem (1900–1944) v dvouválcovém automobilu Tatra 12 studijní cestu z Alexandrie do Kapského Města, kterou popsal v knize Autem napříč Afrikou. V 30. letech vytvořil celou řadu soch, byst, plaket a reliéfů českých osobností a pro Jihlavu pomník Jana Husa umístěný později v Hlinsku.

Putování po černém kontinentu jej tak uchvátilo, že po skončení války začal plánovat novou výpravu. Pod záštitou ministerstva školství a osvěty, ministerstva zahraničního obchodu, Antropologického ústavu Univerzity Karlovy a dalších institucí vyrazil – tentokrát s manželkou Irenou a novým čtyřválcovým vozem Tatra 57B – na podzim roku 1947 na druhou africkou výpravu. Jejím cílem bylo portrétování Afričanů pro potřeby Hrdličkova muzea a sběr etnografického materiálu pro Náprstkovo muzeum. Jednalo se o jednu z největších československých vědeckých expedic do Afriky a bylo by možné o ní vydat celou knihu.

Projeli Saharou do Súdánu, přes Čad a Nigérii do rovníkové Afriky, kde navštívili Francouzské a Belgické Kongo, Angolu, obě Rhodésie, Tanganiku, Keňu, Mosambik – státy, které dnes neexistují nebo se alespoň jmenují jinak. To znamená kolem 150 000 kilometrů mnohdy nesjízdnými pralesy či pláněmi. Sbírali etnografické předměty a Foit tvořil sochařské portréty domorodců. Když je pak při celní prohlídce v Leopoldvillu, hlavním městě Belgického Konga (dnešní Kinshasa v Demokratické republice Kongo), ukazoval, došlo v expedici k prudkému zlomu. V červnu 1950 se totiž rozšířila absurdní fáma, že někdo místním lidem uřezává hlavy a maso z těl používá do konzerv. Foitovy dokonalé plastiky domorodci považovali za odříznuté hlavy... Neklid černých obyvatel Leopoldville narůstal, a protože se dav postupně rozrostl na neuvěřitelných patnáct tisíc, byl ve městě vyhlášen výjimečný stav. Sochaře před kamenováním zachránila policejní eskorta, jeho vůz však byl zdemolován, belgická tajná policie cestovatele označila za vývozce komunistické revoluce a koloniální správa rozhodla o jejich vyhoštění. V bídné chatě lovců lvů prožili sedmiměsíční izolaci pod každodenním dohledem policisty. Jednou je navštívil konzul československé ambasády a požádal je o pasy, aby mohly být prodlouženy. Od té doby je už neviděli... Mezitím ve střední Evropě spadla železná opona, Foitův rodinný podnik byl znárodněn a jeho ateliér, kde bylo mnoho děl a sbírek z první cesty, zlikvidován. Na jakési prozatímní potvrzení putovali Foitovi v opravené tatrovce ze země do země a po deseti měsících zimy a strádání ve Svazijsku mohli odcestovat do dnešní Tanzanie, kde začal sochař projektovat školy a vládní budovy pro vyspělý domorodý kmen Wachagga. Nakonec se usadili v Nairobi, kde se Foit stal profesorem na Umělecké škole Kenyatta College a přednášel africkou kulturu. Vytvořil zde několik sochařských děl včetně byst prvního keňského prezidenta Joma Kenyatty (1889–1978), vlastence a politika Patrice Lumumby (1925–1961) a slavného anglického novináře a cestovatele Henryho Mortona Stanleye (1842–1904). Je rovněž autorem monumentální fontány Žízeň po vědění, umístěné před univerzitou v Nairobi. 

Politické tání v naší zemi na konci šedesátých let dávalo Foitovým jakousi naději na návrat do vlasti, avšak jednání o rehabilitaci a přiznání důchodu byla svízelná, a tak cestovatelé nakonec využili velkorysé nabídky jugoslávské vlády a po čtyřiadvaceti letech putování Afrikou zakotvili v roce 1971 ve Slovinsku. Týden byli ubytovaní v hotelu, dohlíželi na přepravu beden se sbírkovými předměty a 31. srpna si vyjeli s několika přáteli autem do Velenje, městečka nedaleko Celje. Tragická nehoda se stala příčinou Foitovy nenadálé smrti. Jeho žena až po roce 1989 získala zpět československé občanství, přestěhovala se do Telče, kde v roce 2005 ve věku 92 let zemřela.

Expozice na zámku v Telči

Z druhé cesty odeslal F. V. Foit do vlasti několik desítek portrétů Afričanů a zhruba 1 500 etnografických předmětů. Část těchto zásilek zřejmě nikdy do Československa nedorazila. Některé předměty byly poškozeny dopravou, nebo jejich osud není znám. Přesto má Hrdličkovo muzeum člověka v Praze, které je součástí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, ojedinělou kolekcí antropologických typů Afričanů a Náprstkovo muzeum více než 900 etnografických předmětů. Část Foitových sbírek je také v muzeu v již zmíněném slovinském městě Velenje.

Pobočka Muzea Vysočiny Jihlava, která sídlí na zámku v Telči, spravuje kolekci etnografik z Foitovy pozůstalosti a část jeho sochařské tvorby z 30. a 40. let:

Postava tanečnice kmene Wakamba, zhotovená ze sádry s černým nátěrem na povrchu a s lýkovou sukénkou kolem pasu a originální dřevěná bedna, která sloužila k přepravě zásilek etnografického materiálu z Afriky do Evropy.

Expozice představuje etnografické sběry manželů Foitových, darované muzeu v Telči v padesátých, šedesátých a nakonec i devadesátých letech minulého století. Nejcennější část sbírky tvoří masky a předměty z jižního Zairu.

Významným souborem je celek dokumentující rozvoj uměleckého řemesla ve východní Africe v 50. a 60. letech 20. století, zejména žánrové dřevořezby, košíky, nádobí a předměty každodenní potřeby.

Zcela unikátní je soubor dřevěných a hliněných hraček, což jsou školní práce domorodých afrických dětí nasbírané v oblasti Kilimandžára. 

Dřevěné figurky a nádoby

Hlava černocha z patinované pálené hlíny (studie), poprsí černošky z kmene Wachagga s rudými rty
z patinované sádry (Marangu v oblasti Kilimandžára) a hlava mladé černošky s typickým hlazeným účesem a rudými rty zhotovená z patinované pálené hlíny (oblast bývalého Belgického Konga).

Druhým místem, které je v Telči spojeno s rodinou Foitových, je hřbitov sv. Anny. V hrobě u zdi jsou pochováni podnikatel Ferdinand, jeho manželka Anastázie, syn František Vladimír a jeho žena Irena: