(předchozí článek Cestou na DP Za posledním puchýřem)
Jako předkrm před hlavním chodem – zítřejším dálkovým pochodem Za posledním puchýřem – podnikáme po vzoru pořadatelů autobusový zájezd do polského příhraničí. Cílem je Park Narodówy Góry Stolówe, konkrétně jeho nejhodnotnější část – Hejšovina.
Jako předkrm před hlavním chodem – zítřejším dálkovým pochodem Za posledním puchýřem – podnikáme po vzoru pořadatelů autobusový zájezd do polského příhraničí. Cílem je Park Narodówy Góry Stolówe, konkrétně jeho nejhodnotnější část – Hejšovina.
Z Pecky jedeme přes Náchod do Polska, projíždíme městečkem Kudowa Zdroj a po silnici s mnoha serpentinami přijíždíme na parkoviště v letovisku Karlów. Osada byla založena a osídlena dvanácti kolonisty roku 1730 za císaře Karla VI. Ještě dnes tu lze najít zděné a dřevěné domky z 18. a 19. století. Ale taky řadu stánků s občerstvením a suvenýry, penzionů a dinopark. Procházíme kolem nich k lesu. Obloha je modrá, sluníčko svítí, a tak je radost vyrazit.
Hejšovina, které Poláci říkají Szczeliniec Wielki, je stolová hora o délce 600 metrů a šířce 300 metrů, která v nejvyšším bodě dosahuje 919 m n. m. Ze všech stran je ohraničena několik desítek metrů vysokými skalními stěnami, pouze ze západu navazuje malým sedlem na turisticky nepřístupný Szczeliniec Mały. Podobně jako Adršpašské skály nebo Český ráj představuje zbytek druhohorní (křídové) pískovcové plošiny, která se působením erozních sil přírody rozpadla na labyrint puklin, chodeb, skalních věží a roztodivných útvarů, připomínajících všelijaké postavy či zvířata. Jde zkrátka o typické pískovcové skalní město, výjimečností je ale vysoká nadmořská výška a tvar připomínající stolovou horu. Odtud také pochází původní německý název Heuscheuer, což znamená seník.
Tyčí se přímo před námi. A nad námi – čeká nás výstup po 665 schodech! Vybudovat je nechal koncem 18. století karlowský šoltys Franz Pabel (1773–1861) na popud Bonaventury von Raucha, jenž řídil stavbu nedaleké pevnosti Fort Karola. Původně měla právě na Hejšovině vyrůst další z pevností, od záměru se však nakonec ustoupilo. Hejšovinu pak díky poloze nedaleko lázeňských měst rychle objevili výletníci a významné osobnosti. O rozvoj turistiky se významnou měrou zásloužil již zmíněný Franz Pabel, který vytvořil prohlídkovou trasu po vrcholu Hejšoviny a byl také autorem názvů většiny skal. Roku 1813 mu pruský král Fryderyk Wilhelm II. udělil titul průvodce po Hejšovině. Po něm vykonávali průvodcovskou činnost jeho syn i vnuk.
Hejšovina, které Poláci říkají Szczeliniec Wielki, je stolová hora o délce 600 metrů a šířce 300 metrů, která v nejvyšším bodě dosahuje 919 m n. m. Ze všech stran je ohraničena několik desítek metrů vysokými skalními stěnami, pouze ze západu navazuje malým sedlem na turisticky nepřístupný Szczeliniec Mały. Podobně jako Adršpašské skály nebo Český ráj představuje zbytek druhohorní (křídové) pískovcové plošiny, která se působením erozních sil přírody rozpadla na labyrint puklin, chodeb, skalních věží a roztodivných útvarů, připomínajících všelijaké postavy či zvířata. Jde zkrátka o typické pískovcové skalní město, výjimečností je ale vysoká nadmořská výška a tvar připomínající stolovou horu. Odtud také pochází původní německý název Heuscheuer, což znamená seník.
Tyčí se přímo před námi. A nad námi – čeká nás výstup po 665 schodech! Vybudovat je nechal koncem 18. století karlowský šoltys Franz Pabel (1773–1861) na popud Bonaventury von Raucha, jenž řídil stavbu nedaleké pevnosti Fort Karola. Původně měla právě na Hejšovině vyrůst další z pevností, od záměru se však nakonec ustoupilo. Hejšovinu pak díky poloze nedaleko lázeňských měst rychle objevili výletníci a významné osobnosti. O rozvoj turistiky se významnou měrou zásloužil již zmíněný Franz Pabel, který vytvořil prohlídkovou trasu po vrcholu Hejšoviny a byl také autorem názvů většiny skal. Roku 1813 mu pruský král Fryderyk Wilhelm II. udělil titul průvodce po Hejšovině. Po něm vykonávali průvodcovskou činnost jeho syn i vnuk.
Okruh skalním labyrintem je jednosměrný, jednou brankou se vchází, druhou vychází ven. V sezoně se platí vstupné, které pro dospělé činí pět zlotých (asi 35 Kč), dnes tu však už žádní výběrčí nejsou.
