Z Plzně domů

(předchozí článek Cestou do Plzně)
Po šesti dnech na severním Plzeňsku nás čeká návrat domů. Několik zastávek cestou si samozřejmě neodpustíme...

První zastávka je s krátkým výšlapem na vyhlídku Mariina skála:

Současný altán byl vybudován v roce 2014 a je replikou objektu, který byl na Mariině skále zmiňován již v roce 1838, a to pod názvem Mariaruhe. Nechal jej postavit tehdejší majitel panství Kristian Valdštejn a místo bylo využíváno stejně jako dnes k výletům a procházkám. Ve 20. století začal altán chátrat a v roce 1953 jej strhla vichřice. Z altánu je nejhezčí pohled severozápadním směrem, kde nepřekážejí stromy. Orientačním vyhlídkovým bodem je hrad Radyně, nadchne však i pohled na lesy a mírné pahorky v okolí západočeské metropole. 

Samotná skála by byla obtížně zdolatelná, kdyby k jejímu vrcholu nevedlo schodiště:

Také druhá zastávka je s krátkým výšlapem, tentokrát ke zřícenině hradu Lopata, jehož jméno je pravděpodobně odvozeno z tvaru skály, na které leží. Byl založen zřejmě mezi lety 1367 až 1377 Heřmanem z Litic. Roku 1431 se udává jako majitel Habart z Lopaty, loupeživý rytíř, který bojoval nejen proti husitům, ale s pomocníky loupil a plenil v širokém hradním okolí. Proto husitští vůdci přitáhli 27. října 1432 k Lopatě a začali hrad dobývat za pomoci dělostřelby. Pevný hrad byl ale úspěšně hájen a jeho obléhání se protáhlo až do února 1433, kdy strádající obránci sami hrad v noci zapálili a pokusili se o útěk. Téměř čtyřicet jich bylo pochytáno, ovšem Habartovi se podařilo uniknout a zmizet do jižních Čech. Vítězové hrad zbořili, aby se opět nestal opěrným bodem katolíků.

Do současnosti se z hradu na nápadném buližníkovém suku už mnoho nedochovalo, na místo nás přivádí dřevěná lávka a schody.

*  *  *

Dalšé krátké mezipřistání si děláme v obci Mešno. V jejím centru stojí na místě původního gotického kostela zničeného požárem v roce 1898 pseudogotický kostel Nejsvětější Trojice postavený z bílých cihel v letech 1901–1902. V ohradní zdi je smírčí kříž s neurčitým letopočtem 1772 nebo 1757:

Krátká odbočka po nepříliš pěkné polní cestě k Mešenskému mlýnu nic zajímavého kromě informační tabule nepřinesla,...

... a tak se vracíme na hlavní silnici a pokračujeme do vsi Lipnice. Vznikla ve 14. století na pravidelném půdorysu okrouhlice a tento půdorys si zachovala dodnes. Stavební rozvoj v obci nastal v 18. století, kdy byla rozsáhlá náves zastavěna. Je tvořena velkými štítově orientovanými usedlostmi upravenými převážně v 19. století. Roku 1995 zde byla vyhlášena vesnická památková zóna:

Zvonička tu byla údajně postavena již na konci 18. století, kdy jimi byly obce vybavovány kvůli nebezpečí požárů. Tato stavba vzala zasvé v 1. polovině 20. století. Návrh na novou kapli zpracoval známý plzeňský architekt Jan Soukup a byla postavena z darů občanů a z finančních prostředků města. Na přání místních byla slavnostně zasvěcena svatým Petru a Pavlovi plzeňským biskupem Františkem Radkovským v září 2006 a každoročně se zde na konci června koná pouť.

Jdeme se také podívat na dům krasobruslařky Evy Romanové (*1946). S bratrem Pavlem (*1943) se čtyřikrát stali mistry světa v tancích na ledě. První světový titul vybojovali v roce 1962 v Praze, kdy bylo Pavlovi 19 a Evě 16 let, a přemožitele nenašli ani na následujících třech šampionátech v Cortině d´Ampezzo, Dortmundu a Coloradu Springa, mezitím získali i dvě evropská zlata v Grenoblu (1964) a Moskvě (1965). V letech 1965 až 1971 vystupovali v americké lední revui Holiday on Ice. 

Eva se provdala za anglického krasobruslařského komika Jacka Grahama, s nímž také vystupovala na ledě a milovník rychlých aut Pavel zahynul krátce poté v pouhých 29 letech při autonehodě. Grahamovi koupili statek v Anglii a chovalo koně, pak jej vyměnili za bývalé sídlo admirála Nelsona a udělali z něj domov důchodců. Po deseti letech jej prodali a přestěhovali se do Texasu, kde vedli husí a kachní farmu. Poté si pořídili obytný autobus a čtyři roky s ním křižovali Ameriku. V roce 2001 se přestěhovali sem, do vesničky Lipnice, po úmrtí Eviny maminky v roce 2005 se natrvalo usadili v Anglii. Přestože krasobruslení stále sleduje, na ledě nestála už 30 let. Poté, co jí zemřel manžel, si však koupila in-line brusle. V posledních letech žije na britských ostrovech, svou rodnou vlast ale pravidelně navštěvuje. 

