Pochod kutnohorských havířů

Dvanáctý ročník pochodu, který pořádá Turban neboli Turistická banda, odbor KČT Praha-Karlov

Start je z nádraží Kutná Hora-město. Po vyplnění přihlašovacího lístku a zaplacení dvacetikorunového startovného dostáváme list formátu A5, na němž je z jedné strany plánek z Mapy.cz s trasami domalovanými barevnými fixy, a z druhé strany popis. Potíž je v tom, že polovina trasy 17 km, kterou jsme si už doma podle propozic vybrali, se na mapku nevešla!

A jak se po startu ukázalo, ani popis není zcela jednoznačný, takže hned na okraji Kutné Hory bloudíme. Zastavil nás oplocený areál firmy Foxconn. Na webových stránkách společnosti se lze dočíst, že „... světový výrobce společnost Foxconn je globálním lídrem v poskytování kompletních IT řešení, produkci spotřební elektroniky a výrobě komponent pro komunikační a elektronická zařízení. Vyrábí všechny součásti osobního počítače, s výjimkou čipů. Mezi její zákazníky patří renomované společnosti světového významu. V České republice má společnost dva závody – v Pardubicích a v Kutné Hoře.“ Kutnohorská divize F Group – Foxconn Technology CZ, s. r. o. působí od roku 2008, probíhá zde výroba komplexních a na míru konfigurovaných serverů, diskových polí a serverových sestav a je tu servisní středisko na opravy základních desek z celého světa.

Musíme se notný kus vrátit, než se dostaneme na vedlejší silnici vedoucí přes Neškaredice a Třebešice do Čáslavi. Je na ní vyznačena evropská cyklotrasa EV4, která vede z Francie přes Belgii, Nizozemí, Německo, Česko a Polsko na Ukrajinu, u nás konkrétně z Chebu přes Karlovy Vary, Prahu, Kutnou Horu, Brno, Přerov a Ostravu. Podle mapy by člověk řekl, že jde o bezvýznamnou okresku, ale provoz je na ní poměrně hustý – a v obou směrech! Jsme rádi, když dorazíme do Neškaredic, kde za mostem přes potok Křenovku odbočujeme vpravo na později panelovou cestu k vodní nádrži Neškaredice (v místním názvosloví známé jako Žmola), vybudované v 80. letech minulého století. Přecházíme po hrázi a úzkou pěšinkou v hustém křovinatém porostu pokračujeme podél nádrže přes zahrádkářskou osadu do obce Perštejnec. Začíná krápat, a tak se schováváme v malém přístřešku a když po chvilce přestává, pokračujeme v cestě. Jenže netrvá dlouho a spouští se prudší déšť, takže se uchylujeme pod stromy. 

Ani napodruhé to netrvá dlouho, vítr odehnal mraky a opět svítí sluníčko. Zato cesta se mění v necestu polem nepolem. Před bývalou hájovnou Bažantnice je závora a cedule se zákazem vstupu, a tak pokračujeme travnatým pásem mezi plotem a polem, pak rozmáčenám polem a nakonec vysokou trávou k silnici. Do Poličan přicházíme po kolena mokří a s rozmáchanými botami. Sestupujeme do údolí Vrchlice a po červené značce procházíme kolem bývalého mlýnu Dänemark, který tu stojí od roku 1491. Podnikatel Milan Procházka se svojí byznysovou partnerkou Gabrielou Marcinkovou proměnili před pár lety pomocí několika miliónů korun zchátralý mlýn ve stylový hotel se sedmi pokoji a jedním společným prostorem. Ke zchátralému mlýnu jej přivedl miliardář Marek Dospiva (*1969), rodák z Kutné Hory, který část dětství strávil v sousedním mlýně o kus dál proti proudu Vrchlice. O čtyři generace dříve jeho rodu patřil Dänemark, ale říká se, že Markův prapraděda jej prohrál v kartách a se ženou se přestěhovali o jeden mlýn dál, který byl menší.

Dnes mlýn, který Dospivovi stále patří, neuvidíte,...

... prochází se sice těsně kolem, ale 200 metrů dlouhým betonovým tunelem:

Míjíme ruiny mlýnů Cimburk a Šimákov...

