Deset dní na ostrově Djerba (III)

(Předchozí článek Deset dní na ostrově Djerba II)

Půldenní okruh ostrovem

V pondělí došlo na předem zaplacený (30 eur/os.) půldenní výlet „Okruh ostrovem“. Autobusem vyjíždíme od hotelu ve 13.30 hod., krátce zastavujeme u výhledu na Římskou cestu, která spojuje Djerbu s pevninou, konkrétně s městem Zarzis. Jde v podstatě o obrovský násep (v současnosti zpevněný silnicí), který byl vybudován už za Římanů. Dnes je důležitý pro dopravu a v neposlední řadě také kvůli dodávkám pitné vody.

Přistupuje zde několik cestujících a průvodce. Je už starší, představuje se a říká, že zamlada studoval v Praze fakultu tělesné výchovy a sportu a dodnes mluví takřka perfektně česky.

Další zastávka je v berberské vesnici Guellala, která je už od starověku známá hrnčířskou výrobou. Návštěva velké prodejny keramiky je samozřejmě také součástí programu dnešního výletu:

Tradiční zdejší keramika se zhotovuje z hlíny, která se těží v dolech hlubokých až 80 metrů. Hlína se zhruba tři dny suší a poté se k ní přilije voda. Výrobky vytočené na hrnčířském kruhu se nechávají schnout šedesát dnů a až potom se čtyři dny vypalují v pecích, z poloviny zapuštěných v zemi. 

Djerba byla dlouhá léta výlučným výrobcem keramiky v Tunisku a svými artefakty se prolavila v celém saharském regionu. Dokonce ještě v 19. století platil ostrov bejské daně v naturáliích, v tomto případě ve formě nádob vhodných k uchovávání potravin. Škála tradičních keramických předmětu z Djerby zahrnuje i nádoby, které připomínají amfory a používají se dodnes. Většina produkce se nyní soustřeďuje na smaltované zboží určené pro turisty. Na ostrově je nyní v provozu asi 450 malých hrnčířských dílen. 

Po prohlídce, kterou někteří využili k nákupu keramických suvenýrů, popojíždíme jen pár stovek metrů k Musée du Patrimoine de Guellala, Muzeu lidových umění a tradic. Nachází se na kopci Tassita (54 m), nejvyšším na Djerbě:

Muzeum bylo otevřeno v roce 2001 a s více než 4 000 metry čtverečními výstavní plochy nabízí řadu nezávislých pavilonů, z nichž každý rozvíjí díky množství voskových figurín jedno téma: festivaly, tradice a zvyky, řemesla, mýty a legendy, tradiční hudba, mozaiky a arabská kaligrafie. Za povolení k fotografování platím tři dináry, ale nikdo to nekontroluje...

Další zastávka je před židovskou synagogou El-Ghriba (Zázrak) stojící na okraji židovské vesnice Hara Seghira známější jako Er Riadh. Kdo se chce podívat dovnitř, musí mít pokrývku hlavy a oblečení, které bude zakrývat ramena a u žen i kolena.

Na tomto místě spočívala vůbec nejstarší synagoga na světě, a to již v roce 586 před Kristem. Současný objekt však vznikl až ve 20. století a představuje důležitý cíl poutníků zcelé severní Afriky, zejména v období pesachu (svátku oslavujícícho odchod Židů z otroctví ve starověkém Egyptě). Pro návaly poutníků je hned vedle synagogy zřízena ubytovna s malými prostými pokojíky otevřenými do pavlače kolem čtvercového nádvoří:

Přestože vztahy mezi židy a muslimy žijícími na ostrově jsou vesměs dobré, v roce 2002 se El-Ghriba stala terčem teroristického útoku, při němž zahynulo 21 lidí a část interiéru byla zničena.

Dvanáct oken v modlitební síni odkazuje na Knihu jasu – hlavní knihu kabaly – a symbolizuje dvanáct izraelských kmenů. Interiér krášlí přepychové tkaniny, dřevořezby a keramické obklady a překypuje mnoha předměty – dary poutníků ze všech koutů světa. 

Aby uchoval vysoký status synagogy, prohlásil rabín Djerby, že pouze v jejích prostorách mohou být uloženy svitky tóry.

Vracíme se k autobusu a pokračujeme do města Houmt Souk, správního střediska Djerby. Pojí se dokonce s jejím názvem – v dávných římských dobách se na jeho místě rozkládalo město Gerba, podle nějž se posléze začalo říkat celému ostrovu. Nachází se na severním pobřeží ostrova a dýchá typickou tuniskou atmosférou. Houmt Souk znamená doslova „Čtvrť trhů“. Jeho úzké uličky a starobylé súky jsou plné obchodů nabízejících šperky, kožené zboží, oblečení a suvenýry. V centru se nachází Jemaâ Ettrouk, Turecká mešita pocházející z 16. století. Vyznačuje se jednoduchou architekturou a bílými zdmi, ale nejvíce zaujme svým jedinečným minaretem ve tvaru svíčky. Původně byla zasvěcená hanéfitskému ritu, dnes je malikitská a představuje památkově chráněnou historickou budovu:

Necháváme ostatní účastníky zevlovat po obchodech a pospícháme k pobřeží, kde stojí zajímavá obranná pevnost Borj el-Kebir, zvaná též Velká nebo také Španělská:

Ačkoli její základy se datují do římské epochy, první pevnost nechal nechal na ostrově vybudovat sicilský král Roger de Luria v roce 1289. Zasílena byla ve 14. století. Roku 1560 bojovali o moc Turci se Španěly a jejich spojenci z Neapole. Snahy Evropanů ale skončily ztrátou 27 galér a Osmanská říše si tak i nadále udržela vliv nad Středozemním mořem. Město dobyl osmanský pirát a korzár Dragut (1485–1565) s tureckou armádou, pevnost rozšířil a zdi učinil ještě mohutnějšími.

Mezi přístavem a pevností se tyčí nevelký obelisk. Na tomto místě se kdysi vyjímala hrůzná jedenáctimetrová pyramida z lidských lebek, kterou nechal Dragut postavit po masakru šesti tisíc španělských zajatců. Pyramida zde stála až do roku 1848, kdy byla rozebrána a lidské ostatky přemíštěny na hřbitov.