Rýžování granátů

Začátkem února 2011 mi v počítači přistál mailík, který mě zaujal hned první větou:

„Jmenuji se Zdeněk Běhal, jsem z Kolína a zajímám se o minerály, hlavně granáty. Navštívil jsem Vaše muzeum, prohledal internet a okouknul i ruinu Kratochvílovy brusírny v Dolní Březince. Protože občas píšu do časopisu Minerál, napadlo mě napsat článek o světelském broušení kamenů. Proto mne zajímají podrobnější informace.“

Mail pokračoval a čtení to bylo čím dál zajímavější:

„Mám osobní cíl, najít v potůčku, nejraději pod brusírnami v Dolní Březince, nějaké granáty z odpadu po brusičích. Tam by se zřejmě starší pyropový odpad objevil. A často lze i poznat, podle naleptání povrchu a vrostlic jiných minerálů, odkud ty pyropy pocházejí: z Českého středohoří, Podkrkonoší nebo Kolínska. Snad by se daly rozeznat i tyrolské granáty almandiny od těch orientálních atd.

Dostal jsem informaci od gemologa RNDr. Hanuse, že kdysi dostal nějaké granáty ze Světlé. Podle jeho názoru pocházejí z Madagaskaru. Odkud byla dovážena surovina, to se jistě v čase měnilo. V posledním období to asi byly produkční země mimo Evropu. Starší surovina mohla pocházet i od nás nebo z Alp.“

Vyměnili jsme si pár mailů, v sobotu 19. února s kolegou přijel a o pár dní později se pochlubil:

„Začal jsem přebírat ten granátový odpad vyrýžovaný u brusírny v Dolní Březince. Zdá se, že tam ještě nejsou syntetické korundy. Asi to všechno bude ze staršího období světelského broušení. Je to odpad, většinou odštěpky, některé granátky jsou částečně broušené nebo i vrtané, zřejmě prasklé při výrobě. Jeden nalezený granát (7 mm) je dokončený, s fazetovými ploškami a s provrtanou dírkou. Většina granátků je orientálního původu, barvou to vypadá na Madagaskar, možná Indii. Ale jsou tam i granáty připomínající tyrolské z Alp a drobné české pyropy. Narazil jsem na zmínku ze starého turistického průvodce (1926), že v Dolní Březince se brousily a vrtaly „šňůrkové granáty“, to by odpovídalo tomu, co jsme tam našli. Zatím jsme tam nenašli žádné kameny broušené do náušnic nebo přívěsků. S tím možná začali až brusiči v Dolní ulici ve Světlé. Rozhodně se chci ještě na Světelsko vypravit. A říkali jsme si s kamarádem, že bychom mohli věnovat vzorek granátů z odpadu po brusičích z Dolní Březinky Vašemu muzeu. Takže až se trochu oteplí, ještě bychom vyrazili ke Světlé zarýžovat, zkusit ještě přerýžovat materiál na jiných místech, např. tam, kde by se již granáty z brusíren objevovat neměly. Kromě granátů jsme minule vyrýžovali zvláště rutil a sillimanit, tedy zdejší očekávané minerály, vyskytují se běžně na Havlíčkobrodsku a Ledečsku.“

V polovině března přišla další zpráva:

„Byli jsme v neděli podruhé v Dolní Březince otestovat Žebrákovský potok. Pod ruinou Kratochvílovic brusírny (říká se tomu místu Horní Šlejferny?) jsme opět vyrýžovali zbytky granátové suroviny a prasklé nepovedené zlomky broušených granátů. Zkoušeli jsme i nejjemnější těžký podíl minerálů (šlich). V něm je kromě granátů hodně přírodních místních černých minerálů, které ještě prozkoumáme, určitě tam je rutil, turmalín, možná magnetit, ilmenit, to se ještě uvidí. Hlavně mě však překvapilo opravdu velké množství olověných špon či okují. Ty o 40 m proti proudu potoka zcela chybí, zrovna tak, jako granáty. Jako vysvětlení mě napadlo, že ty špony pochází z olověných ložisek otočných prvků v brusírně. Až dnes mě napadlo logičtější vysvětlení: dřív se brousilo na olověných kotoučích, takže ty špony pocházejí z brusných kotoučů, na které se natíral korundový nebo diamantový prach.“

Při posledním rýžování 28. května jsem udělal pár snímků:

Na závěr trochu teorie a historie:

Jako granáty je v mineralogii označována skupina převážně kubických křemičitanů tvrdosti cca 7 Mohsovy stupnice s obecným vzorcem Q₃R₂(SiO₄)₃, kde Q = Ca²⁺, Mg²⁺, Fe²⁺ nebo Mn²⁺, a R = Al³⁺, Fe³⁺, Cr³⁺, Ti⁴⁺, Mn³⁺, V³⁺nebo Zr³⁺. Uvedená variabilita chemického složení ovlivňuje i velkou pestrost barev granátů; snad jediná barva, která se u přírodních granátů nevyskytuje, je modrá. Nejčastější barvou drahokamových odrůd granátu je ovšem červená: samotný název granát je snad odvozen od latinského granatum malum, což je granátové jablko s červenými jadérky. V teritoriu Českého království (hlavně v Českém středohoří) byl v zrnech do velikosti hrachu odnepaměti nalézán sytě červený drahokamový granát, zvaný „český“, chemického složení Mg₃Al₂(SiO₄)₃, tzn. odrůdy pyrop.

U drahokamů se cenila vždy hlavně jejich barva a průzračnost. Lidé záhy zjistili, že tyto žádoucí vlastnosti se mnohonásobně zvyšují povrchovou úpravou jednotlivých zrn, hlavně vytvořením lesklých plošek. Ty ovšem nebylo jednoduché – pro značnou tvrdost – vytvořit.

Majitel panství Světlá nad Sázavou „...Slavné paměti Excellenc pán pan Filip Hrabě Krakovský z Kolovrat ten čas ninější Purggraby královstvj Českého a zdejší gruntovnj Vrchnost…“, jak uvádí kronikář Seidler, založil v roce 1752 v Dolní Březince dvě „panské“ brusírny granátů. Kronikář zdůrazňuje, že oni specialisté byli „vrtači“. V módě byly tehdy tzv. šňůrové granáty, tedy obroušené, vyleštěné a provrtané kuličky. Ty větší se navlékaly jako náhrdelníky a mimořádné oblibě se těšily hlavně v Italii, kde se staly téměř nedílnou součástí každé svatby. V našich krajích se šňůrové granáty našívaly na součástky parádních lidových krojů; na zapínátka, rukávce apod. Poptávka po tomto typu drahokamů byla veliká, přičemž jejich zhotovení nevyžaduje tolik odborných zkušeností, jako např. granáty šperkové s „diamantovým“ a podobným brusem (typická routa). Domácí surovina záhy nepostačovala a surové granáty se dovážely, nejčastěji z Orientu).

Co pana hraběte přimělo k tomu, že právě tady zavedl zde dosud neznámé broušení drahokamů, se můžeme jen domýšlet. Patrně na jedné straně snaha o zvýšení výnosu panství a snad i péče o povznesení tohoto jinak poměrně chudého kraje. Ať tak či onak, jeho kalkulace víceméně vyšla, neboť během nemnoha let se broušení granátů a drahokamů na Světelsku stalo hlavním průmyslovým odvětvím (vedle těžby a opracování žuly), na téměř 200 let.