Cestou na DP Za posledním puchýřem

Každoroční, letos už 45. ročník „svátku turistů“ se tentokrát konal v Lázních Bělohrad, městečku v podhůří Krkonoš. Byl jsem mezi více než padesáti turisty z různých vysočinských odborů KČT, kteří se vydali na tuto čtyřdenní akci autobusem zajištěným odborem KČT Třebíč.

Cestu do Pecky, kde máme zajištěné ubytování, třikrát přerušujeme. Poprvé jenom krátce pod rozhlednou na Zuberském kopci (615 m) u Trhové Kamenice, podruhé na delší dobu u rozhledny Boiika v Českých Lhoticích. Na rozdíl od Zuberského kopce, který byl v mlze, takže z rozhledny nebylo vidět lautr nic, Boiika – byť je to jen takový lepší posed – nabídla výhled o poznání lepší.

Od rozhledny vyrážíme po Keltské naučné stezce Železnými horami, s níž souběžně vede žlutá turistická značka. Celkem má devět a půl kilometru a dvacet naučných tabulí, z toho čtrnáct na trase s informacemi o životě, zvycích a kultuře Keltů a šest dalších v prostoru bývalého keltského oppida, zaměřených na stavby, osídlení a život v oppidu. 
V obci Hradiště se zastavujeme u zděného toleranční kostela postaveného v letech 1842–1847,...

... v jehož sousedství stojí památník Mistra Jana Husa.

Od rozcestníku Křižanovická přehrada, kde naučná stezka odbočuje vpravo, pokračuji – už sám – dál po žluté až k hrázi. Nádrž Křižanovice byla postavena jako rezervoár vody pro Pardubicko a pro výrobu elektrické energie. Je součástí vodního díla Křižanovice – Práčov, postaveného v letech 1947–1953. Přehradní hráz je dlouhá 137 metrů, vysoká 28,5 m a široká 6,6 metru.

Ze zvědavosti pokračuji po pěšině dál podél Chrudimky až do místa, kde se prudce stáčí takřka do protisměru. Strmým svahem stoupám až na vrchol ostrohu, kde se znovu setkávám se značkami naučné stezky a nechávám se jimi vést k opevněnému keltskému sídlišti městského typu, takzvanému oppidu. Mělo přibližně 20 hektarů, jeho jádro zhruba polovinu této velikosti. Předpokládá se, že vzniklo někdy v 2. století př. n. l. (případně v 1. století) v pozdní době laténské, kdy bylo území dnešní České republiky osídleno keltskými kmeny. Jedním z prvních (ne-li prvním), který osídlil Železné hory a okolí, byl kmen Bójů. 

Archeologické nálezy ukázaly, že zdejší oppidum bylo významným centrem keltského života. Soustřeďovalo řemeslnou výrobu a nejspíše šlo i o náboženské centrum. Byly objeveny pece, ve kterých Keltové zpracovávali železnou rudu nalezenou v Železných horách, a keramika, vyráběná na keltském vynálezu – hrnčířském kruhu.
Oppidum bylo ze všech čtyř stran obehnáno kamennými, zvenku lícovanými hradbami, které byly navíc zpevněny svislými trámy zabudovanými ve zdivu v pravidelných odstupech. V místě největšího ohrožení bylo opevnění zesíleno dvojitým valem a dvojitou palisádou, doloženy jsou také dřevěné srubovité strážní věže na kamenných základech. V západní části hradiště se nacházela akropole opevněná uvnitř oppida palisádou a valem, která sloužila jako sídlo vyšší vrstvy. Od brány vedla k akropoli cesta, podél níž stály dřevěné domy zdejších obyvatel, řemeslníků a zemědělců. 
Oppidum zaniklo někdy v době ovládnutí naší země germánskými kmeny, to je někdy těsně před přelomem letopočtu. České země ovládly Markomané a Kvádové, lidé markomanského vládce Marobuda nejspíš po Stradonicích dobyli i oppidum v Hradišti u Českých Lhotic. V průběhu dalších staletí velmi chátralo, k čemuž značnou měrou přispěly stavby silnice a přehrady, kultivace zemědělských pozemků, rozebírání valů na kámen a také stavba evangelického kostela a hřbitova. 

Do současnosti toho tedy z oppida moc nezbylo, zachovalá je dvojice valů severně od silnice. Pozornosti se oppidu dostalo až ve druhé polovině 20. století. Celá lokalita byla v roce 1965 prohlášena ministerstvem kultury za archeologickou památkovou rezervaci. Archeologický výzkum zde začal v roce 1972 a s přestávkami trval do roku 1989. Podařilo se nalézt mnoho předmětů, například zbytky keltských korálků, různé spony na oděv, úlomky keramiky. Výzkumem se podařilo objasnit minulost tohoto oppida a definitivně potvrdit založení Bóji.
Po prohlídce valů se vracím do Hradiště a pokračuji po naučné stezce údolím Hradišťského potoka k jeho ústí do Chrudimky. V hlubokém údolí v přírodní rezervaci Krkanka se nachází jedna z nejstarších trampských osad u nás, založená v roce 1921 pod názvem T. O. Peklo.

U rozcestníku Peklo přecházím ze zelené značky na modrou, která stoupá proti toku Debrného potoka do Nasavrk. Na jejich okraji se nachází Přírodní památka Kaštanka, sad kaštanovníků setých o rozloze jednoho hektaru, který založil kníže Auersperg v roce 1776 a dodnes plodí jedlé kaštany.

Druhá zastávka patří Slatiňanům, kde zámecký park a na něj navazující les Podhůra skýtají nepřeberné množství kombinací značených cest. Ze všeho nejdříve ale odbočujeme ke kostelu sv. Martina, který patří k dominantám Slatiňan. 

V letech 1891–1892 byl přestavěn podle plánů zdejšího rodáka Františka Schmoranze. Zajímavostí je obraz sv. Martina na hlavním oltáři, neboť sv. Martin sedí na černém koni! Snad proto, že se ve Slatiňanech chovají vraníci?

Při toulkách Podhůrou, o nichž jsem na tomto blogu psal tady a zde, je možno navštívit Vrchlického vyhlídku, Kočičí hrádek, Auersperskou vyhlídku, rozhlednu Bára – a také restauraci Monaco. Tam jsem se tentokrát hned zkraje uchýlil (a o něco později i mnozí ostatní), neboť, jak jsem již zmínil, v Podhůře jsem byl už několikrát, navíc poměrně nedávno. Koneckonců, asi už znáte moje staré pořekadlo, kterým mnohé dráždím: Všude jsem byl – a někde dokonce dvakrát! 
Po příjezdu do Lázní Bělohrad jdeme na prezenci do kulturního sálu Lázeňského domu. Byl postaven Občanskou záložnou v letech 1893–1894 za účelem reprezentovat město i lázně. Architektem byl Jan Vejrych. Budova byla v letech 1975–1979 restaurována, malby restauroval František Koubek.
Na rozdíl od některých předchozích ročníků zdejší pořadatelé nápor zvládají, takže netrvá dlouho a odjíždíme se ubytovat do Pecky.

(následující článek Na Hejšovinu a do Bludných skal)