DP Husitským krajem

  Vydáváme se na okružní cestu z Tábora ke zřícenině hradu Příběnice a zpět. V případě cesty do Příběnic se v podstatě jedná o trasu, kterou vyznačil KČT Tábor již v roce svého založení, tedy roku 1893, ale ještě v témže roce však přišli jeho členové s návrhem upravit a zpřístupnit cestu do Příběnic po levém břehu Lužnice – a tu jsme si vybrali k návratu.

  Tábor opouštíme po žluté značce přes Švehlův most postavený v letech 1934-1935. Je jedinečný nejen svým krásným obloukem, ale zejména pětiprocentním sklonem vozovky. Příjemná cesta vede střídavě lesními a polními cestami přes vesnice Hnojnou Lhotku a Dražičky. Hnojná Lhotka je malá vesnička s pouhými jedenácti popisnými čísly, ale nedaleko za ní se rozkládá velký stěnový lom s několika etážemi a štěrkovnou. Oficiálně se jmenuje Lom Slapy, což zjevně lépe lahodí uchu než název blízké vsi, a jeho majitelem je akciová společnost Českomoravský štěrk. Hornina, která se zde těží a následně drtí, se nazývá syenit a používá se do betonových a asfaltových směsí. Když na okraji Dražiček odbočíme ze značky do vsi, spatříme vpravo u silnice starý špýchar a v jeho těsném sousedství hasičkou zbrojnici, na návsi vlevo pak malý zámek, původně ze začátku 17. století, později přestavěný, nyní v soukromém vlastnictví a nepřístupný.

  Cesta ke zřícenině hradu Příběnice už vede stále lesem. Prvně je hrad připomínaný v roce 1243 jako sídlo Vítkovců, v první polovině 15. století je sídlem Oldřicha z Rožmberka. V roce 1420 byl dobyt husity a zároveň osvobozen Oldřichův vězeň kněz Koranda. V následujících letech používali husité hrad rovněž jako vězení, které okusili např. Bohuslav ze Švamberka či Menhart z Hradce. Příběnice se také staly svědkem krvavého zániku části heretické sekty adamitů. Zbytek členů byl upálen v Klokotech. V roce 1437 byl hrad dle smlouvy táboritů s Oldřichem z Rožmberka pobořen.

Sestupujeme do podhradí ležícího v ohybu Lužnice, kde na místě dnešního penzionu Příběnice byla již 29. 7. 1900 slavnostně otevřena turistická útulna U hradu příběnického.

  Táborský odbor KČT byl založen v roce 1893 a současně přišli jeho členové s nápadem zpřístupnit cestu podél Lužnice z Tábora do Příběnic. První práce začaly o dva roky později, kdy se klub dohodl s vlastníky pozemků – obcí táborskou a velkostatkářem Harrachem – a celá stezka, náročná na terénní úpravy, byla dokončena roku 1899 nákladem 2204 zlatých a 14 krejcarů, což byl obnos na tehdejší poměry a nově založený odbor značný. Naštěstí se však podařilo získat finanční příspěvky želečského panství, hraběte Harracha, ústředí KČT, táborských organizací i turistické myšlence nakloněných občanů města. Veřejnosti byla stezka slavnostně předána 13. srpna 1899 během 5. sjezdu KČT konaného právě v Táboře.

  Naše další cesta vede proti proudu Lužnice po červené značce. Přicházíme k ochozu kolem Příběnické skály, jehož konstrukci v roce 1914 nezištně provedla firma Karel Krch za přispění velkostatkáře Vodňanského, obce táborské, městské spořitelny, občanské záložny a krajského výboru Okrašlovacího spolku. V prvních letech existence stezky se musela skála náročným způsobem přecházet. 

V roce 1993 byl ochoz rekonstruován z fondu cestovního ruchu OÚ Tábor a po povodni v roce 2002 dostal novou podlahu.