Poslední zastávkou před definitivním návratem domů je Spálené Poříčí. Již v 16. století získalo městská práva a znak s pečetí a v 17. století se v názvu města začal používat přídomek Spálené, neboť bylo několikrát postiženo rozsáhlými požáry.

Zastavujeme se na mostě přes řeku Bradavu. Ten původní poškodila v roce 2002 povodeň a v loňském roce jej nahradil nový, nad kterým bdí moderní železná socha sv. Jana Nepomuckého, považovaného za ochránce proti povodním. Jeho podobu mu dal Dmytro Romaniuk, který pochází z Ukrajiny, ale u nás už žije šest let a pracuje v uměleckém kovářství Jiřího Brože v Kvíčovicích na Domažlicku. 

Kované dílo včetně podstavce váží 120 kilogramů, výška samotné plastily činí 217 cm, s podstavce, 350 cm. Postava byla vytvořena z hutní kulatiny a pásoviny, plně z plechu jsou jen dlaně a obličej. Dílo je žárově pozinkováno a natřeno načerno. světcovy atributy – ratolest a hvězdy a také kříž s Ježíšem, rovněž zhotoveným v kovárně, pokrývá plátkové zlato. Díky použitému materiálu je postava otevřená a je skrz ni vidět.

Renesanční zámek byl postaven Adamem Vratislavem z Mitrovic na místě původní malé gotické tvrze v roce 1617. Po roce 1749 koupila panství Metropolitní kapitula sv. Víta v Praze a v roce 1756 zde byl ukryt svatovítský chrámový poklad a korunovační klenoty. Po druhé světové válce sídlil na zámku lesní závod, po roce 1990 začal být velmi zchátralý objekt opravován, kompletní rozsáhlá rekonstrukce byla dokončena v roce 2002. Vzámku je umístěno národopisné muzeum Spálenopoříčska, ale my dáme přednost návštěvě „íčka“, jehož pracovnice s námi půjde na prohlídku Špejcharu Ve Dvoře.

Infocentrum sídlí v domku, který je typickou ukázkou lidové architektury jižního Plzeňska. Má tradiční dispozici s nízkým povalovým stropem, předsíň, černou kuchyni a dvě dochované chlebové pece. Roubená část domu má omítku zvanou kožich.

Špejchar Ve Dvoře je budova postavená v 1. polovině 18. století a svému původnímu účelu, skladování obilovin, sloužila do konce 20. století, kdy byl vzhledem k zanedbané údržbě v havarijním stavu. Postupná záchrana objektu započala v roce 2004, dokončena byla v roce 2010. O vzniku stavby neexistují podrobnější záznamy, během rekonstrukce bylo však dendrochronologickým průzkumem zjištěno, že trámy, použité ke stavbě krovu, jsou z jedlí pokácených v letech 1723 a 1724. Rozsáhlou rekonstrukcí objektu vznikly v přízemí budovy prostory pro příležitostné výstavy a stálá historické expozice zemědělské techniky, v 1. patře unikátní „naučná stezka pod střechou“ Procházka po Brdech, zaměřená na přírodu a život na Podbrdsku a celé 2. patro je věnované kreslenému humoru Jiřího Wintera známého pod pseudonymem Neprakta:

Kreslíř, karikaturista, ilustrátor a humorista Jiří Winter (1924–2011) byl velice plodný autor, za svůj život nakreslil více než 35 000 vtipů a stovky knižních ilustrací.

Spolupracoval s humoristou a spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem (1932–2009), oba patřili k hlavním autorům československého satirického a humoristického časopisu Dikobraz. Winter byl hlavním ilustrátorem Švandrlíkových knih, společně například vytvořili několik knih o dvou žácích Kopytovi a Mňoukovi a několik knih o majoru Haluškovi zvaném Terazky, z nichž nejznámější jsou Černí baroni. Svého spolupracovníka Švandrlíka Winter zvěčnil v jednom vtipu:

Po prohlídce špejcharu míříme na poslední dnešní štaci – zděnou rozhlednu Šťastná věž s dřevěnou nástavbou a ocelovým schodištěm, která vznikla přestavbou objektu v bývalém nábytkářském závodu. Celkově má rozhledna výšku kolem 20 metrů a na vrchol vede 106 schodů. V objektu je občerstvení a posezení v přízemí u baru a na venkovní terase o čtyři metry výše. Ke každé vstupence na rozhlednu dostane návštěvník nápoj (např. čaj, kávu, malinovku) za symbolickou korunu.

Z vrcholu rozhledny se nabízí nádherný pohled nejen na celé Spálené Poříčí včetně zámku, ale i do širokého okolí, na vrchy Hvížďalka, Kokšín, Těnovice, buddhistickou stúpu nad Těnovicemi a další okolní kopce: