Dnešní túra je krátká, proto ze Zvolena odjíždíme vlakem až v 8.41 hod. Vystupujeme v obci Hronsek ležící na levém břehu Hronu. Nacházejí se v ní tři kulturně-historické památky, z nichž dvě jsou zpřístupněny. Od vlaku přicházíme k vodnímu hradu, nejstarší dochované stavbě v obci:
Původně gotický vodní hrad z 15. století byl v roce 1576 renesančně přestavěn a kvůli tureckým nájezdům opevněn obrannou zdí se čtyřmi věžemi a vodním příkopem, přes který se procházelo padacím mostem. Jistý čas zde žil Zsigmond Geczy, jehož dcera Juliana se provdala za kuruckého kapitána Korponayho a byla za špionáž ve Vídni popravena (Mór Jókai postavu Juliany popsal ve známém románu „Levočská bílá paní“.) Později hrad vlastnily šlechtické rody Soosové de Poltár, Battikové z Vlkanové, Schmideghové, Rothové z Kráľové a když se dědička róthovského majetku Johanna provdala za hraběte Josefa Telekyho de Szék, přešel do majetku Telekyů. Každý z majitelů si stavbu přizpůsoboval svým požadavkům. Bašty, které kdysi plnily obranou funkci, přeměnili na hospodářské objekty a jižní bašta byla dokonce obydlím pro chudší rodinu. Sklepy sloužily kdysi jako vězení, za Rákoczyho stavovského povstání v letech 1703–1714 v nich byly údajně raženy mince a poslední majitelé je používali k uskladňování potravin. Stavba začala chátrat od roku 1978, kdy ji opustili poslední vlastníci: rodiny Pršancová, Čiamporová a Halajová. Od roku 2002 patří objekt společnosti Vodní hrad, s. r. o. Banská Bystrica, která provedla čato kritizovanou rekonstrukci, při níž byla téměř polovina areálu nově postavena. Druhou významnou památkou Hronseku je Soosovsko-Géczyovský kaštieľ z roku 1775 postavený v barokním slohu. Má obdélníkový půdorys s kruhovými nárožnými baštami. Fasáda je bohatě členěná rokokovou štukovou výzdobu. V trojúhelníkovém tympanonu jsou erby rodu Géczyů a Estery, Jurajovy manželky. Každoročně se vždy druhou květnovou sobotu koná Slavnostní den obce Hronsek a zámeček je zpřístupněn veřejnosti.
V zámecké zahradě se nachází vzácná, přes 200 let stará lípa. Je 25 m vysoká, obvod kmene ve výšce jednoho metru nad zemí je téměř 500 cm a patří mezi nejkrásnější exempláře na Pohroní. Největší památkou Hronseku je ovšem dřevěný artikulární kostel zapsaný 7. července 2008 do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v rámci „Dřevěných chrámů ve slovenské části Karpat“ (z celkem asi padesáti staveb jich bylo zařazeno osm). Historie vzniku kostela spadá od období silného katolicismu, do období, kdy na scénu dějin vystupuje kežmarský hrabě Imrich Tököly (1657–1705), který za široké podpory lidu, Turků a francouzského dvora vystoupil proti rakouskému císaři Leopoldovi I. a donutil ho svolat v roce 1681 Šoproňský sněm. Ten potvrdil závěry Vídeňského míru z roku 1606 ve věcech svobody náboženství a povolil evangelíkům postavit v jedné stolici dva kostely, v Hronseku a Ostré Louce. Článek (artikule) 25 stanovoval pro stavbu chrámu tyto podmínky: musel být postaven během jednoho roku, musel být celý ze dřeva, postaven bez použití kovových prvků, nesměl mít věž, vchod nesměl být přímo z ulice. Stavba kostela začala 23. října 1725 a na podzim 1726 byla hotova.
Kostel má půdorys kříže, je 26 m dlouhý, 11 m široký a 8 m vysoký. Má pět vchodů, postavených naproti sobě a 30 oken, rozmístěných po celém obvodu. Střecha je šindelová, na jejích třech stranách jsou dubové kříže, jen nad jedním vstupem je umístěn kohout, symbol křesťanské bdělosti. V kostele se nacházejí prvky skandinávské architektury (sloupořadí na chórech a pod chóry zdobené vyřezávaným jónským ornamentem a přístřešky u vstupů do kostela). Sloupy jsou dubové, ostatní části většinou smrkové. Kostel má 1100 míst k sezení, amfiteatrálně uspořádaných. Z každého místa je vidět na oltář. Má výbornou akustiku, což ho předurčuje k pořádání koncertů vážné hudby. Klenba tvarem připomíná převrácenou loď: Uprostřed kostela visí dřevěný šestiramenný lustr, původně pozlacený. K oltáři patří šestice vyměnitelných obrazů, které jsou rozmístěny na průčelí chórů a střídavě se osazují do společného rámu oltáře podle aktuální liturgie během roku. Obrazy jsou z roku 1771 od mistra Samuela Mialoviče. Současné varhany postavil banskobystrický mistr Martin Podkonický v roce 1764. Nádvoří kostela zdobí čtyři mohutné lípy, z nichž dvě jsou tak staré jako kostel.
Současně s kostelem byla postavena zvonice a obě stavby dodnes slouží svému původnímu účelu. Konají se zde svatby, pohřby a pravidelné nedělní evangelické bohoslužby. Vzpomeňme také, že v roce 1847 zde uzavřeli manželství Andrej Sládkovič s hronseckou děvou Antonií Júlií Sekovičovou. * * *
Po prohlídce artikulárního kostela se vydáváme po neznačené cestě podél Hronu. Slunce nemilosrdně praží,...
... a tak jsme příjemně překvapeni, když po necelých třech kilometrech po loukách přicházíme k malému kempu, u něhož stojí bufet Rybárik. A má otevřeno! Pro jistotu dodávám, že rybárik neznamená česky rybařík, ale ledňáček! Ostatně to napovídá obrázek tohoto výrazně zbarveného ptáka a také název provozovatele – Alcedo, s. r. o., latinské pojmenování ledňáčka říčního totiž zní Alcedo atthis. Objednáváme si pivo a sedáme ke stolu do stínu s výhledem na řeku, po níž občas proplouvají vodáci: Po krátkém posezení se zvedáme k další cestě. Začátek je trochu adrenalinový, musíme totiž najít vhodné místo, kde lze překonat potok Lukavica, jehož břehy jsou zarostlé bujnou vegetací. Čím více se blížíme ke Sliači, tím víc je jasné, že zmokneme. Naštěstí s prvními kapkami přicházíme k turistickému přístřešku u mostu přes Hron – a brzy nejsme jediní, komu přišel vhod. Přeháňka netrvá dlouho, znovu se objevuje sluníčko, a tak vyrážíme dál. Za mostem se dostáváme na cyklostezku, která vede podél pravého břehu Hronu až do Zvolena.
Žádné komentáře:
Okomentovat