  Další zajímavost této stezky přichází vzápětí – tunel ve skále. Původní úvahy o zřízení dalšího ochozu byly zamítnuty, neboť skála byla příliš měkká, a tak  9. března 1938 byla staviteli Janu Šimůnkovi zadána stavba tunelu. Je dlouhý 32 m, široký 2 m, vysoký 2,5 m, náklady činily 43 450,50 Kč. Tunel byl dokončen na jaře 1939, takže v důsledku německé okupace ke slavnostnímu předání veřejnosti ani nedošlo. Od té doby jsou turisté ušetřeni náročného a nebezpečného výstupu nad skálu a následného sestupu k řece. 
U obou ústí tunelu umístil odbor bronzový emblém KČsT a z táborské strany bronzovou desku. Za okupace musely být desky odstraněny a na původní místo se již nevrátily.

Při výletu 15. 8. 2009 u příležitosti 110. výročí předání stezky Tábor – Příběnice turistické veřejnosti byla u tunelu k 70. výročí jeho existence odhalena deska se základními informaci o něm.

  Putování podél Lužnice nás vede kolem několika mlýnů, které v průběhu staletí na řece vyrostly: Bredův, Matoušovský a Kvěchův, mezi nimiž stojí na pravém břehu množství chatek a další přibývají... Přicházíme k lávce u Harrachovky, kterou poblíž někdejší Harrachovy besídky postavil KČT Tábor v letech 1940-1941 na místě původní Thanabauerovy lávky, nazvané po zasloužilém členu odboru a vrchním inspektoru technické kontroly. Při velké povodni 16. března 1940 byla totiž lávka stržena nárazy chat a stromů unášených rozvodněnou řekou. Dobrovolní dárci, spolky a firmy začali okamžitě zasílat příspěvky a Živelní fond zemský přislíbil poskytnutí 110 000 Kč. Proto se odbor s dnes těžko představitelným nadšením – nezapomínejme, že byla válka a doba okupace – pustil do práce. Táborský stavitel Ing. Dr. Štěpán Ješ zpracoval projekt lávky s jedním obloukem, jehož finanční kalkulace vyšla na 180 až 190 tisíc Kč, a zakázku získal. Díky úsilí firmy Brázdil a Ješ i dalších zúčastněných firem se ještě před zámrazem téhož roku podařilo přetavit železo z lávky na betonářské, dopravit cement na stavbu, vylámat skálu pro základy, získat dřevo na skruže a dokončit hrubé betonářské práce. V květnu roku 1941 byla lávka dokončena celkovým nákladem přes 287 tisíc Kč, zahrnujícím i nezbytné úpravy a zpevnění obou břehů. V této podobě slouží lávka dodnes. Kromě občasných nátěrů železného zábradlí si vyžádala jen opravu po srpnové povodni 2002, kdy se větev mohutného stromu neseného řekou zaklínila do zábradlí, vytrhla jeden jeho sloupek a zábradlí v jednom místě ohnula. Větší škodě zabránil duchapřítomný chatař s motorovou pilou. Lávka sama o sobě přečkala povodeň díky své promyšlené konstrukci zcela bezpečně.

  Záhy na protějším břehu uvidíme restauraci Harrachovka, oblíbené místo všech vodáků. Procházíme Vlčím dolem a krátce se zastavujeme v Domečkově zátiší, kde v roce 1901 postavil KČT Tábor útulnu, jednoduchou dřevěnou chatku sloužící jako přístřešek proti nepohodě. Útulna již dávno nestojí, ale dochoval se nápis na skále, vytesaný na památku dlouholetého pokladníka KČT Tábor Jana Domečky, který se nejvíce zasloužil o vybudování cesty z Tábora do Příběnic.

  Naše cesta údolím Lužnice se pomalu chýlí ke konci. Ještě se zastavujeme u skromného pomníčku stojícího vlevo od cesty, který byl v roce 1822 postaven c. k. vrchnímu radovi Františku Janskému, činovníkovi Okrašlovacího spolku, pokocháme se pohledem na věže kláštera Klokoty, vypínající se na protější straně nad lesem, a již máme na dohled Švehlův most. Poslední zastávka je u studánky Eleonora a před prudkým výstupem se ještě potěšíme panoramatem Tábora. Po zdolání schodiště stojíme na okraji Švehlova mostu, čímž jsme uzavřeli dnešní okruh. V centru města, které je již co by kamenem dohodil, máme za sebou 22 kilometrů.