Turistika v Dolomitech (I)

Autobusem s cestovní kanceláří Víkend po stopách první světové války

V pátek po 21. hodině odjíždíme z Prahy od stanice metra Nové Butovice do italských Dolomit. Procestovali jsme – tedy spíše prospali – celou noc a vystupujeme v sedle Valparola:

Převlékáme se a přezouváme do pohorek a vyrážíme. Muzeu v bývalé vojenské pevnosti Tra i Sassi věnujeme jen letmý pohled, protože túra bude okružní, takže se sem odpoledne vrátíme.

Passo di Valparola leží ve výšce 2168 m a tvoří rozvodí mezi přítoky do Jaderského moře. Ze severozápadního svahu stéká voda do řeky Adiže, z jihovýchodního do Piavy. Tudy – stejně jako průsmykem Falzarego – na dnešní hranici mezi provincií Belluno (region Veneto) a Jižním Tyrolskem probíhala za první světové války pověstná tyrolská horská fronta. Krušná zákopová válka vedená v letech 1915–1917 přinesla řadu obětí a strádání, ovšem k ničemu nevedla. Rakousko-uherská vojska, v jejichž řadách bojovalo také mnoho českých a moravských vojáků, své pozice ubránila. Jedním z opěrných bodů byl tehdy nepříliš vysoký, nicméně nápadný a ze tří stran těžko zdolatelný vrchol Sasso di Stria (2477 m), německy Hexenstein neboli Kámen čarodějnic, ležící bezprostředně u silnice. 

Už v předválečné době Rakušané plánovali vybudovat na svahu hory postavení pro dvě až čtyři dalekonosné houfnice a na vrcholuopevněné pozorovací stanoviště. Nedostatek finančních prostředků způsobil, že v prvních válečných dnech bylo na této hoře pouze několik zákopů.

Už v polovině června 1915 Italové horu zuřivě dělostřelecky ostřelovali a po následném útoku se jim podařilo dobýt rakouské zákopy. Zdálo se, že hora je provždy ztracena. Události měly později dohru u válečného soudu, ale ani tam se nevyjasnilo, proč tak snadno Italové horu získali a posádku zajali. Smělá skupina rakouských vojáků však o dva dny později vyrvala Sasso di Stria z rukou Italů a obsadila dřívější pozice. Postavení se budovala dál, hlavně od vrcholu podél celého klesajícího hřebene. Byl to důkladný systém zčásti krytých zákopů, postranními štolami propojen se skalními úkryty. A právě někdejším rakouským opevněním stoupáme k vrcholu:

V první polovině srpna 1915 několik praporů italské brigády Reggio chtělo provést průlom kolem pevnosti Tra i Sassi. Pro ničivou boční palbu Rakušanů ze Sasso Stria se útok zhroutil a Italové utrpěli těžké ztráty. V následujících dnech – po mnohahodinové přípravné bubnové palbě – se bersaliéři (horští myslivci) propracovali až k rakouským pozicím a vnikli i do několika zákopů. Rakušané vyrazili do protiúderu a v boji zblízka nebezpečí odvrátili.

Zásobování rakouských pozic na Sasso di Stria i postavení pod východní stěnou bylo velice svízelné. Kolony nosičů musely pochodovat ze zázemí přístupovou cestou ve zcela otevřeném terénu a ztráty byly brzy větší než u bojujících. Teprve výstavbou takzvané Goigingerovy štoly bylo umožněno bezpečné zásobování předsunutých a exponovaných stanovišť. V následujícím čase působil na rakouské pozice nový nepřítel, a sice alpíni ze stěny Lagazuoi, přesto až do konce války Rakušané pozice udrželi.

*  *  *

Vytrvalým stoupáním, občas přerušovaným nahlížením do odboček, se postupně scházíme u kříže na vrcholu. Vystojíme si krátkou frontu na vyfocení...

... a stejnou cestou se vracíme až téměř do sedla. Ještě než dojdeme úplně dolů, odbočujeme doprava, klesáme na spodní cestu a z ní znovu stoupáme ke vchodu do výše zmíněné Goigingerovy štoly. Vchody jsou tu vlastně dva nedaleko od sebe. Většina účastníků se trmácí se Sylvou prudce stoupající pěšinkou přes suťové polek dolnímu vchodu, dva jdeme s Honzou, překonáváme malou terénní vyvýšeninu za kamenem a pěšina vás přivádí přes další suťoviště ke vstupu situovanému o něco výše. Od vchodu znatelně táhne studený vzduch, oblékáme si mikiny a nasazujeme čelovky, bez nichž (případně bez baterky v ruce) nemá smysl vstupovat dovnitř.

Štola je přibližně pět set metrů dlouhá, vede ve východní stěně hory Sasso di Stria a je pojmenována po aktivním horolezci, rakousko-uherském polním podmaršálovi Ludwigu Goigingerovi (1863–1931). Jejím účelem, jak již bylo řečeno, bylo zajsitit bezpečné zásobování od pevnosti Tra i Sassi do předních rakouských pozic pod stěnami Sasso di Stria, a také účinnější ostřelování italských pozic pod Cinque Torri a na římse Cengia Martini v jižní stěně Lagazuoi. Převážně ručními nástroji prováděná ražba za tehdejších podmínek prý postupovala rychlostí asi pět až šest metrů za den.

Protože původní vstup z průsmyku Valparola nebyl dostatečně chráněn před ostřelovači z Cengia Martini, došlo v dolní části k dodatečnému prodloužení o mírně stoupající chodbu bez střílen (viz „dolní vstup“ ve schematu níže). Další štola pak spojovala palebné pozice se zákopy pod vrcholem Sasso di Stria (viz „NEzrestaurovaná část tunelu“ od šipky „horní vstup“). 

