Lednicko-valtickým areálem na kole

Babí léto s burčákem – to bude důstojné rozloučení s létem a vyjížďkami na kole. Tak jsme si to malovali a tak to nakonec také bylo, i když při čtvrtečním odjezdu ze Světlé byla zima a hustě pršelo...

 

Celkem je nás šestadvacet, jedeme několika auty, nikoli však pohromadě. Někteří jedou po dálnici, jiní mimo, sjedeme se až v kempu Apollo nedaleko Lednice, kde máme zajištěné ubytování v jednoduchých chatkách.

Naše osádka se rozhodla pro návštěvu slovanského hradiště v Mikulčicích. V lokalitě Valy je největší slovanské archeologické naleziště v České republice vyhlášené národní kulturní památkou, která usiluje o zápis do Listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o nejrozsáhlejší a nejzachovalejší velkomoravské raně středověké hradiště z 8. a 9. století, sídlo velkomoravských králů dynastie Mojmírovců (Mojmír I., Mojmír II., Rostislav, Svatopluk I. a Svatopluk II.) a místo působení sv. Cyrila a sv. Metoděje i jejich žáků. Rozlehlá akropole s předhradím a podhradími je významnou historickou a kulturní památkou s bohatými a cennými archeologickými nálezy. V terénu jsou prezentovány kopie základů deseti kostelů a knížecího paláce, v pavilonu II autentické základy dvou kostelů i hrobové jámy s pohřby. Na závěr prohlídky se vracíme do návštěvnického centra, kde je expozice Velkomoravské Mikulčice – zlaté a stříbrné šperky, jako náušnice, gombíky či nákončí, zbraně nebo předměty denní potřeby i další vzácné doklady zručnosti a umu Moravanů. Mezi nejzajímavější exponáty rozhodně patří dva nalezené monoxyly – velké lodě vydlabané z jednoho kusu kmene.

V Hodoníně nám chvíli trvá, než najdeme Muzeum TGM, navštěvujeme místní „íčko“ a po informaci, že zdejší zoologická zahrada je otevřená do 19 hodin, je rozhodnuto.

V pátek ráno vyjíždíme na kolech přes Břeclav a poprvé se zastavujeme u empírového zámečku Pohansko. Byl postaven v letech 1810-1811 podle plánů Josefa Hardmutha a poskytoval příležitostný útulek k podávání občerstvení při štvanicích, čili parforsních honech. Dnes je archeologickým muzeem s exponáty z doby Velkomoravské říše dokumentujícími výsledky rozsáhlého archeologického výzkumu slovanského hradiště.

Projíždíme největší oborou v republice. Jmenuje se Soutok a nabízí jedinečnou atmosféru lužního lesa protkaného vodními kanály, slepými rameny a tůněmi. Kromě chovu jelení, daňčí a černé zvěře zde může návštěvník narazit na volně žijící čápy černé a bílé, ledňáčky, volavky a mnoho dalších zvířat. Rozsáhlé lesy doplňují louky se staletými solitérními duby. Cyklostezka v oboře vede až k samotnému soutoku Dyje s Moravou. Cestou nás potkává velká atrakce v podobě brodění louže hluboké až téměř ke kolenům, kdy se musíme zout a kola vést.

Kilometr před soutokem pak bohužel končíme a vracíme se, aniž bychom dosáhli svého cíle. Bahno je tak hluboké a tak mazlavé, že se jím nedá ani projít, natož projet na kole.

Zastavujeme se v Lanžhotě na oběd a přes obec Hrušky zajíždíme do Moravského Žižkova na víno. Přejíždíme dálnici a přes Ladnou směřujeme na Janohrad. Na okraji Lednice, naproti monumentálnímu komplexu zámeckých stájí s jízdárnou, se necháváme zlákat poutačem s nabídkou burčáku a sesedáme. Burčák je vynikající a musíme na sebe být hodně tvrdí, abychom si poručili: Dost, jedeme do kempu! 

Slunce se už valem kloní k západu a krásně osvětluje empírový Apollonův chrám stojící vpravo na návrší nad Mlýnským rybníkem. Neodolám a odbočuji udělat pár fotek. Kdysi stál kousek odsud Chrám Múz, který zdobily sochy Josefa Kliebera, a když jej zrušili, nechali výzdobu převézt do nově postaveného chrámu zasvěceného antickému slunečnímu a hudebnímu bohu. Apollonův příběh vypráví plastický vlys zdobící zdi budovy – průvod vodních nymf doprovází slunečního boha na jeho každodenní cestě po nebi.

Při příjezdu do kempu ukazuje tachometr rovných 80 km.

V sobotu se představy o trase různí, někteří zvažují návštěvu Mikulova, kde probíhá Pálavské vinobraní. Zde je namístě, abych použil svoji oblíbenou hlášku: Všechno znám, všechno vím a všude jsem byl, někde dokonce dvakrát! V tomto případě dokonce s téměř shodnou partou. Navrhuji proto vyjížďku, jejímž cílem by bylo do všech podrobností poznat celý Lednicko-valtický areál, komplex loveckých zámečků, vyhlídek, hospodářských budov a dalších krajinotvorných prvků, který byl v roce 1996 zapsán do seznamu míst Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Nezlákal jsem nikoho, a tak vyjíždím z kempu sám.

V roce 1249 získal Jindřich z Lichtenštejna za své věrné služby Přemyslu Otakaru II. Mikulov, a tak přišel rod původem ze Štýrska k prvnímu panství na Moravě a poměrně rychle expandoval. Na konci 13. století patřila Lichtenštejnům Lednice, kde tehdy stála vodní tvrz, a v roce 1395 získali Valtice, v nichž postupně vybudovali monumentální soubor zámeckých budov, který byl od roku 1560 až do roku 1945 jejich hlavní rezidencí.

Lednicko-valtický areál je nejrozsáhlejším člověkem utvářeným územím v Evropě. Radikální proměnu lednické zahrady už provedl Alois I. Lichtenštejn (1759-1805), který v mládí dost cestoval a poznal tak i některé anglické zámecké parky. Geometricky řešenou francouzskou zahradu rozšířil o anglický park a těžiště areálu soustředil do obory Hvězda s osmi topolovými alejemi. Na jejich koncích se pak od poloviny 90. let začaly objevovat různé stavby, z nich dodnes stojí především minaret (1797-1804) a obelisk v egyptském stylu (1798), který připomíná ukončení rakousko-francouzské války (1792-1797), v níž bojoval i bratr knížete Aloise I., přední rakouský vojevůdce Jan Josef I. (1760-1836). Většina zdejších staveb sloužících osobní potřebě a pohodlí panstva je dílem Josefa Hardtmutha (1758-1816), který se stal nejen prominentním projektantem, ale i blízkým přítelem knížete Aloise. Od roku 1790 působil  jako architekt a později ředitel Lichtenštejnského stavebního úřadu pro knížecí državy na pomezí Moravy a Dolních Rakous, jímž byl až do svého penzionování v roce 1812. Ještě v roce 1790 založil ve Vídni továrnu na tužky Koh-i-noor a v roce 1827 jejich výrobu přenesli Hardtmuthovi potomci do Českých Budějovic. A co že znamená tajemný název Koh-i-noor? Je to evropský přepis perského Kóhe-núr, Hora světla.