... a stoupáme prudce vzhůru k asfaltové silničce a dál k lesu, kde je kontrola s možností opéct si buřtíka a zapít ho láhvovým „gambáčem“. Od kontroly se vracíme na asfaltku, kousek jdeme po modré značce a pak po neznačené cestě kolem kamenné řady ke kostelu Nejsvětější Trojice:

Kostel byl vystavěn asi ve druhém desetiletí 15. století. Zpočátku byl obklopen osadou hutníků. Na přelomu 15. a 16. století byl důkladně opraven a pozdně goticky přestavěn na náklady důlního podnikatele Jana Smíška z Vrchovišť a jeho syna Kryštofa. V této době byl ke kostelu na východě přistavěn polygonální presbytář a na západě hranolová věž. Když Jan Smíšek roku 1501 zemřel, sloužil kostel jako rodinná pohřební kaple, už ve druhé polovině 16. století byl však opuštěn a po nějakou dobu sloužil dokonce jako městská prachárna. V roce 1817 vyhořel a obnovy se dočkal až na konci 19. století. Veřejnosti není běžně přístupný.

Na hřbitově obklopujícím kostel je mimo jiné pohřben spisovatel Miloslav Švandrlík (1932–2009).

Dvojhrob nechal vybudovat známý humoristický spisovatel krátce před smrtí své ženy Evinky v roce 1992 na místě, které si sama vybrala. Švandrlík byl dvakrát ženatý, obě manželství zůstala bezdětná. Jeho druhá žena Evinka, za svoboda Božková, byla prapravnučkou Josefa Božka, českého vynálezce parního vozu. Není příliš známo, že poslední roky svého života trávil Miloslav Švandrlík v Kutné Hoře. Řadu let mu dělal tajemníka a manažera tehdejší dramaturg a režisér Československé televize Jiří Bauer, který si s manželkou Helenou, rozhlasovou režisérkou, zrenovoval k rekreaci Dänemarkův mlýn v údolí Vrchlice. Švandrlíkovi občas k Bauerovým jezdili a nakonec si pronajali ubytování v jedné vilce v Kutné Hoře. Když pak Evinka onemocněla a posléze zemřela, Švandrlík se chtěl alespoň dívat na její obraz. Bauer mu doporučil mladou výtvarnici Jarmilu Růžičkovou, která slíbila zhotovit portrét podle fotografie. Obraz namalovala rychle a dobře, zároveň navrhla i náhrobek a obstarala i jeho dodání na místo. Pak začala pečovat i o Švandrlíkovu domácnost v Praze na Chodově, postupně také zastoupila Bauera v jeho manažérských činnostech a ilustrovala Švandrlíkovy knížky. O Miloslava se starala až do jeho posledních dnů. 

*  *  *

Od kostela vycházíme po žluté značce do údolí říčky Bylanky a pak už okrajem Kutné Hory kolem Vyšatova lomu k restauraci Šance, kde je cíl pochodu. Po krátkém posezení se vydáváme kolem chrámu sv. Barbory na toulku po městě a po 17. hodině odjíždíme vlakem domů.

*  *  *

Miloslav Švandrlík se narodil před devadesáti lety 10. srpna 1932 v Praze. DAMU nedostudoval a v roce 1953 nastoupil na vojnu k Technickým praporům. Pak se dal na dráhu profesionálního spisovatele. První kniha Z chlévů i bulvárů aneb Smrt je moje východisko mu vyšla v roce 1960. Stalo se tak poté, co s touto povídkovou sbírkou vyhrál v roce 1959 Haškovu cenu na 1. ročníku festivalu Haškova Lipnice. Díky tomuto úspěchu mu pak vyšly i další knihy, jako Krvavý Bill a viola (1961), Od Šumavy k Popokatepetlu (1962), Pražská strašidla (1968). 

V letech 1961–1963 začal na popud režiséra Jána Roháče sepisovat své zážitky a historky z dob působení u Technických praporů (TP). Práci však nestihl dokončit, neboť ji přerušila okupace vojsky Varšavské smlouvy. Havlíčkobrodský redaktor a nakladatel Josef Čábela, v jehož nakladatelství Vysočina měla kniha pod názvem Černí baroni vyjít, správně vytušil, že je potřeba vydat ji co nejrychleji, a tak první vydání z roku 1969 obsahovalo pouze prvních sedmnáct kapitol. Kniha s podtitulem Válčili jsme za Čepičky, upomínajícím na tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičku, zetě Klementa Gottwalda, zaznamenala obrovský úspěch, byla téměř okamžitě vyprodána a stala se nejslavnějším Švandrlíkovým dílem. Těší se oblibě již několikáté čtenářské generace, a to hlavně díky vtipu, nadhledu a humornému líčení osudů vojína Kefalína, majora Terazkyho a dalších „pétépáků“ neboli příslušníků pomocných technických praporů Československé lidové armády, do nichž byli zařazováni politicky nespolehliví vojáci. Nutno ovšem zdůraznit, že Švandrlík vycházel z reality Technických praporů (TP), nikoliv Pomocných technických praporů (PTP), která byla odlišná. Proto také bývalí „pétépáci“ Švandrlíkovi vytýkali, že o PTP vytvořil falešnou představu veselé vojny plné absurdních situací s pologramotnými „lampasáky“. 

