Turistika v Dolomitech (IV)

Předchozí článek Turistika v Dolomitech (III)
Od jezera Misurina na Monte Piano

Autobusem odjíždíme k jezeru Misurina (1860 m) a pronajatými auty se necháváme vyvézt úzkou silničkou (původní italskou válečnou cestou) k turistické chatě rifugio Angelo Bosi (2200 m), která byla v osudových letech první světové války sídlem italského úsekového velitelství. 

Od chaty mírně stoupáme k rozcestí, kde odbočujeme doleva na Sentiero storico, historickou cestu, která vede klikatými cestičkami po okraji „stolové hory“ kolem četných zákopů mezi skalnatými stěnami.

V dávné minulosti nevěnoval zatravněné náhorní plošině nikdo pozornost, až při vytýčení hranic v roce 1753 mezi hrabstvím Tyroly a repulikou Venezia (Benátky) se dostávalo Monte Piano do popředí vojenských zájmů. Památníkem na toto dlouhé časové období, které trvalo až do konce první světové války, jsou dobře zachovalé hraniční milníky:

Když 23. května 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku válku, stáhly se početné rakouské bezpečnostní síly z okraje severního vrcholu do obranné linie v blízkosti pevnosti v údolí Höhlensteintal. Předtím ještě zničily ubytovací baráky a cestičky pro případ, že by je chtěli Italové použít. Krátce nato obsadili jižní vrcholové plató italští alpíni. Už 5. června ale došlo na rakouské straně ke změně velení divize, které rozhodlo, že Monte Piano bude znovu obsazeno. Podrobný popis bojů na Monte Pianu najdou zájemci v knize Milana Čepelky „Fronta v Dolomitech 1915–1917“.

Během válečných let se hora stala krutým bitevním polem. Dva a půl roku trvalo šílené zápolení na náhorní rovině a po celý dlouhý čas zbytečně a nesmyslně umírali nevinní muži. V zimě 1916–1917 se sníh na Monte Pianu navrstvil do výšky šesti až osmi metrů a teplota poklesla až k minus 40 stupňům Celsia! Střídání hlídek se provádělo každých třicet minut, vojáci často utrpěli strašné omrzliny. Italové vytlačovali Rakušany a Rakušané Italy a jediným výsledkem kromě deseti tisíc mrtvých z obou válčících stran bylo, že Monte Piano nemělo vítěze...

Po skončení první světové války zůstala na Monte Pianu celá síť chodníků, pěšin a bojových pozic, běh času a drsné vysokohorské podnebí způsobilo, že mnohé zchátraly a stávaly se neschůdnými. V roce 1977 začali členové spolku Dolomitenfreunde, italsky Amici delle Dolomitti (Přátelé Dolomit) s pracemi na obnovení italských a rakouských chodníků a cestiček a uvedením bojových pozic do původního stavu, čímž vzniklo během čtyř let první Freilichtmuseum des Gebirggkrieges, Přírodní muzeum války v horách.

Rozsáhlému vrcholovému plató nevýrazně vévodí dva kupovité vrcholy – jižní, tehdy italský Monte Piana (2305 m) a severní rakouský Monte Piano (2325 m) – navzájem oddělené úzkou šíjí pojmenovanou Forcella dei Castrati. Fotíme se u kříže na jižním vrcholu,...

... a také u pomníku básníka Giosuè Carducciho (1835–1907) ve tvaru pyramidy, kterou postavila alpská vojska. V roce 1892, během svého pobytu v této oblasti, básník napsal „Ode di Cadore“, kde mluvil o kráse těchto míst a o hrdinských činech vlastence Pietra Calviho. Říká se, že Carducci chtěl vylézt na vrchol hory Piana, právě tam, kde procházela nejsevernější hranice Benátské republiky, kde dnes stojí pyramida:

Pár metrů za pyramidou stojí pomník majora Angela Bosiho, který tam padl, a nedaleko je malá chatka Capanna Carducci (2325 m), vystavěná jako základna pro práce na budování muzea.

Další pomník, tentokrát padlých italských vojáků, se nachází nedaleko nad sedlem Forcella dei Castrati. Fotím jej proti sluníčku...

... i po sluníčku:

Kocháme se výhledem na Lago di Landro...

... a krátce se zastavujeme u Campana dell’Amicizia (německy Freundschaft Glocke a česky Zvonu přátelství) z roku 1988:

Fotíme se, svačinoobědváme a relaxujeme u Croce di Dobbiaco (2301 m), Toblašského kříže:

Víceméně stejnou cestou, jen s malými obměnami, se vracíme k rifugio Monte Piana A. Bosi. V roce 1962 zakoupil cavalier Giovanni de Franceschi komplex několika chat, které byly během první světové války italským velitelským stanovištěm v této oblasti fronty, a po patřičném rozšíření a rekonstrukci mohla chata již v létě téhož roku ubytovat první turisty. 

Vojáci z bojů na Monte Pianu měli už od roku 1937 přání, aby byla zřízena kaplička jako vzpomínka na vojáky padlé na obou stranách. Byl vypracován projekt, avšak vypukla druhá světová válka a k uskutenění nedošlo. Po válce myšlenka vybudování kapličky neupadla v zapomnění, a když se někdejším bojujícím důstojníkům podařilo obstarat peníze a de Franceschi věnoval část pozemku, bylo 17. června 1963 v přítomnosti biskupa z Bolzana vysloveno požehnání a položen základní kámen. Vysvěcení kapličky Madonna della Fiducia, Panny Marie Důvěry, následovalo o tři roky později – 10. června 1966.

V bezprostřední blízkosti je vystaven kanon vyrobený v plzeňské Škodovce.

Loučíme se s chatou...

... i masivem Tre Cima di Lavaredo, který z této strany nevypadá tak malebně,...

... jak je známý z nesčetných fotografií pořízených od severu. U jezera Lago d ´Antorno na krátkou chvíli vystřídá jeho travnatý břeh asfalt, ale k jezeru Lago di Misurina už zase šlapeme po silnici. Krátce poté, co přicházíme k autobusu, začíná krápat, během chvíle se úplně zatáhne a z oblohy padají doslova proudy vody.