Za Jana Josefa I. vývoj zámeckého parku vyvrcholil. Půl tisíce zaměstnanců proměnilo mezi lety 1805-1811 rozsáhlé území mezi zámkem a minaretem v malebnou lužní krajinu. Bylo k tomu třeba odvodnit bažiny kolem ramen Dyje, přeložit její hlavní tok a vybudovat soustavu rybníků, potoků a hrází zpevněných alejemi. V parku se tehdy objevily umělé ruiny římského akvaduktu s vodopádem a jeskyní (1805) a lovecký zámeček Janohrad (1807-1810), stylizovaný jako zřícenina rytířského hradu 14. století se středověkým vybavením interiéru včetně zbrojnice. Počátkem 19. století byl založen také rozsáhlý lesopark Boří les, který opět protnuly aleje. Byl určen zejména vyjížďkám a honům a k tomu účelu měly také sloužit i nové stavby, jejichž architektem byl opět Hardtmuth, např. Dianin chrám. Kolem tří velkých rybníků (Mlýnského, Prostředního a Hlohoveckého) se soustřeďuje poslední velký komplex staveb, které podle Hardtmutha, jenž odešel na penzi, realizovali Josef Kornhäusel a Jan F. Engel. Vyrostly zde dva zámky – Rybniční (1814-1816) a Hraniční (1826-1827), dva chrámy – Apollonův (1817-1819) a Tří Grácií (1824-1825) a vzorný hospodářský statek Nový dvůr (1809-1810).

To byl „nezbytný“ historický úvod a nyní co všechno jsme viděl a vyfotil. Ze silnice na Břeclav pár set metrů za kempem odbočuji vpravo na polní cestu a šlapu alejí na křižovatku značených cest, kde znovu odbočuji doprava. Stavba empírového statku Nový dvůr je důkazem, že i užitkové budovy mohou k něčemu vypadat. Další zastávka následuje po pár minutách – před malebným klasicistním chrámem, pojmenovaným Tři Grácie podle sousoší tří nahých ztepilých žen stojících na podstavci uprostřed parkově upravené paseky. Sousoší vytesal z jediného balvanu Leopold Fischer, původně zdobilo zámecký park v Lednici, ale od roku 1825 stojí řecké krasavice zde. Nejzajímavější je na nich skutečnost, že to žádné grácie nejsou. Sousoší zobrazuje trio antických bohyní Athénu, Afroditu a Artemis, které se přely o jablko pro nejkrásnější z nich.

Obloukovitě vyklenutá kolonáda z let 1824-1826 má dvanáct iónských sloupů a dvanáct výklenků s alegorickými sochami klasického umění a věd od tyrolského autora Josefa Kliebera, který skulpturami vyzdobil několik zdejších salet. Zezadu je k chrámu přistavěn salon s mozaikovou podlahou a toskánskou lodžií, běžnému návštěvníkovi nepřístupný.

Šlapu dál, ale zase jenom pár minut. Stojím před kaplí sv. Huberta, trojbokou, třemi oblouky otevřenou novogotickou stavbou s krásnými kamennými kružbami. Byla postavena až v roce 1854 za panování Aloise II. Josefa z Lichtenštejna (1796-1858) podle projektu Georga Wingelmüllera architektem J. Heidrichem a zasvěcena patronu myslivců. Socha sv. Huberta se psem u nohou uvnitř kaple je dílem sochaře Josefa Höglera. U kaple byly zahajovány proslavené lichtenštejnské parforsní hony a lovci odkud adresovali sv. Hubertovi modlitbu za úspěšný lov.

Pokračuji dál lesem, nikam nespěchám. Zastavuji před loveckým zámečkem zvaným Randezvous nebo také Dianin chrám. Stojí na mírném kopečku, čímž získává na monumentalitě. Byl postaven v letech 1810-1812 ve stylu římských triumfálních oblouků, přičemž přímou stavební předlohou mu s největší pravděpodobností byl Trajánův triumfální oblouk v Beneventu v jižní Itálii. Společně ho realizovali oba knížecí architekti Josef Hardtmuth a Josef Kornhäusel a původně sloužil jako místo setkávání panstva před lovem. Je zasvěcen bohyni lovu Dianě a hlavní fasády jsou bohatě zdobeny reliéfy s antickou mytologií – jak řeckou, tak římskou. Dnes jsou interiéry zařízené v empírovém slohu a zámeček je užíván pro kulturní a společenské akce včetně svatebních obřadů a po celou turistickou sezonu je otevřen pro návštěvníky. První dvě nadzemní podlaží jsou rozdělena obloukem, v pravé části je umístěno schodiště zaklenuté lunetami, na stěnách je malované stínované kvádrování. V levé části je dnes dvoupodlažní byt správce (dříve lovčího) a nad ním malý salonek příležitostně využívaný k reprezentativním účelům. Dominantním prostorem celého zámečku je bohatě štukem zdobený hlavní sál o rozměrech 7 x 16 m.

Po prohlídce znovu šlapu do pedálů. Zpočátku jedu oborou, pak po polní cestě a nakonec po úzké asfaltce, která ústí u hřbitova na okraji Valtic.

Valtice jsou proslulé vinařstvím a folklorem, znalcům a milovníkům moravského vína je není třeba nijak představovat. Jsou srdcem moravského vinařství s několikasetletou historií vinohradnictví a vinařství a ne nadarmo se pyšní titulem Hlavní město vína. Sídlí zde Národní vinařské centrum, které provozuje veřejnou degustační expozici Salon vín ČR, je zde vinařská expozice Národního zemědělského muzea, vinařské školství, Vinařská akademie a také sídlo několika významných vinařských firem. Město bylo původně součástí Dolního Rakouska, jmenovalo se Feldsberg a teprve v roce 1920 bylo připojeno k ČSR. Jeho dominantou je barokní zámek s kaplí a kostel Nanebevzetí Panny Marie, jejichž prohlídku si však musím z časových důvodů odpustit. Mířím na Vinařské náměstíčko, kde se již třetím rokem koná Valtické dýňobraní, při němž desítky a desítky dýní dokumentují fantazii a tvořivost dětských „vyřezávačů“. Znovuoživená tradice oslavuje podzim coby období stěhování světla a tepla zpátky do domovů a lidských příbytků. Oranžová barva dýní připomíná barvu zářijového sluníčka a vyřezávaná dýně se zapálenou svíčkou symbolizuje starý keltský zvyk prodloužit světlem letní měsíce a zaplašit nadcházející zimu.

Zamykám kolo do stojanu a než vstoupím do Valtického podzemí, objednávám si „dvojku“ burčáku a pozoruji okolí.

Valtické podzemí je unikátní labyrint historických vinných sklepů a chodeb, který se daří díky aktivitám vinařů ze společnosti Vinařství Chateau Lednice postupně odhalovat, asanovat a posléze i zpřístupnit veřejnosti. V současnosti je zrekonstruováno a celoročně zpřístupněno více než 760 metrů, které se dají projít najednou.

Do celkem 11 propojených sklepních částí v hloubce šesti až dvanácti metrů se k pohodlnému posezení či postání u vína vejde více než 300 návštěvníků. Pořádají se zde firemní i privátní akce, svatby, narozeniny a oslavy. Součástí prohlídky podzemí je i historické Muzeum signovaných cihel, vinného skla a zkamenělin. Historie těchto podzemních prostor sahá prokazatelně před rok 1270, ale pravděpodobně zde čekají ještě další, dosud neobjevená místa, možná až románského původu.