Do sedla mezi Malou a Velkou Hejšovinou stoupáme příkře, ale pohodlně, jelikož stezka je vyskládaná kameny a opatřená schody. Od sedla se výstup zmírňuje a cestička se začne brzy proplétat mezi nízkými skalkami v malém bludišti.
Asi po čtvrthodině přicházíme k turistické chatě Schronisko PTTK na Szczelińcu, stojící takřka na hraně skalního stolu. Otevírá se odtud fantastický výhled směrem na Krkonoše, Broumovsko a Soví hory. Skalní srázy odtud padají kolmou stěnou do hloubky několika desítek metrů, vrcholky stromů na úpatí vidíte pod sebou jako zelený koberec.
Zdá se, že nic hezčího nás na Hejšovině už potkat nemůže, opak je však pravdou. Teprve teď vcházíme do skutečného skalního labyrintu mezi roztodivně modelované pískovcové tvary a do temných skalních puklin v útrobách kopce. První velkou atrakcí je žebříkem zpřístupněná skalní věž, odkud se otevřou obzory i na opačnou východní stranu. Stojíme na jednom z nejvyšších bodů Hejšoviny, kolem nás se rozprostírá pískovcová náhorní plošina rozbrázděná nepřehlednou změtí propadlin a puklin, z níž vyčuhují izolované skalky a koruny zakrslých, větrem ošlehaných stromů.
Následuje sestup do Pekla, které patří k nejdramatičtějším partiím skalního bludiště. Stezka nás přivádí do ohromných, hlubokých a temných skalních rozsedlin na severním okraji hory, načež dalším kličkováním úzkými chodbami mezi skalami dosahujeme východního okraje Hejšoviny, kde skalní převisy zakončují dvě vyhlídky opatřené zábradlím. Tam odněkud zdola, od Ratibořic, ukazovala Hejšovinu svým vnoučkům Babička Boženy Němcové.
Nakonec nás sestup po mnoha schodech úbočím hory přivádí zpět do letoviska Karlów.
S modrou turistickou značkou vedoucí po silnici, kterou jsme sem ráno přijeli, stoupáme k rozcestníku, od něhož pokračujeme po červené značce směrem na Bludné skály. Cesta je asi pět kilometrů dlouhá, vede lesem a jen na jednom místě se nám otevírá výhled na Hejšovinu.
Pěšina je postupně čím dál více podmáčená, někde už to vypadá, že jdeme spíše potokem (foto Láďa T.):
Navíc se rapidně kazí počasí, od západu se zatahuje a mezi stromy se válí mlha, takže si připadáme jako na Šumavě. Přicházíme ke vstupu do skalního labyrintu Błędne Skaly, česky Bludné skály, a ani zde se už v tuto roční dobu vstupné nevybírá. Skalní město vytvořené v horních kvádrových pískovcích západní části stolové plošiny Skalniaku (Boru) leží přímo na polsko-české hranici ve výšce 852 m. Na ploše 21 ha se rozprostírá labyrint 6 až 11 metrů hlubokých rozsedlin, kterými prochází částečně zpevněná turistická stezka.
Některé průchody jsou tak úzké, že robustnějším návštěvníkům mohou působit problémy.
Stezka se proplétá kolem nejzajímavějších skalních útvarů s názvy jako Kuchnia, Stolowy Glaz, Okret, Kasa, Dwunozny grzyb a samozřejmě kolem symbolu celého bludiště Kurzi stopky.
Nakonec následuje prudký sestup do Machova a návrat autobusem do Pecky.
 |
| Výhled na obec Pasterka s kostelem sv. Jana Křtitele |
Nakonec následuje prudký sestup do Machova a návrat autobusem do Pecky.
Po večeři jdu ke koupališti na autobus, který pendluje mezi Peckou a Lázněmi Bělohrad. Mířím do hotelu Grand, v jehož kulturním sále je koncert místní country skupiny. Ještě více mě však láká, co mu bude předcházet: prezentace nového vydavatele časopisu Turista.
Přicházím, když už Ladislav Jirásko z cestovní kanceláře Alpy, vydavatel časopisu lidé&HORY s nadšením vykládá o nové koncepci Turisty a vyzývá přítomné, aby psali a posílali články a snímky. V podobném stylu pak promlouvá předseda KČT Vratislav Chvátal a připomíná, že „starý“ Turista sice získal několik ocenění, ale on věří, že „nový“ Turista bude ještě o fous lepší!
Přicházím, když už Ladislav Jirásko z cestovní kanceláře Alpy, vydavatel časopisu lidé&HORY s nadšením vykládá o nové koncepci Turisty a vyzývá přítomné, aby psali a posílali články a snímky. V podobném stylu pak promlouvá předseda KČT Vratislav Chvátal a připomíná, že „starý“ Turista sice získal několik ocenění, ale on věří, že „nový“ Turista bude ještě o fous lepší!
(následující článek DP Za posledním puchýřem)
Žádné komentáře:
Okomentovat