Muzeum obuvi a kamene ve Skutči

Přijal jsem nabídku zúčastnit tiskové konference u příležitosti představení nových interaktivních expozic Městského muzea ve Skutči a napsat o nich do časopisu Turista.

Tiskovku zahájil ředitel muzea Libor Aksler, který zmínil, že muzeum má bohatý fond sbírkových předmětů a letos slaví 100 let své existence, přičemž předchozí expozice již byla 28 let stará a nevyhovovala současným trendům muzejnictví. Návštěvnost se pohybovala mezi 3 000 až 5 000 osob ročně. Město dostalo dotaci 14,5 milionu, z vlastních prostředků zaplatilo 4,3 mil Kč. Práce prováděla místní stavební firma SKOS, samozřejmě s celou řadou subdodavatelů. Muzeum v rekordní době 12 měsíců zcela změnilo svojí tvář, nyní je bezbariérové a do jeho prostor bylo začleněno malé turistické informační centrum. Všechna pracoviště jsou schopna demonstračního provozu (tzv. oživlá pracoviště), prohlídky jsou možné jak individuální, tak skupinové a po předchozí dohodě lze uskutečnit i prohlídku večerní. Prostor až pro sto osob poskytuje možnosti konání koncertů, seminářů, přednášek a školení.

Po řediteli muzea si vzal slovo skutečský starosta Pavel Novotný a s hrdostí v hlase prezentoval široké kulturní aktivity města včetně nadcházejícího festivalu Tomáškova a Novákova hudební Skuteč, pojmenovaného po dvou nejvýznamnějších osobnostech, které zde žily – hudebních skladatelů Václava Jana Tomáška (1774-1850) a Vítězslava Nováka (1870-1949). Na závěr promluvil Mgr. Petr Grulich, Ph. D., děkan Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, především o připravované knize o Skutči, do níž zpracoval jednu z mnoha kapitol a která vyjde v příštím roce.

Skuteč má 5 400 obyvatel, za dvou velkých požárů v 19. století shořelo 360 budov, v podstatě zůstaly jen oba kostely, takže město nemá památkovou zónu. Zato se může pochlubit krytým bazénem, zimním stadionem (15 mil. Kč) a víceúčelovou halou (75 mil. Kč). Za uplynulých 15 let město proinvestovalo 1,1 miliardy korun. Starosta také zmínil, že v celé Skutči se nenajde jediný hrací automat – hospodští si prostě musejí vydělat dobrým jídlem a pitím.

Město proslulo kamenictvím a obuvnictvím a těmito řemesly je známé dodnes. Kamenictví zde má tradici již od středověku, kdy se na nedalekém Přibylově začala těžit kvalitní opuka. O kamenoprůmyslu však lze hovořit až v souvislosti s využitím žuly jako materiálu pro dlažební kostky a o jeho zlatém věku na přelomu 19. a 20. století, po zavedení železnice spojující Pardubice s tehdejším Německým Brodem, která umožňovala export dlažby do Vídně, Budapešti, Hamburku a dalších velkých měst. V oblasti bylo přes 70 velkých lomů, těžbě a zpracování žuly se věnovalo na 4 500 kameníků. Historie obuvnictví ve Skutči začíná již v první polovině 16. století, ale dobou jeho rozkvětu byla polovina 19. století, kdy zdejší obuvníci šili na zakázku vojenské boty pro rakousko-uherskou armádu. Historii i současnost zmíněných řemesel přibližují návštěvníkům zcela nové expozice městského muzea.

Ještě před vstupem do budovy muzea vás zcela jistě zaujmou tři malé fiktivní lomy (opukový, jámový a stěnový), které vznikly na bývalé zahradě. Ale prohlídku je třeba začít uvnitř.

Budova dnešního muzea patřila v minulosti manželům Práškovým, s jejichž dcerou Marií se v roce 1912 oženil hudební skladatel Vítězslav Novák (1870-1949), zde potom tvořil – a také zemřel. Proto je v prvním patře Památník Vítězslava Nováka s původní pracovnou, hudebním salonem a expozicí, která jej trvale připomíná.

Expozice obuvnictví představuje jeho vývoj od starých cechovních řádů přes éru první republiky, kdy byla Skuteč obuvnickou velmocí, až k historii Botany, která vznikla v roce 1949 sloučením několika již předtím znárodněných továren ve městě a okolí.

Hlavním výrobním programem Botany byla zpočátku pánská vycházková obuv s nepatrným podílem lyžařské a bruslařské obuvi, avšak časem se výroba sportovní obuvi stala dominantní. Obuv značky Botas obouvala řada českých i zahraničních sportovců, kteří sklízeli úspěchy na mistrovstvích světa i olympijských hrách. Mezi nejznámější patří čtyřnásobní mistři světa v tancích na ledě Eva a Pavel Romanovi, gymnastky Věra Čáslavská a Eva Bosáková, či skokan na lyžích Jiří Raška. V „botaskách“ hráli a nadále hrají volejbalové, nohejbalové a hokejové reprezentace. A kdo ze starších turistů může říct, že nikdy nenosil legendární „botasky“?

 

Ve skleněných vitrínách se představuje na 500 modelů dámské, pánské a dětské obuvi, která vznikla pod rukama zdejších šikovných ševců. Uprostřed expozice trůní symbol zdejšího ševcovského řemesla – největší ručně šitá polobotka (dlouhá 108 cm, vyrobená z kůže jednoho telete) připravená pro Expo 1939, zapsaná v České knize rekordů a kuriozit. Kromě obuvi je podél stěn rozmístěna celá řada strojů a zařízení, které se do dnešních dnů dochovaly a jsou stále ještě schopné provozu. Jedním z nejzajímavějších je kopírka na kopyta, což byla ševcova nezbytná pracovní pomůcka. Zpočátku je kopytáři ručně vyřezávali z habrového dřeva, později jim usnadňovala práci tato kopírka vyrobená na začátku 20. století v Lipsku.

Sklepní expozice kamenictví a geologie se skládá ze dvou částí. První je věnována prezentaci geologických zajímavostí Skutečska, ať již trojrozměrných ve formě hornin, minerálů a zkamenělin, nebo v podobě desítek fotografií, jimž vévodí světelná mapa oblasti. Druhá část se zabývá podrobným popisem historického vývoje kamenoprůmyslu, přičemž dokumentace je doplněna množstvím fotografií a promítáním unikátního dokumentárního filmu Kraj s kamenným srdcem režiséra Hugo Habrmana.

Venkovní kamenická expozice tvoří jakýsi malý skanzen s ukázkami těžby a zpracování žuly a opuky. Prohlídka začíná u vzorkovnice kamenů z různých lokalit celé oblasti, vždy v trojím provedení povrchové úpravy plochy: bosovaná neboli nahrubo osekaná, pemrlovaná čili opracovaná pemrlicí (kamenickým kladivem s jehlanovitými hroty) a vyleštěná.

 

S jednotlivými pracovišti návštěvníky postupně seznámí informační panely, v případě komentované prohlídky s těžbou obeznámený průvodce. Začíná se v kovárně z 20. let minulého století, kde při živé ukázce provozu kovářský mistr předvádí u výhně a kovadliny výrobu kamenických špičáků a sekáčů, následuje věrná replika Zajíčkova dřevěného jeřábu, který býval běžnou součástí každého lomu, potom kolejová přeprava vytěžené suroviny po svážné za pomoci elektrického vrátku, výroba dlažebních kostek na beranové štípačce typu Wiesner a nakonec dampr, terénní sklápěcí vůz s motorem Czepel, který je – stejně jako ostatní stroje a zařízení – plně funkční.