Šlapu z Valtic do kopce, směrem k rakouské hranici. V místě, kde silnice dosahuje vrcholu, odbočuji doleva a polní cestou pokračuji na návrší zvané Rajstna nebo také Homole, nejvyšší místo v kraji (270 m n. m.). Jan I. z Lichtenštejna zde nechal postavit na památku zesnulých bratrů Filipa a Aloise I. a zesnulého otce Františka Josefa I. monumentální objekt zvaný Kolonáda. Architektem byl patrně ještě Josef Hardmuth, ale vedením stavby byl pověřen již jeho nástupce J. Kornhäusel. S projektovou dokumentací bylo započato v roce 1817, stavba včetně sochařské výzdoby byla ukončena v roce 1823. Význam objektu však nebyl pouze memoriální neboť sloužil rovněž jako cíl prvních výletů rozvíjejícího se cestovního ruchu v první polovině 19. století. Jelikož se Kolonáda nacházela v hraničním pásmu, které bylo do roku 1989 střeženým vojenským prostorem, do něhož nebylo možno návštěvníkům Valtic vstoupit, nebyla jejímu stavebnímu stavu věnována náležitá péče a architektonicky hodnotné dílo značně zchátralo. Po roce 1989 se objekt dostal do správy Státního památkového ústavu v Brně, v roce 1997 byla započata jeho celková obnova a dnes je radost na něj pohledět.

Úzkou asfaltkou sjíždím z prudkého kopce na silnici, projíždím bývalou celnicí a vracím se do Valtic. Za městem odbočuji vlevo, projíždím Hlohovec a zastavuji u Hraničního zámku na bývalé hranici markrabství moravského a arcivévodství rakouského, jak o tom svědčí nápis na budově „Grenzmal zwischen Österreich und Mähren“. Hranice procházela ústředním sálem přísně symetrické empírové stavby a také nádvořím, kde ji zdůrazňoval vodní žlábek s potůčkem vytékajícím z amfory sochy Hygie, bohyně zdraví. Vybrané místo bylo trvale rozbahněné, a tak musela být celá budova postavena na pilotech a roštech. Zámeček sloužil jako „kratochvíle“ a byl obývaný jen příležitostně, v současnosti je upravený jako hotel a restaurace. Ze strany od rybníka je venkovní zahrádka, v tuto dobu zhusta obsazená cyklisty, takže se usazuji mezi „svými“.

Za půl hodinky už zase šlapu do pedálů. Po žluté značce projíždím kolem dvou rybníků a dostávám se na cyklostezku do Lednice. Dnešní vzhled dostal zámek Lednice v letech 1846-1858, kdy jej Alois II. z Lichtenštejna nechal přebudovat na letní sídlo v duchu anglické novogotiky, jehož přízemí bylo určeno k reprezentaci a dodnes uchvacuje především pracemi ze dřeva – stropy, obložením, nábytkem – se skvostnými detaily. Vrcholem je známé točité schodiště v knihovně.

Na Zámeckém náměstí jdu nejdříve do „íčka“ a poté usedám v předzahrádce blízké cukrárny. Po cestě vedoucí do parku proudí oběma směry návštěvníci pěší i s bicykly a také já, když si vychutnám presso, vedu kolo směrem k zámku a pak ven z parku. V městě s podivným názvem Podivín se krátce zastavuji kvůli fotografování, zaujal mě zejména gotický kostel sv. Petra a Pavla postavený na románských základech.

Pokračuji do Velkých Bílovic a mobilem se sháním po ostatních, prý je najdu v Moravské Nové Vsi, je tam vinobraní. Popíjíme burčák, ale dlouho se zdržovat nemůžeme, cesta je daleká. Jedeme přes Hrušky, pak kousek po hlavní silnici do Břeclavi a kolem hradu cyklostezkou do kempu. Celkem jsem ujel 77 km.

V neděli jedeme stejnou cestou, kterou jsem šlapal včera do Valtic a pak pokračujeme do Mikulova, nejprve po silnici a pak po cyklostezce. V Mikulově se zastavujeme v Casinu, ale nepodlehli jsme hazardu, nýbrž hladu. Po obědě na terase  Po stezce vedoucí souběžně s hlavní silnicí na Brno přijíždíme ke Spálené hospodě, odbočujeme na Horní a Dolní Věstonice a přes Pavlov a Bulhary míříme do Lednice, do kempu. V 16 hod. máme za sebou 61 km, balíme a odjíždíme auty domů.

Na závěr jeden snímek dokumentující, že Lednicko-valtický areál je oblast cykloturistům zaslíbená: