Vlakem v 6.41 hod. odjíždíme ze Zvolena do Banské Bystrice. Vystupujeme na zastávce Banská Bystrica mesto...
... a mnoha serpentinami stoupáme spolu s modrou turistickou značkou na vrch Urpín (510 m). Na vrcholu není tyč, patník, ba ani nějaká tabulka označující kopec, který je nejen synonymem Banské Bystrice, „mesta pod Urpínom“, ale dal jméno i organizacím (folklorní soubor Urpín), firmám, rychlíku R 832 i místním produktům (pivo Urpiner). Pokračujeme po hřebeni na Vartovku, kde byla v 16. století vybudována strážní věž – vartovka, která dala vršku jméno. Jak dlouho věž plnila svůj účel není známo, jisté však je, že byla součástí obranného systému věží, které sloužily k výstraze před blížícím se nebezpečím, především osmanským nájezdům. V roce 1955 vznikl při Vyšší pedagogické škole astronomický kroužek, jehož cílem bylo vybudování Lidové hvězdárny. Původně byla projektována na vrchu Graniar, ale stavba byla zamítnuta, a tak vznikl projekt přestavby staré věže na Vartovce. Hlavní činností hvězdárny, která byla slavnostně otevřena 2. května 1961, je pozorování Slunce, zákryty nebeských těles, zatmění Měsíce a Slunce, pozorování meteoritů a meziplanetární hmoty.
Na rozcestí Mičínské lúky (495 m) odbočujeme z modré značky doleva na žlutou turistickou zančku, která nás přivádí do obce Horná Mičiná. Musím přiznat, že to byla moje vina, protože jsem jednotlivé trasy studoval s předstihem a teď – místo abych se podíval do propozic – suveréně jsem prohlásil, že musíme odbočit na žlutou. Když jsme omyl zjistili, bylo už pozdě, ale jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobé. Trasu jsme si sice trochu prodloužili, ale v sobotu nám to přišlo vhod. Však se to dočtete! Jdeme se podívat ke gotickému kostelu sv. Michala ze 13. století...
... s opodál stojící jednoduchou dřevěnou zvonicí, která vypadá spíše jako altánek: Do dějin kultury se Horná Mičiná zapsala jako rodiště lidí, jejichž díla se stala trvalou součástí slovenské kultury. Jedná se o dramatika, publicistu, spisovatele a evangelického kněze Jána Chalupku (1791–1871), stejně známého jako jeho starší bratr Samo Chalupka (1812–1883), romantický básník a rovněž evangelický kněz. Narodili se zde také August Horislav Kčméry (1822–1891), evangelický kněz, publicista a hudební skladatel i jeho bratr Eugen Krčméry (1830–1891), vydavatel Matice slovenské, který v Banské Bystrici založil první slovenské knihkupectví. * * *
Čeká nás nepříjemných jedenáct kilometrů po silnici. Nejprve je to 3,5 km do obce Dolná Mičiná, z jejíhož cesntra stoupáme na kopec, kde stojí opuštěný kaštel. Toto označení se používá pro zpravidla nevelké opevněné venkovské sídlo střední a vyšší šlechty na Slovensku a v některých dalších zemích, např. Chorvatsku.
V tomto případě jde o dvoupatrovou stavbu obdélníkového půdorysu se čtyřmi kruhovými nárožními baštami. Kaštel je zastřešený mansardovou střechou, bašty mají střechy kuželovitého tvaru.
Zmínky o jeho historii jsou poměrně chudé, podle několika zdrojů spadá jeho vznik do 2. poloviny 16. století, kdy byl postaven na starších základech patrně panského sídla. Předpokládá se, že vlivem událostí jako vpád Turků do Dolní Mičiné v roce 1590 byl kaštel neobydlený a zpustlý přinejmenším do roku 1637, načež o deset let později došlo k velké přestavbě. Financoval ji Tomáš Benický z Mičiné se svou manželkou Kateřinou Merwaldovou, kteří tento majetek získali po rodině Mičinských. K další přestavbě, kterou podnítil velký požár, došlo ve druhé třetině 18. století. Úpravy v 19. a 20. století se v zásadě nedotkly objektu, ale týkaly se okolí, kde byl vytvořen krajinný park s přístupovou kaštanovou alejí, pokácenou při změně majitelů v roce 1945. Válečné události kaštel značně poškodily, po válce jej užívalo Jednotné rolnické družstvo v Dolní Mičiné jako sklady obilí a brambor. V roce 1991 přešel kaštel na základě dědictví na nového majitele, který jej prodal a dnes ho vlastní Holanďan žijící na Slovensku. Od té doby, kdy objekt přešel do soukromého vlatnictví, neprobíhaly žádné úpravy směřující k jeho záchraně, v důsledku čehož se jeho havarijní stav dále zhoršuje... Stejnou cestou se vracíme do vsi, ale ještě než se vydáme po vedlejší silnici směrem na obec Lukavica, děláme si půlkilometrovou odbočku po hlavní silnici k národní přírodní památce Mičinské travertíny. Jedná se o údolní travertinovou terasu posetou malými travertinovými hromádkami – krátery, ze kterých vytéká minerální voda. Mají různé tvary, lze nalézt bochánky, misky, nízké kužely či specifickou formu – tzv. mičinské pramenitové kopy s převislým valem a žlábkovitým odtokem.
Některé travertinové hromádky jsou „živé“ – neustále rostoucí – tvorba travertinu v nich stále ještě probíhá. Díky vodě s vysokým obsahem minerálů mají často zvláštní načervenalé zabarvení. Je k nim vybudována stezka, na jejímž začátku se nachází informační tabule, přístřešek s pramenem upraveným pro nabírání minerální vody do lahví a také malé posezení. Doplňujeme si zásobu vody a debatujeme se „strýkem“, který přijel na kole s několika PET láhvemi. Vracíme se na křižovatku a za úmorného vedra šlapeme nekonečných šest kilometrů. Procházíme obcí Lukavica a někdejší samostatnou obcí Sampor, která je od roku 1979 administrativní součástí města Sliač, ač je od něj vzdálená pět kilometrů. Asfalt končí až za odbočkou k benediktinskému kláštoru Premenenia Pána, který je od roku 2010 domovem nového mnišského společenství, snažícího se obnovit mnišský způsob života na Slovensku.
Máme radost, že jsme se konečně dostali na polní a lesní cesty, dokonce si z bujnosti odbočujeme na nedaleký vrchol Biela studňa (470 m):
Vracíme se na modrou značku a pokračujeme v cestě. Když už jdeme delší dobu aniž bychom viděli značku, dívám se do svého „chytrolína“ a vidím, že už jsme zašli tak daleko, že na návrat je pozdě. Pokračujeme tedy v sestupu až do obce Veľká Lúka. S úlevou zaznamenáváme existenci krčmy a zastavujeme se na jedno pivko s tím, že se optáme, kdy jede vlak do Zvolena. Na radu místních však pokračujeme nikoli na vlakovou zastávku, ale po silnici a pak podél železniční tratě do Sliače, kam je to něco málo přes dva kilometry. V zahrádce před restaurací U Satmára naproti nádraží už sedí několik „toulkařů“...
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat