Žižkův palcát – Hořice

Žižkův palcát je souhrnný název pro šest geocachingových setkání na památných místech českého husitského vojevůdce Jana Žižky coby připomínka 600. výročí jeho úmrtí v roce 2024. Tentokrát je to východočeské město Hořice

Bitva u Hořic se odehrála ve třetí dubnové dekádě roku 1423 na vrchu Gothard (357 m), kde slepý hejtman Jan Žižka z Trocnova nechal své vojáky postavit vozovou hradbu a vyčkal příchodu protivníka. Vojsko orebitů pak drtivě porazilo české velmože shromážděné pod korouhví Čeňka z Vartemberka. Smyslem celé kampaně, která vedla k Hořickému střetnutí, bylo rozšířit husitský vliv do oblasti kontrolované nespolehlivým šlechticem a upevnit pozici pražského hejtmana Diviše Bořka z Miletínka v jeho rodném kraji.

*  *  *

Na trasu se vydáváme od hořické radnice stojící na jižní straně náměstí Jiřího z Poděbrad. Po krátkém mezipřistání v nedaleké cukrárně pokračujeme po žluté turistické značce k rozhledně Hořický chlum, která od roku 1998 stojí na návrší ve výšce 410 m:

Jedná se vlastně o železnou telekomunikační věž dosahující výšky 41,54 m. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 27 metrů vedou dvě točitá schodiště o 142 schodech, jedno pro výstup a druhé pro sestup.

Protože máme v úmyslu odlovit několik nedalekých kešek, loučíme se s ostatními a pokračujeme po červené turistické značce po hřebenu Hořického Chlumu k vrchu U Kříže (429 m) a Rozsívačově skále. Název této lokality ale klame, protože se jedná spíše o „kaňon“, jemuž dodává na zajímavosti trampský srub postavený uprostřed. Stoupáme lesem, na jehož konci je několik pomníčků:

Jsme už v těsné blízkosti silnice č. 501, po které se jezdí proslulý motocyklový závod 300 zatáček Gustava Havla, a tak se můžeme jen dohadovat, zda s ním pomníčky mají něco společného... Jeden okruh měří 5150 metrů s převýšením 90 metrů a šestadvaceti zatáčkami, a to 11 x vlevo a 15 x vpravo. 

*  *  *

Kdo byl Gustav Havel (1930–1967)? Jedna z legend československé silnice 50. a 60. let minulého století, zasloužilý mistr sportu a reprezentant ČSSR. Celou svou sportovní kariéru byl ve stínu našeho nejlepšího silničního motocyklového jezdce Františka Šťastného (1927–2000). „Zatáčky“ byly závodem podle jeho chuti a velmi rád zde startoval. V roce 1952 se mu splnil jeho sen – stal se továrním jezdcem Jawy a později byl ve výběru reprezentace pro silniční závody motocyklů. Dosáhl řady vynikajících výsledků, tím nejlepším bylo na konci sezóny 1961 v mistrovství světa 3. místo ve třídě do 350 ccm. V bývalém Československu byla jeho největším úspěchem Velká cena ČSSR v Brně v roce 1963, kde ve dvou objemových třídách zvítězil a v jedné dojel druhý. V jeho sbírce bylo šest titulů mistra ČSSR. Jako jezdec odjezdil přes 250 závodů v různých třídách a získal přes 70 vítězství. Na startu v Hořicích se poprvé objevil 24. 6. 1962, kdy se jel druhý ročník závodu 300 zatáček. Tehdy vyhrál třídu do 350 ccm na motocyklu Jawa 350 OHC. O rok později ve stejné třídě opět zvítězil a ve 4. ročníku do poslední kola závod vedl, porucha motocyklu jej vyřadila ze závodu, ale přesto byl klasifikován na 5. místě, neboť motocykl do cíle dotlačil. Rok na to opět zvítězil stylem start–cíl ve své třídě třistapadesátek, stejně tak i šestý ročník byl pro něj vítězný. Dne 30. prosince 1967 cestou do zaměstnání u stadionu Bohemians havaroval a utrpěným těžkým zraněním podlehl ve Vinohradské nemocnici. Po tragické nehodě se tehdejší rada Automotoklubu Hořice usnesla uctít jeho památku a požádala paní Eli Havlovou o souhlas, zda by závod mohl nést trvale jeho jméno.

*  *  *

Po červené turistické značce pokračujeme směrem k Masarykově věži samostatnosti. Krátce se zastavujeme na vrcholu U Kapličky (408 m) a samozřejmě také u kapličky! 

Na stromě je tabulka s nápisem: „Kaple Hlohová (407 m) postavená roku 1826 Dr. J. L. Janderou, hořickým rodákem, prof. mat. univerzity Karlovy, z řádu premonstrátů, jako dík za odvrácení cholery. J. L. Jandera má velké zásluhy o archiv a kroniku Hořic.“

Po necelých 300 m přicházíme k Masarykově věži samostatnosti, velmi zajímavému památníku spojenému s rozhlednou. Byla vystavěna v době euforie ze vzniku samostatného státu jako památník hrdinům první světové války a dobový tisk ji srovnával s Památníkem osvobození na Žižkově. Velkoryse pojatý projekt architekta Františka Blažka (1863–1944), profesora na hořické sochařské škole počítal se dvěma symetrickými křídly pro umístění Pietní a Památkové síně československých legií v mohutné přízemní části, nad níž se měla zvedat až 40 m vysoká věž sloužící jako rozhledna a případně také jako letecký maják.

Návrh architekta Blažka z roku 1923

Stavební práce byly slavnostně zahájeny v roce 1924. Avšak v jejich průběhu se ukázalo, že finanční požadavky překračují možnosti zadavatele stavby. Základní část památníku s impozantním průčelím a šesti reliéfy, znázorňujícími boj za československou samostatnost, byla dokončena, ale věž dosáhla jen poloviční výšky tedy 20 metrů a už nebyla dostavěna. Její vrchol řadu let chránila velmi provizorní střecha, nahrazená později hvězdářskou kupolí:

Základy věže se začaly kopat 2. března 1925 a téhož roku byly i vyzděny. V následujícím roce se začala stavět kruhová síň vlastní věže, v letech 1928–1931 bylo postaveno západní křídlo pro Pietní síň a na průčelí osazeny tři reliéfy s motivy francouzský, ruských a itaůských legií navržené Janem Vávrou.

V roce 1934 bylo dokončeno východní křídlo pro Památkovou síň a osazeny tři reliéfy znázorňující domácí odboj a Prohlášení nezávislosti Československa prezidentem Masarykem podle návrhu Karla Lenharta. Uvnitř Pietní síně byly umístěny mramorové desky se jmény padlých. V roce 1939 byla stavba z dúsledku politických událostí zastavena a vlastenecké reliéfy na příkaz nacistických orgánů zakryty dřevěnými deskami.

*  *  *

Po zelené turistické značce přicházíme k silnici, která má číslo 300 a také po ní vede část zmíněného závodu 300 zatáček Gustava Havla. Vpravo je časoměřičská věž, za stromy vlevo na odbočce do kempu U Věže stojí socha motocyklového závodníka:

Přecházíme silnici a lesní cesou klesáme ke koupališti v Dachovech. Krátkou odbočku si děláme k lesnímu pramenu Kalíšek:

Na kamenu u pramene je vytesán nápis: „Posvátný pramen tento křišťálové uzdravující vody v sede dávnověkosti předkům našim známý. L. P. 1887.“ Na jiném kameni je vytesáno: „Zde se scházívali po stopách předků příslušníci církve československé doufajíce ve vítězství pravdy Boží v letech národní poroby 1939–1945.“ Dnes je Kalíšek častým cílem víkendových vychazek. 

Vracíme se kousek zpátky a neznačenou lesní cestou pokračujeme směrem na Dachovy. Po pravé ruce se nám otevírá výhled na přírodní koupaliště se stylovými dřevenými kabinami, písečnou pláží (tzv. slunečními lázněmi) a hřištěm:

Koupaliště vzniklo v roce 1925 podle projektu profesora hořické sochařsko-kamenické školy a cestovatele Ing. arch. Karla Bachury (1878–1961) na místě bývalého dachovského rybnika. Rozloha vodní plochy je téměř 8000 m2. Obvykle silný přítok z okolního zalesněného svahu a kamenný podklad koupaliště z piskovcových kvádrů zajišťují kvalitní a křišťálově čistou vodu. Díky své jedinečnosti byl na zdejším koupališti natočen film režiséra Otokara Schmidta Eliska má rada divočnu s Bolkem Polívkou a Zuzanou Stivínovou v hlavních rolích.

V osadě Dachovy rád pobýval hudebni skladatel Jan Malát (naproti domku, kde travil chvile oddychu, se nachází jeho piskovcove poprsi od Karla Samohrda). S hotelem sousedí staročeská hospoda, kterou rozhodně nemíníme nechat bez povšimnutí...

Po zlutě značené cestě, která byla pojmenovana na počest výše zmíněného skladatele Maláta, se znovu dostáváme ke koupališti, tentokrát z druhé strany, a pokračujeme lesem cestou, která ústí na úzkou asfaltku. Po necelých stopadesáti metrech přicházíme na křižovatku, před níž vpravo stojí pozdně barokní dílo místní sochařské produkce zobrazující postavu sv. Josefa s Ježíškem v náručí, osazenou na bohatě utvářený široký zvýšený podstavec:

Z křižovatky vycházejí tři asfaltové silnice a dvě lesní cesty, z nichž jedna je rovněž asfaltová. Po té druhé se vydáváme do pískovcového lomu U svatého Josefa:

Lom U svatého Josefa je jedním z několika desítek, kde se na Hořicku pískovec těžil. Byl otevřen někdy v 18. století a těžilo se tu do 60. let minulého století, pochází odsud i jeden ze základních kamenů Národního divadla. Stěny lomu jsou z tvrdého pískovce s ostrými škrabkami a spárami. Užijí si zde začátečničtí horolezci, ale jsou zde i cesty pro pokročilejší lezce. Díky způsobu lámáním kamene je typ lezení podobný spíše lezení na žule a vápenci než typickému pískovcovému lezení prachovskému či adršpašskému a dalších podobných lokalit.

Půvabné prostředí lomu je v letních měsících dějištěm četných koncertů, hudbeních setkání i divadelních představení. Když byla v roce 2002 obnovena tradice hořických sochařských symposií, lom se stal místem tvůrčích setkávání našich i zahraničních sochařů. Právě sochaři se také přičinili na vzhledu pískovcových stěn. Do kamene vytesali mnoho ornamentů, které se staly součástí lezených cest. Nejznámější skulpturou je hořický trpaslík.

Po žluté turistické značce míříme do Hořic. Na louce na východním okraji města se nachází Sochařský park U sv. Josefa, v němž jsou umísťovány nové sochy z výše zmíněných sochařských sympozií. Sochy jsou zde od roku 2002 a každé dva roky se sbírka rozroste o nové pískovcové plastiky.

*  *  *

Protože nejsem v Hořicích poprvé, mnoho podrobností o pískovci, hořických trubičkách, sochách pod širým nebem na vrchu Gothard i ve Smetanových sadech naleznete na tomto blogu zde. Je zbytečné, abych se opakoval...

A tak jen zmíním, že cíl dnešní akce a geokačerský event se konaly pod sochou Jana Žižky z Trocnova v brnění, vůbec první v Čechách i ve světě. Autorem návrhu byl teprve dvaadvacetiletý hořický sochař Pavel Jiříček, který se spolu se svým bratrem Josefem podílel i na zhotovení sochy. Přestože Žižka velel v bitvě už jako slepý, umělci ho ztvárnili hrdě vzpřímeného s páskou pouze přes jedno oko a s palcátem v rukou. Slavnostní odhalení přerostlo v roce 1873 – u příležitosti 450. výročí Žižkova vítězství v bitvě u Hořic – v národní manifestaci proti rakousko-uherskému útlaku za účasti 5 000 vlastenců z Čech, Moravy i Slovenska.

Domů však ještě nespěcháme, máme v Hořicích ještě pár kešek na zajímavých místech... Jedním z nich je pivovar JungBerg v Riegrově ulici:

Historie akciového pivovaru v Hořicích se začala psát 5. záři 1872, kdy byl akciovou společností zakoupen původní c. k. nadační pivovar. Do své krásné podoby, kterou vidíme dnes, byl dostaven až v roce 1895. Při jeho budování byly uplatňovány novorenesanční architektonické principy a používány pokrokové stavební postupy. Také strojní vybavení pivovaru bylo vyspělé a nadčasové. V roce 1976 byla výroba piva bohužel ukončena a objekt se využíval pouze jako stáčírna nealkoholických nápojů. Původní technologické prvky pivovaru byly v minulosti demontovány a zničeny, noví provozovatelé se po náročných projektových přípravách pustili na začátku roku 2017 do stavebních úprav završených instalací třínádobové varny o objemu 10 hl, umístěním kvasných a ležáckých tanků do prostoru bývalé lednice pivovaru a celkovým propojením celé technologie.

Jen o dvě stovky metrů dál stojí barokní Hořický zámek. Je sice spíše skromnou, přesto nepřehlédnutelnou a plošně rozsáhlou budovou s uzavřeným čtvercovým nádvořím, příhodně postavenou v sousedství centrálního hořického náměstí Jiřího z Poděbrad. Založen byl již v 16. století za správy významného rodu Smiřických, ale v průběhu staletí docházelo k jeho úpravám a přístavbám, současná podoba je z poloviny 18. století. Je spjat především s významným florentinským rodem Strozziů (jejich znak krášlí vstupní portál), kteří v Hořicích založili ve své době naprosto jedinečnou nadaci na podporu válečných invalidů. Zámek vždy plnil spíše správní účely, výjimečně pak sloužil k příležitostnému přenocování majitelů panství či vzácných návštěv. V současnosti účelově je využíván společností Lesy České republiky, ale nachází se tu Muzeum Czech Road Racingu s expozicí slavných motocyklů a přírodních okruhů. My zámek bohužel jen míjíme, už je po 17. hodině...

Posledním objektem našeho zájmu je pískovcová socha Karla Havlíčka Borovskéhostojící v parčíku naproti budově základní školy v Jablonského ulici. Socha z roku 1929 je dílem sochaře Antonína Máry a představuje stojícího K. H. B. v obleku a plášti, v levé ruce drží klobouk a pravá ruka je pokrčena a položena na prsou. Po levé straně sochy je umístěn sloupek, kolem něhož je obtočena stuha s lipovou ratolestí: