DP Za posledním puchýřem

(předchozí článek Na Hejšovinu a do Bludných skal)
Hlavním dnem „Puchejře“ byla sobota, bohužel s nejhorším počasím. Od rána pršelo slaběji či silněji, ale hlavně vytrvale. 

I tak se na trasy dlouhé od 10 do 50 km přišlo a přijelo prezentovat neskutečných 1 960 účastníků, což je jedna z nejvyšších účastí za 45 let konání této akce. Mnoho z nich však s ohledem na velké množství bláta a deštivé počasí zvolilo nejkratší desetikilometrovou trasu. Přiznávám, že i já jsem podlehl a včerejší záměr jsem z pětatřiceti kilometrů ráno zkorigoval na dvacet a v průběhu dopoledne dokonce na potupných deset! 
S deštníky v rukou vycházíme z místa ubytování po silnici do Pecky. Z náměstí prudce stoupáme ke hradu, z něhož se dochovala jen jedna budova a obvodní zdi obklopující nádvoří. Na něm si vyznavači zimního táboření postavili své stany. Celkem jich zde táboří šestadvacet v devatenácti stanech a mají tu pěkně blátivo. 

To však není nic proti tomu, co my později zažíváme na trase. Lesem na Krkonošskou vyhlídku (532 m), z níž ovšem pro déšť nikam nevidíme, to ještě jde, ale jakmile se dostaneme na louku a pak na polní cestu, máme bláto div ne až za ušima. Zastavujeme se na kontrole, kterou zajišťovali hasiči na prostranství u hřbitova nacházejícího se nad obcí Bukovina u Pecky.

To ještě netušíme, že nejhorší bláto máme před sebou. Jednak za vesnicí při cestě k lesu, kterým klesáme o dvě stě metrů níže, a potom na polní cestě do Prostřední Nové Vsi. Ta už je částí Lázní Bělohrad, takže podél Javorky už šlapeme po asfaltu. Cíl je v Lázeňském domě a chvílemi je tu opravdu husto:

V neděli  je od rána modré nebe a svítí sluníčko. Nemohlo takhle být včera? 

Ještě než se vydáme na cestu domů, uděláme obligátní společné foto...

... a krátkou procházku po Lázních Bělohrad. Zastavujeme se před budovou muzea věnovaného Dr. Antonínu Fričovi (1832–1913), věhlasnému paleontologovi, geologovi a profesorovi zoologie na Karlově univerzitě, který se ve zdejších lázních léčil a Bělohrad často navštěvoval. Budovu projektoval pražský architekt Otto Tille, který muzeu vtiskl podobu antického chrámu.

V parčíku před muzeem je bysta Karla Václava Raise od Bohumila Kafky z roku 1928...

... a jen pár minut odtud je hřbitov s barokním kostelem Všech svatých, postaveným v letech 1689–1700 nákladem Bertolda Viléma z Valdštejna...

... a pomníkem rodičů Karla Václava Raise hned u hřbitovní zídky vedle hlavního vchodu:

Procházku končíme u zámku, který začal v roce 1720 stavět Bertold Vilém z Valdštejna nejspíše podle návrhu Giovanni Santiniho-Aichla. Je to čtyřkřídlá budova obdélníkového půdorysu s pozdně renesančními prvky, barokně upravená. 

V parku za zámkem je bývalá empírová oranžerie, postavená v roce 1831 k pěstování okrasných květin a jižních plodů. Od roku 1959 je využívána jako Památník K. V. Raise.
Vracíme se k autobusu a odjíždíme do nedalekých Hořic v Podkrkonoší. Hořice, to je hořický pískovec, hořické trubičky a také 300 zatáček Gustava Havla. Ale popořadě. Už po staletí poskytuje Hořický chlum kvalitní pískovec různé barvy, jakosti a tvrdosti, jenž je souborně zván jako hořický. Člověku stačilo odstranit pár metrů skrývky, aby v téměř šedesáti lomech (dnes pracuje jen jediný!) objevil nepřeberné množství pískovcového bohatství. Jemu vděčí za svou existenci světské a církevní památky kraje i nejvýznamnější národní stavby jako je chrám sv. Víta, Karlův most, Staroměstská radnice. Baroko objevilo výborné vlastnosti pískovce také jako materiálu sochařského, jehož bohatě využíval Matyáš Bernard Braun a jeho žáci v nedalekém Kuksu. Největší rozvoj kamenického řemesla nastal ve 2. polovině 19. století, kdy byl kámen dodáván na nejvýznamnější stavby, jako je Národní divadlo, Národní muzeum či Rudolfinum.
Nejen kámen, ale i sladké trubičky šíří slávu Hořic po světě. Tradice výroby hořických trubiček se ve městě udržuje bezmála dvě stě let a tajemství výroby „pravých“ trubiček je údajně jedním z oněch rodinných pokladů, jež se v hořických rodinách dědí z pokolení do pokolení, obyčejně po přeslici. Počátek jejich výroby spojuje legenda s neúspěšným Napoleonovým tažením do Ruska v roce 1812. Při neslavném návratu se prý do Hořic dostal sám Napoleonův kuchař, jenž z vděčnosti za ošetřování prozradil hořické sousedce recept na výrobu císařovy oblíbené pochoutky. Následující vývoj ukázal, že šlo skutečně o odměnu královskou. Sousedka přijala vojákovu pozornost jako zajímavý kuchařský předpis a experimentovala s ním nejprve pro svou potřebu. Ovšem trubičky se brzy staly v Hořicích populárním a nezbytným doplňkem každé sváteční tabule. Jejich skutečnou slávu založil na konci 19. století cukrář Karel Kofránek. Jejich pověst se brzy rozšířila i za hranice města a už před sto lety se vyvážely do dalekého zámoří. Dnes nabízí trubičky v Hořicích i okolí celá řada výrobců.
No a na konec 300 zatáček Gustava Havla – to je záležitost příznivců motocyklových závodů. První tři ročníky se jely v letech 1937–1939, od roku 1961 se pořádají každoročně a od roku 1968 jako mezinárodní.

*  *  *

Po zaparkování autobusu vedou naše kroky na náměstí. Samozřejmě do cukrárny na hořické trubičky! Teprve potom přichází na řadu hořický pískovec. Míříme do Smetanových sadů založených roku 1901 zdejším hudebním spolkem Dalibor. O dva roky později v nich byl z iniciativy téhož spolku odhalen pomník Bedřicha Smetany od M. Černila,...

... k němuž v průběhu let přibyly další skvělé plastiky převážně od umělců spjatých s Hořicemi. Nejznámější je Krakonoš od Ladislava Šalouna (1903),...

... dále například Husité na stráži od V. Suchomela (1903), ... 

... Antonín Dvořák od M. Vávry (1910), Jánošík od Františka Úprky z roku 1919 a Mikoláš Aleš od F. Duchače-Vyskočila (1923).
Procházíme celými sady a stoupáme na vrch sv. Gotharda (352 m). Nejstarší středověké osídlení je doloženo právě zde, a to již od 10. století. Výhodná poloha na temeni kopce byla vybrána pro stavbu tvrze, jejíž zánik je tradičně spojován s bitvou v roce 1423, která zde byla svedena mezi Orebity vedenými už na obě oči slepým Janem Žižkou z Trocnova a východočeskou panskou jednotou vedenou Čeňkem z Vartenberka. Z tvrziště se dodnes dochoval kruhový pahorek, který je ze tří stran vymezen asi 2,5 metru hlubokým příkopem a ze západní strany chráněn strmým svahem.

Jen pár kroků od tvrziště stojí socha Jana Žižky z Trocnova, první v Čechách, postavená péčí Sokola v roce 1873. Je dílem mladého hořického sochaře Pavla Jiříčka.

Kolem kostelíku sv. Gotharda se rozkládá starý hřbitov, na němž našli místo posledního odpočinku významní hořičtí starostové, kněží a kronikáři. V jeho areálu se také nachází hromadný hrob vojáků a třináct hrobů důstojníků, padlých v bitvě u Sadové 3. července 1866. 

V sousedství byl založen Nový hřbitov, na němž se pohřbívá od roku 1892. Obdivujeme jeho novorenesanční portál z tesaného pískovce, dílo sochařsko-kamenické školy z let 1892–1906 podle návrhu profesorů sochařsko-kamenické školy Antonína Cechnera a Bohuslava Moravce se sochařskou výzdobou Mořice Černila Anděl míru a dvojicí Smrt a Vzkříšení Quida Kociána. Monumentální portál je 14,5 metru vysoký a je pokládán za jeden z nejkrásnějších v Evropě. 

Ze hřbitova odcházíme do Mezinárodní galerie moderního sochařství pod širým nebem, která je významnou součástí zdejší sochařské tradice. Vznikla z výsledků sochařských sympozií v lomu U sv. Josefa u Hořic v letech 1966–1969 a 1989–2000. Celkem je na louce osazeno více než osm desítek plastik umělců z Evropy, Asie a Ameriky. 

Kromě plastik si také prohlížíme Riegrův obelisk, dvanáct metrů vysoký pískovcový monolit o váze 340 q v architektonické úpravě V. Weizettla z let 1906–1907. Byl vylomen v lomu v Podhorním Újezdě a po pět týdnů byl pracně dopravován na Gothard.