Turistika v Dolomitech (III)

Předchozí článek Turistika v Dolomitech (II)
Z passo Falzarego na Lagazuoi Piccolo a sestup štolou Galeria dell´Anticima

Stejně jako včera odjíždíme autobusem přes Cortinu d´Ampezzo do sedla Falzarego (2105 m). Je fakt, že mnohý návštěvník, který stojí v sedle a hledí na mohutné stěny Lagazuoi Piccolo (2756 m), neví, že obě obrovská suťová pole, jež se pod stěnou rozprostírají, nejsou přírodního původu. Jde o následek odpálených min, tedy dílo člověka z osudových let první světové války.

Už od začátku války patřily vrcholy Lagazuoi Grande a Piccolo Rakušanům. Za tmavé noci 19. 10. 1915 prošplhali stěnou Piccolo Lafazuoi italští alpíni praporu Val Chisone pod vedením majora Ettore Martiniho. Na skalním pásu, který byl pojmenován Cenglia Martini, spěšně vystavěli malé nuzné ochranné zídky z kamení. Přesně výše nad nimi byly rakouské vrcholové stráže, svisle pod nimi, hluboko dole, rakouské pozice mezi Sasso di Stria a Lagazuoi Piccolo. Ze skalního pásu alpíni brzy napáchali Rakušnům velké škody a ztráty, daleko větší, než jaké utrpěli při útocích celých praporů. V pozdější době, když byly na skalním pásu vybudovány bezpečné skalní úkryty a střílny, italští ostrostřelci a posádky kulometů byli ve dne v noci v bdělosti a kontrolovali značně rozsáhlý bojový prostor.

Na okraji hřebenu Lagazuoi Piccolo stál mohutný skalní blok, Rakušané ho podhrabali, uvnitř vyrubali minovou komoru, kam později uložili 300 kg trhaviny donarit. O silvestrovské noci, v prvních minutách nového roku, provedli odpálení nálože. Skála se explozí otočila a pomalým posunováním se dostávala do pohybu. Strhávala s sebou další kameny a jako lavina se řítila jihozápadní stěnou Lagazuoi Piccolo dolů až dopadla na skalní pás a Italům napáchala nesmírnou škodu.

Začátkem léta 1916 bylo na rakouské straně rozhodnuto, že se přikročí k minovému boji. Už v červenci se začalo s ražením první štoly, načež Italové hned odpověděli lámáním protištoly. 14. ledna 1917 došlo k odpálení první rakouské miny – a úspěch byl uspokojující. Výbuch úplně zničil italské útočné štoly a současně s sebou strhl i minovou komoru s uloženou trhavinou.

Sotva se pohyb odstřelených skalních mas zklidnil, pokračovali Rakušané v pracích na útočné minové štole. Její výška byla 1,8 metru a šířka 60 cm, což byly minimální rozměry, aby za provozu uvnitř nenastaly potíže. Vylámaná hornina se vynášela v pytlích ze štoly a venku shromažďovala mimo dohled nepřítele jako materiál k pozdějšímu zahrazení minové komory. Až do začátku března se razilo ručně a docílilo se 33 metrů. Od tohoto data do 22. května, kdy došlo k odpálení, byla používána vrtná souprava s jednou sbíječkou. Ventilátor z elektropneumatické vrtné soupravy zajišťoval přívod čerstvého vzduchu, přesto musely být po každém odstřelu práce na dvě až tři hodiny přerušen, aby došlo k odsátí jedovatých zplodin z výbuchu. Délka štoly byla 85 metrů plus osm metrů k minové komoře za pravoúhlým záhybem. Během šesti dnů bylo díky obětování a vynaložené námaze císařských myslivců dopraveno 1003 beden představujících 24 000 kg trhaviny. Délka zatarasení činila 37 metrů, množství k tomu určené sutě odpovídalo obsahu sedmi železničních vagónů. Ve 22 hodin 22. května 1917 byla mina odpálena. Všechny italské pozice ve stěně Lagazuoi Piccolo, vybudované z naplněných pytlů i mocná betonová zeď byly jako větrem odváty. Baráky zmizely, dřevem kryté a vyložené zákopy ve skále vyhořely. Výška odtržené části hory dosáhla 200 metrů, šířka 136 m, skalní hmota odtržená odpálením miny od hory byla odhadnuta na 130 000 metrů kubických. Namáhavá práce Italů trvající jeden a půl roku byla během několika vteřin zničena, většina italských vojáků přitom našla smrt.

Tím ovšem minový boj ve stěně Lagazuoi Piccolo neskončil. Italové zjara 1917 vyrazili štolu pod předvrchol Lagazuoi (2668 m) v celkové délce 1100 metrů, nálož obsahovala 33 000 kg vysoce účinné látky. Rakušané se však díky výpovědi jednoho italského přeběhlíka na odpálení miny dobře připravili – na jižní svah Lagazuoi Grande přitáhli horské dělo a když byla mina 20. června 1917 odpálena a vzniklý trychtýř následně obsadili alpíni, ocitli se pod koncentrovanou dělostřeleckou palbou, která jim přivodila obrovské ztráty.

O Lagazuoi Piccolo se však bojovalo až do listopadových dnů 1917, kdy válka v Dolomitech skončila.

*  *  *

Lanovkou (za 14 eur) vyjíždíme k chatě rifugio Lagazuoi (2670 m) a stoupáme na vrchol Lagazuoi Piccolo (2778 m):

U kříže nastává povinné focení a pak se vracíme k chatě. Po krátkém a poměrně prudkém klesání po značené cestě vstupujeme do štoly Galeria dell´Anticima.

Během Velké války italští vojáci vybudovali odvážný systém tunelů, které od vchodu do Cengia Martini vyšplhaly až na předvrchol Lagazuoi Piccolo, aby podkopaly rakouské pozice. Štola byla kompletně obnovena v letech 1997 až 2004 a zpřístupněna návštěvníkům díky práci alpínů z alpské brigády Tridentina a dobrovolníkům sekce Treviso Národní alpské asociace. Nahromaděné nečistoty byly odstraněny a byla umístěna bezpečnostní lana, takže tunel je dnes atypickou via ferratou, která na více než jednom kilometru umožňuje bezpečně projít útrobami Lagazuoi Piccolo. Příkré schody jsou upraveny dřevěnými trámci, které ale tu a tam chybějí. Jejich výška není vždy stejnoměrná a místy kloužou (zejména u horního ústí). Vlhký a tmavý tunel je osvětlen jen na krátkých úsecích několika velkolepými střílnami vyhloubenými ve skále, jimiž lze shlížet do údolí a na okolní skalní masivy. Vzhledem ke značnému sklonu se tunelem většinou prochází shora dolů.

Galerie  vychází do otevřeného prostoru, kde byla vodorovná větev spojující římsu, která dnes nese jméno majora Martiniho. Tady se zastavujeme a jen pár nadšenců včetně průvodců Honzy a Sylvy se pouští po Martiniho římse:

Já jdu také, ale po pár desítkách metrů se vracím, pohled na dřevěné přístřešky zdálky mi stačí:

Čekání na návrat je nekonečné a když nám dochází trpělivost, většina se rozhoduje pro sestup nejkratší cestou do sedla. Já propaguji absolvování původně navržené trasy, ale nakonec jdeme jen tří.

A nelitujeme toho! Po delším, ale nijak exponovaném stoupání se dostáváme na víceméně rovný úsek a do těsné blízkosti Tofany:

Následuje vcelku pohodlný sestup podél rakouského opevnění na Forcela Col de Bois (2250 m). 

*  *  *

Když se rok 1915 chýlil ke svému konci, Italové drželi pozice Forcella Fontana Negra, Tofana I, Forcella dei Bois, Col dei Bois a největší část Cima Falzarego. Rakouští vojáci byli zatlačeni zpět, ale Castelletto jim stále patřilo. Ani statečnost a obratnost bojovných Italů nestačily na to, aby tuto pevnost dobyli. Zrodila se myšlenka tuto nedobytnou skalní pevnost navrtat a odpálením nálože ji vyhodit do povětří. Postup ražení 507 metrů dlouhé štoly popisuje Milan Čepelka ve své obdivuhodné knize „Fronta v Dolomitech 1905–1917“. Po dobu tří za sebou jdoucích nocí nanosilo mužstvo alpínů do minové komory neuvěřitelných 35 000 kg želatinové trhaviny. Její odpálení bylo stanoveno na 11. července ve 3.30 hod. Ve zmíněné knize zájemce nalezne i podrobný popis výbuchu, hromobití italských kanonů a následných útoků čtyř italských praporů. Zbývá jen dodat, vítězství, připravované s takovou pečlivostí a s nasazením mnoha prostředků, které bylo již na dosah, se proměňovalo v bolestnou porážku... Hrozný boj skončil po 44 hodinách dobytím Castelletta. Následovaly už jen přestřelky a potyčky hlídek a průzkumných skupin. Dne 3. listopadu Italové celý bojový úsek vyklidili a odešli na jih.

V oblasti Castelletto, Tofana I a Travenanzes stálo proti sobě na jaře 1916 tři tisíce italských a sedmnáct set rakouských vojáků.

*  *  *

Stavby velké základny Italů, která kdysi byla pod východními stěnami Col dei Bois, jsou dnes značně rozpadlé. Sestupujeme stále po trase č. 402 a na vrstevnici 2100 m přicházíme na širokou vojenskou cestu Cammino delle Dolomiti, což je ve skutečnosti okružní trasa skládající se z 30 etap o cekové délce více než 500 km. Procházíme krátkým tunelem a pak mírně stoupáme k Base Falzarego Grande Guerra:

Zbytky italského lazaretu pod jižními stěnami Col dei Bois

Po krátkém odpořinku ještě asi půl kilometru mírně stoupáme a pak už přichází trvalé klesání. Míjíme studánku a nedaleko od cesty malou skrytou, patrně umělou jeskyni...

... a končíme u autobusu na parkovišti passo Falzarego. Pár kilometrů před Cortinou, v osadě Pocol, odbočujeme doleva k Ossario di Pocol. Jedná se o hřbitov postavený v roce 1935, leží zde 9707 italských vojáků (ztoho 4455 neznámých) a 37 rakousko-uherských vojáků. Všichni sem byli převezeni z jiných válečných hřbitovů v oblasti.

Brána je zavřená, ale daří se mi ji otevřít a zatímco vstupujeme do zalesněného areálu, průvodkyně Sylva zvoní na správce. Ten rozhodně kroutí hlavou, že dál nesmíme, protože je zavřeno. Je neúprosný, a tak se po pořízení několika snímků vracíme k autobusu.

Svatyně byla postavena jako památka tisícům lidí, kteří zemřeli během první světové války na frontě v Dolomitech:

Je to masivní hranolová věž z kamene, v kryptě uprostřed spočívá tělo generálmajora Antonia Cantora (1860–1915), který zemřel v průběhu průzkumné mise u Tofany di Rozes a byl oceněn zlatou medailí za vojenskou chrabrost.

Následuje článek Turistika v Dolomitech (IV)