Toulky po horách 2023 (VII)

(Předchozí článek Toulky po horách 2023/VI)
Po zelené značce ze Sliače přes Zolnou a Očovou do Zvolenské Slatiny

Odjíždíme vlakem opět do Sliače a po zelené značce míříme do obce Zolná. Trasa – i když je značená – je klasicky „toulkařská“, to znamená, že občas bloudíme a není to vždy vinou značkaře... Navíc si trasu komplikujeme snahou „ulovit“ earthkešku na zajímavém místě. Je to přírodní památka Zolniansky lahár, což je ztuhlý sopečný bahenní proud, který se v třetihorách valil po svazích stratovulkánu Poľana. Lokalita je velmi vzácná a stále čeká na důkladné prozkoumání. V rámci Evropy se jedná o ojedinělý jev, podobné přírodní výtvory lze vidět jen na ostrově Jáva. Kdysi tu byl kamenolom, v němž se těžil sopečný tuf, který se dal snadno opracovat, což je dnes možné obdivovat na některých starších stavbách. V lomové stěně jsou prý i dnes vidět zbytky zkamenělých kmenů a větví stromů, které proud lávy vyvrátil a pohltil. Potvrdit to nemohu, protože jsme se k laháru nedostali, podvakrát jsme skončili u neprostupného trnitého porostu. Zřejmě se musí jít z opačné strany, tedy od východu (ale jak jsem se později dočetl, je tam cikánská osada s množstvím volně pobíhajících psů, takže to také není bez problémů).

Pokorně se vracíme na zelenou značku a klesáme do Zolné. Nejstarší známá písemná zmínka se týká povolení vybudovat opevněný kostel se hřbitovem, vydaného ostřihomským arcibiskupem Tomášem v roce 1311, kterým bylo vyhověno žádosti synů zvolenského župana Tobiáše Bychora a Zubrata. Stavba je však podla všeho starší, už z druhé poloviny 13. století, přesněji kolem roku 1280. 

Okolí Zolné bylo známé rozsáhlými hustými lesy, které navštěvovala šlechta kvůli lovu. Písemné prameny dokládají, že v okolí lovili králové Ludvík I. Veliký a Zikmund Lucemburský, který Zolné jako honební vsi udělil v letech 1393 a 1410 královské výsady. Následně jí je potvrdili Václav III., Matyáš Korvín a Rudolf II. Habsburský. Nálezy gotických portálů a zbytku arkýře svědčí o tom, že kaštel vznikl přestavbou starší gotické fortifikační stavby (pravděpodobně tvrze) ze 14. století. Není tedy vyloučené, že některý z králů během lovu či na noc zavítal i na zdejší tvrz. 

V 16. století, v období tureckých nájezdů, byl kaštel několikrát poničen. Někdy koncem 16. nebo v průběhu 17. století byl upravován v renesančním slohu po vzoru zvolenského hradu a při těchto úpravách došlo k rozšíření jeho půdorysu do současné podoby. Barokní přestavbu nechali provést v roce 1760 Štefan Zolnay a Klára Zmeškalová. Roku 1870 kaštel přešel do majetku víglašského panství a jeho vlastníkem se tak stal Fridrich Habsburský. V roce 1945 objekt vyhořel a při následné opravě byla původně mansardová střecha nahrazena sedlovou. Kaštel se stal majetkem státu, který jej prodal třem soukromým majitelům, ale v roce 1989 jej vykoupil zpět. V 90. letech ze zdí nenávratně zmizely tři kamenné desky s erby připomínající dřívější přestavby. V současnosti je kaštel opět v soukromých rukou a jeho stav je kromě střechy, která je od roku 2006 opět mansardová, je neutěšený.

Jdeme se samozřejmě podívat i ke zmíněnému kostolu sv. Matúša. V 15. století byl svatostánek částečně přestavěn, presbytář dostal novou žebrovou klenbu a novou podobu tehdy získaly i portály. V době reformace prešiel do rukou protestantů a katolíkům jej vrátili až v roce 1709. Tehdy dostal i nové patrocínium. V roce 1773 potom prošel barokní úpravou. 

V roce 1937 byly v kostelíku objeveny středověké fresky z konce 14. století, ale během druhé světové války byly opětovně zabíleny. Vojensky výhodná poloha nad cestou způsobila, že se objekt stal terčem dělostřelecké palby, která ho naštěstí jen poškodila. Opětovně byly fresky odkryty až roku 1961, jejich obnova skončila až v 90. letech minulého století.

*  *  *

Vracíme se na zelenou značku, která nám brzy připravuje adrenalinové překvapení. Držíme se aplikace Mapy.cz, ketrá nás směruje mimo širokou cestu, která – zdá se – příliš zahýbá doleva. Navíc v dálce před námi vidíme kolegu, s nímž trasy denně víceméně absolvujeme, takže jsme přesvědčeni, že jdeme dobře, byť značky nejen že nejsou vidět, ale ani je není kam umístit. Bývalá louka či pastvina je zarostlá vším možným jenom ne trávou, chůze je namáhavá a nekonečná. Po strastiplném několikakilometrovém prodírání zjišťujeme, že zleva přichází cesta podobná té, které jsme nedůvěřovali... Inu, neměli jsme se slepě držet chytrolína s jeho Mapami.cz...

Obyčejná, mírně klesající polní cesta nám teď připadá jako balzám na nohy i na duši. Míjíme neveřejné vnitrostátní letisko Očová se dvěma travnatými vzletovými a přistávacími drahami, které nabízí zážitkové lety větroněm nebo motorovým letadlem Cruise PS-28.

Přicházíme do Očové, známé jako jedna z nejrázovitějších vesnic nejen Podpoľaní, ale celého Slovenska. Nedaleko kostela Všech svätých se nachází pomník Mateje Bela (1684–1749), evangelického kazatele, zakladatele moderní geografie a vlastivědy v Uhrách a vynikajícího organizátora vědeckého života v první polovině 18. století. Byl členem mnohých evropskýh učených společnosti a pro jeho velké vědomosti jej nazývali „Veľká ozdoba Uhorska“. 

Za Velké války odcházeli zdejší muži na frontu do Haliče i do Itálie. Na památníku padlých je 83 jmen, ale podle místního badatele jich tam ještě 23 chybí. Za druhé světové války začalo osvobozovíní Očové 12. února 1945, ale rumunská a sovětská vojska do ní vstoupila až 1. března. V bojích padlo na 300 rumunských vojáků, přibližně 30 vojáků Rudé armády a zahynulo také 35 civilistů. 

Dějiny obce jsou úzce spjaty s historií vígľašského zámku, do jehož panství patřila. Po 25. červenci 1575, kdy se Turci zmocnili hradu Divín a měli ho v moci másledujících 18 let, zasáhlo jejich plenění několikrát i Očovou. Tehdy byl očovský kostel ze 14. století opevněn a sídlila zde i vojenská posádka. Ani to však nezabránilo tureckým hordám v plenění. Z těch těžkých dob pochází romantický příběh o Turkovi Arnautovi (†26. 2. 1599), který se zamiloval do očovské krasavice a zaměnil korán za bibli, o čemž svědčí i jeho náhrobní kámen, který je zasazen v interiéru římsko-katolického kostela. Arnautův příběh formou historického dobrodružného románu popsala na základě záznamů ve farní kronice v Očové v roce 1944 spisovatelka Zlata Dônčová (1905–1985). 

Zastavujeme se u moderní budovy Domu smútku na zdejším hřbitově... 

... a pak po modré, která bohužel vede po silnici, pokračujeme do Zvolenské Slatiny. U jednoho domku na okraji vsi se náhosně setkáváme s jedním z mladých číšníků zvolenské restaurace Vŕšok, který se chystá na dovolenou do Chorvatska.

Postupně se scházíme v restauraci U Suseda, kde máme pro celou skupinu zamluvené „furmanské halušky“, které zapíjíme plzeňským. Vlakem se vracíme do Zvolena.

Následuje poslední článek Toulky po horách 2023 (VIII)