Štola je relativně široká, občas vidíme tlející zbytky výdřevy. Netrvá dlouho a ocitáme se v kuchyni. V poměrně prostorné kaverně nelze přehlédnout velmi dobře zachované pozůstatky cihlového sporáku s prostorem pro zapuštění nádržky na ohřev vody, betonovou výlevku s odpadem ústícím na podlahu, odtokový kanálek proražený ve vnějším skalním plášti, ale také okno, které mohlo po zavedení roury sloužit k odvodu kouře. Záhy za kuchyní se z temné chodby jako přízrak vynoří betonová nádrž na vodu, kterou posádka kasemat používala k chlazení hlavní rychlopalných zbraní. O něco dál, tentokrát ve výklenku, je druhá nádrž. V širší části tunelu mezi nimi fungovala nezbytná opravárenská dílna. Bezprostředně na ni navazují odbočky ke kdysi různě vybaveným střílnám. Kaverny pro obsluhu kulometů a kanónů jsou až na výjimky sdruženy vždy po dvou vedle sebe. To znamená, že většina krátkých odboček z hlavní štoly se velmi záhy dělí ve tvaru písmene ypsilon na dvě. Byly zde umístěny kulomety a dva 80 mm kanóny „Max“ a „Moritz“, přepravené z pevnosti Tre i Sassi, které mířily na italské pozice na římse Martini. 

Voják u pneumatického minometu v prostoru horního ústí štoly
(http://www.it-au-1915-1918.com/Bilder/sass_de_stria/sass_de_stria_029.jpg)

Ve štole jsou samozřejmě i světnice pro ubytování posádky (a zvlášť důstojníků), sklad, prostory opravárenské dílny, telefonní centrály (bez vybavení), pozorovatelny apod.

Opevnění bylo vybaveno generátorem, a tak stejně jako v předchozích částech tunelu – tedy vyjma jeho dolní části mezi dvěma níže položenými vchody – i zde jsou do stěn pevně zatlučené prvky svědčící o elektrifikaci štoly. K vidění jsou ojedinělé stařičké porcelánové izolátory nebo alespoň dvojice háků, na nichž byly původně připevněny, a dále ocelové kramle k zachycení izolovaných drátů, včetně telefonních. Pro lepší přehled o nočním dění v průsmycích pod horou byl v horních partiích tunelu nainstalován výkonný otočný světlomet.

Úsek štoly od dnešního horního ústí dál k vrcholu hory je uzavřený, ovšem nijak striktně. Na konec prohlídky decentně upozorňují dvě pomačkané plechovky zavěšené pod stropem a výmluvná červená šipka ukazující správný směr.

*  *  *

Po výstupu ze štoly se hned svlékáme, rozdíl teplot je obrovský. V Goigingerově sedle na chvíli usedáme a odpočíváme:

Vracíme se po nekonečném suťovisku po jihozápadním úbočí Sasso di Stria a na závěr sestupujeme k mělké proláklině s několika malými staveními velikosti kůlny na dříví, obklopenými zbrázděným kamenitým terénem. Jedná se o areál rakouských staveb a zákopů nesoucí jméno pověstné alpské protěže – Edelweiss Stellung.

V roce 2005 obnovené budovy štábu, ubikací, kuchyně, skladu, ošetřovny i suchého WC jsou propojené různým způsobem zpevněnými a rovněž zrekonstruovanými zákopy. Dnes vypadají takřka útulně, ale za první světové války sloužily jako zázemí vojákům rakousko-uherské armády usilovně bránícím tehdejší hranici a nahrazovaly předčasně zničenou pevnost Tra i Sassi. K ní nás čeká už jen krátké stoupání:

Starorakouská pevnost Tra i Sassi byla budována v letech 1897–1901 za účelem obrany tehdejších hranic rakousko-uherské monarchie. Její výzbroj představovaly dva kasematové kanony ráže 60 mm a dva kanony prostřelbu z úzkých střílen ráže 80 mm. Jako všechny ostatní staré rakouské pevnosti byla i tato v době před válkou určena k demontáži zastaralé výzbroje. Avšak dříve než k tomu došlo, vypukla válka a 5. 7. 1915 prorazil šestadvaceticentimetrový italský dělostřelecký granát pancéřování a strop v prvním patře a uvnitř explodoval. Dva důstojníci a jeden voják byli usmrceni, mnoho dalších vojáků těžce raněno. Rakouská posádka čítající tehdy asi 50 mužů následně pevnost využila jako falešnou návnadu (v noci dokonce osvětlenou), přičemž se opevnila v tunelech a zákopech vybudovaných na hoře Sasso di Stria, odkud pak pokračovala v úspěšném udržování frontové linie.

V opravené a upravené pevnosti bylo v roce 2003 otevřeno Muzeum války, podstatně rozšířené v následujícím roce.

*  *  *

Odjíždíme do městečka San Vito di Cadore, kde máme zajištěné ubytování s polopenzí v jednodušším, ale příjemném dvouhvězdičkovém hotelu. Jmenuje se Casa Montana Santa Maddalena di Canossa neboli Horský dům svaté Magdaleny z Canossy, což svědčí o jeho původním poslání:

Maddalena di Canossa (1774–1835), česky Magdalena z Canossy, byla italská věřící a zakladatelka dvou canosských kongregací. Byla přední zastánkyní chudých ve svém regionu poté, co byla svědkem neutěšené situace chudých po přelévání účinků Francouzské revoluce na italský poloostrov prostřednictvím napoleonské invaze. V roce 1941 byla blahořečena a 2. října 1988 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za svatou. Její socha stojí na terase:

Následuje článek Turistika v Dolomitech (II)