Rád vzpomínám, jak jsme za mého mládí z knihy, která byla režimem zakázaná, zpaměti citovali celé pasáže! Hlášky, dávno už zlidovělé, jsou nejlepším důkazem nadčasovosti této knihy.

Druhý díl už za husákovské normalizace vyjít nemohl a Švandrlíkovi bylo na deset let znemožněno knižně publikovat. Přesto práce na dokončení Černých baronů pokračovaly. Druhý díl Švandrlíkovi vyšel pod pseudonymem Rudolf Kefalín exilově v roce 1975 v Zürichu, u nás mohla oba díly vydat Mladá fronta až v roce 1990. 

Na motivy knihy byl v roce 1992 natočen stejnojmenný film (na scénáři se Švandrlíkem spolupracoval Zdenek Sirový, který film i režíroval) s Ondřejem Vetchým a Pavlem Landovským v hlavních rolích, který patří dodnes mezi nejúspěšnější české filmy. V roce 2004 natočil režisér Juraj Herz podle scénáře Martina Bezoušky i jedenáctidílný seriál. „Baroni“ mají i podobu audioknihy, kterou namluvil Miroslav Donutil.

Po listopadu 1989 se Švandrlík tematice černých baronů věnoval i nadále a napsal dalších dvanáct knih (např. Říkali mu Terazky, Pět sekyr poručíka Hamáčka, Lásky černého barona, Terazky na Hrad, Kam kráčíš, Kefalíne?), ale úspěchu Černých baronů jimi už nedosáhl. Souborné vydání vyšlo v nakladatelství Camis v letech 1998–2003. 

Po celá sedmdesátá léta prakticky jedinou publikační možnost představovala spolupráce s Jiřím Winterem Nepraktou při tvorbě kreslených vtipů pro časopis Dikobraz (vytvořili jich přes 25 tisíc!). Změna nastala až v letech osmdesátých a devadesátých, kdy mohl začít Švandrlík své knihy opět vydávat. Napsal jich desítky, připomenu alespoň sbírku humorně-hororových povídek Drákulův švagr či humoristický román z Afriky Doktor od Jezera hrochů, který posloužil režiséru Troškovi jako předloha ke stejnojmennému filmu. Autor si přál, aby byl zfilmován, ale pouze v případě, že se režie ujme právě Zdeněk Troška. 

Nezastupitelné místo mají v literární tvorbě Miloslava Švandrlíka díla pro děti a mládež. Krátké povídky publikované prvotně v časopisu Pionýr (později Větrník) vyšly v roce 1973 pod názvem Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka). Příběhům zasazeným do prostředí Posázaví, obsahujícím mnohé motivy fantastické literatury, se Švandrlík znovu začal věnovat po roce 1989 a celkem napsal 26 knih s touto tematikou. Dětem jsou také určeny komiksy, které Švandrlík vytvořil Winterem Nepraktou – Buf a Lora {Pionýr 1974 až 1975) a Sek a Zula (1971) – a pohádky, např. Jak vyhynuli draci v Čechách (1969). 

Se Semaforem (zejména s Miloslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem) spolupracoval také na pořadech Návštěvní den a Zavěste, volá Semafor,v nichž předčítal ze svých knih a psal básně na slova zadaná publikem. Pro Československý rozhlas a televizi napsal v 50. letech množství zábavných pořadů, kabaretů, scének a písňových textů (některé z nich zpíval např. Jiří Suchý), je autorem několika televizních her a pořadů. V roce 1994 vytvořil s Vladimírem Škutinou pro Českou televizi sérii loutkových skečů Hlavouni.

Použité zdroje: Jiří Winter-Jaroslav Kopecký Tučná linka černou tuší 

aneb NEPRAKTYcké vzpomínání

Švandrlík, Miloslav: Černý baron od Botiče aneb Miloslav Švandrlík o sobě (2004)

Švandrlík, Miloslav: Zrovna teď musíš čůrat? (2007)