Turistika v Dolomitech (II)

(Předchozí článek Turistika v Dolomitech I)
Z passo Falzarego přes chaty Averau a Nuvolau k Cinque Torri

Autobusem odjíždíme po silnici, která vede z Cortiny d´Ampezzo do Arabby, do sedla Falzarego (2105 m). Je tu velké parkoviště, restaurace a dolní stanice lanovky na Lagazuoi, kterou využijeme zítra. 

Z boku je na fasádě budovy freska znázorňující starou pověst o neobvyklém stvoření nazývaném Anguánes, víle s kozími kopyty sloužící bohu Silvanovi, která se chodívala koupat do jezírka, u něhož budeme dnešní túru končit. Tato legendární bytost se v různých obměnách vyskytuje v řadě tradičních pohádek. Někdy svádí mladé muže, jindy tančí s osamělými dívkami, které ji náhodou potkaly v lese. Za každý protančený den zaplatí březovými lístky, které se v kapsách odměněných změní ve zlaté dukáty.

Procházíme pastvinami kolem jezera Lago Limedes s úžasným výhledem na Piccolo Lagazuoi...

... a příjemné pozvolné stoupání se začíná měnit, až přechází ve strmý výstup soutěskou. Dostáváme se do sedla Forcella Averau (2435 m),...

... míným klesáním po úzké pěšině pod skalami přicházíme do sedla Forcella Nuvolau (2415 m) a k chatě Averau (2413 m). Na konci 19. století byla pod horou Averau (2649 m) postavena jednoduchá dřevěná chata, v roce 1903 nahrazená dvoupatrovou kamennou budovou rodiny Finazzerů z Colle Santa Lucia a otevřena pod německým názvem Nuvolaupasshütte. První chata měla k dispozici pouze jedno lůžko, nová chata osm lůžek ve čtyřech pokojích. Během první světové války byla obsazena italskou armádou a v roce 1919 zde sídlilo velitelské stanoviště pro frontový oddíl Cinque Torri. Kromě toho bylo kolem chaty postaveno několik malých budov pro logistiku a polní nemocnice. Při ústupu Italů v roce 1917 byla chata těžce poškozena, v roce 1938 byla znovu postavena, ale o několik let později, za druhé světové války, byla německými vojáky zapálena. V roce 1974 začali bratři Walter a Osvaldo Finazzerovi stavět na troskách novou chatu. V roce 1980 rodina Sciorpaes, jejíž předek Santo Sciorpaes poprvé vylezl na Monte Averau v roce 1874, koupila chatu, která byla stále ještě ve výstavbě, a otevřela ji v roce 1982 pod novým názvem Rifugio Averau. V letech 1985–1988 byla zrekonstruována, ale roku 2010 zcela zbořena a nahrazena novou budovou.

Po krátkém odpočinku stoupáme dál k chatě Nuvolau (2575 m). První přístřešek byl na tomto místě postaven v roce 1883 a jako většina chat v Dolomitech byla i tato zničena během první světové války. Znovu postavena byla v roce 1930.

Na skalce před chatou stojí malá bronzová soška od Natalina Sammartina s nápisem „Opera dello scultore N. Sammartin offerta da Riccardo dalla Favera ricordo della sua 800 ascensione al Nuvolau. Non fatica ... ma gioia“ vypovídající o tom, že výstup na horu se těší značné oblibě, neboť nepřináší únavu, ale radost („Non fatica, ma gioia“):

Hora Nuvolau je opravdu vyhlídková, z jejího jsou vidět Monte Pelmo, Marmolada, Piz Boe, celé údolí Cortiny d´Ampezzo a mnoho dalších vrcholů. Především ovšem skupina Tofan a bizarní Cinque Torri, k nimž míříme:

Každá z pěti věží Cinque Torri má své jméno, ovšem stačí i letmý pohled, aby člověk pochopil, že až tak jednoduché to s těmi názvy není. Ve skutečnosti se totiž jedná spíše o skupiny skalních bloků. Jestli jich je nebo není pět, posuďte sami – viz plánek převzatý z webových stránek určených horolezcům:

Největší skalní blok se jmenuje celkem přiléhavě Torre Grande, tedy Velká věž. Přestože působí kompaktním dojmem, je rozervaná hlubokými puklinami a má celkem tři vrcholy: Cima Nord  (Severní), Cima Sud (Jižní) a Cima Ovest (Západní). Na začátku června 2004 se strmý, padesát metrů vysoký skalnatý vrchol s názven Trephor kvůli přirozené erozi zhroutil. Druhá věž nese název Torre Seconda, tedy Druhá. Jejím zubům se říká Torre Romana, Torre del Barancio a Torre Lusy. Třetí věž Torre Terza bývá nazývána Torre Latina. Čtvrtá skupinka se opět jmenuje Čtvrtá věž, a to i v italštině: Torre Quarta a skládá se z bloků Alta (Vysoká), Mezzo (Střední) a Bassa (Nízká). Pátá věž Torre Quinta je také známá jako Torre Inglese (Anglická). 

*  *  *

Trvalým mírným klesáním přicházíme k chatě Scoiattoli (2250 m), česky Veverky. Vypijeme jedno pivko a jdeme na prohlídku Muzea první světové války pod širým nebem. Jedná se vlastně o naučnou stezku vybavenou velkým množstvím informačních tabulí s přehlednými mapkami, dobovými fotografiemi a doprovodnými texty v italštině, němčině a angličtině. Citované pasáže z deníků přímých účastníků bojů přibližují tehdejší atmosféru. Nacházejí se tu dostupné a velmi dobře zrestaurované zákopy, v nichž kdysi operovali italští dělostřelci kontrolující celý průsmyk Falzarego:

Je zde i několik budov včetně figurín v dobových uniformách, replik několika zbraní a dalšího vybavení ilustrujícího určité situace:

Na vlastní oči se také můžeme přesvědčit, jaký odtud měli vojáci přehled o dění v okolních průsmycích a skalách:

Jako na dlani máme před sebou Cinque Torri:

Pokračujeme v sestupu, nejprve lesem, potom asi tři čtvrtě kilometru po asfaltové silničce a pak opět lesní pěšinou dál až na parkoviště u rifugio Baita Bai de Dones (1890 m), kde stojí náš autobus. V lese, jen několik desítek metrů od chaty je ukryté mělké jezírko. V něm se dle staré pověsti koupala víla s kozími kopyty, kterou jsme ráno viděli na fresce v průsmyku Falzarego.

Odjíždíme do Cortiny d´Ampezzo, a protože do večeře (včetně předchozí hygieny) máme dost času, věnujeme ho část na procházku tímto světoznámm turistickým střediskem.

Nápis na stuze:
Žiji střídmě a odpočívám v klidu

První osídlení tohoto údolí se datuje nejméně od 6. století našeho letopočtu. Po staletí se místní komunita živila zemědělstvím a obchodem se dřevem. V polovině 19. století začali Cortinu navštěvovat první bohatí anglosaští, němečtí a ruští cestovatelé, aby objevili a prozkoumali její krásné hory a přírodu, čímž zahájili dlouhou historii cestovního ruchu v Cortině. Díky novinovým článkům a průvodcům napsaným průkopnickými horolezci byla brzy známá po celém světě jako destinace pro odpočinek, sport a poznávání. 

Původně se skládala z několika izolovaných vesnic a až během 50. let 20. století se s příchodem turismu rychle rozrostla, když se začaly stavět první hotely a horské chaty. V roce 1956 hostila Cortina VII. zimní olympijské hry, první vysílané živě v televizi mezinárodně, a v roce 2026 se tu budou zimní olympijské hry konat znovu, tentokrát spolu s Milánem. Okolí Cortiny bylo dějištěm většího množství filmů, natáčely se tu například horolezecké scény z filmu Cliffhanger (1993) se Sylvestrem Stallonem v roli horského záchranáře.

*  *  *

Centrum města se nachází ve výšce 1224 m. Parkujeme u budovy bývalého vlakového nádraží (koleje byly odstraněny a po tělese vede cyklostezka). Nejprve si zajdeme na espresso a pak procházíme pěší zónu Corso Italia:

Za hotelem De La Poste obdivujeme budovu Staré radnice s mnoha erby na fasádě...

... a pokračujeme k sousední bazilice Minore dei Santi Filippo a Giacomo, tedy sv. Filipa a Jakuba, patrona Cortiny. Byla postavena v letech 1669 až 1775 v barokním slohu podle návrhu architekta Josepha Promperga a stojí na místě, kde stávaly dva předchozí kostely ze 13. a 16. století.

Jdeme se samozřejmě podívat do interiéru:

Na Piazza Angelo Dibona se krátce zastavujeme u díla sochaře Augusta Murera – bysty muže, po němž bylo hlavní náměstí Piazza Venezia v roce 2012 přejmenováno:

Angelo Dibona (1879–1956) byl rodák z Cortiny, horolezec s řadou prvovýstupů v Alpách, působil v Cortině od roku 1905 jako horský vůdce a lyžařský instruktor.

Na závěr přidávám dvě fotky pro zpestření:

Následuje článek Turistika v Dolomitech (III)