Jarda Vála: Toulky po horách 2012

Spišská Magura – Pieniny – Gorce

SPIŠSKÁ MAGURA je rozložité pohoří mezi Belanskými Tatrami a údolím Popradu. Hlavní hřeben, protáhly do západu na východ v délce téměř 35 km je obloukovitě vyklenutý na jih a místy dosahuje výšky přes tisíc metrů.

PIENINY jsou jedním z nejhezčích pohoří na Slovensku Rozprostírají se na ploše větší než 100 km², přičemž zhruba polovina leží v Polsku. Paradoxem je, že nejvyšší část pohoří se nazývá Malé Pieniny. Na polské straně byl roku 1930 vyhlášen Pieninski Park Narodowy, na slovenské straně vznikla v roce 1932 přírodní rezervace. Současný Pieninský národný park – PIENAP – byl zřízen 16. ledna 1967 a dnes má výměru 3 749 ha.

Pohoří GORCE je vklíněno doprostřed západní části polských Beskyd a vystupuje přímo nad Podhalskou kotlinou naproti Vysokým Tatrám. Je to oblast rozsáhlých lesů a nepřeberného množství hřebenových luk, které jsou pozůstatkem dříve velmi rozšířeného salašnictví. V roce 1981 byly Gorce vyhlášeny za národní park (Gorczański Park Narodowy).

Po jízdě dlouhé více než pět set kilometrů zastavuji před pěkně zrenovovaným patrovým penzionem Antiqua Villa v centru Spišské Staré Vsi, kde máme zajištěno ubytování.

Penzion patří Ladislavu Eliášovi, jehož manželka mě vítá sotva se objevím mezi dveřmi, zve mě dál a v seznamu toulkařů hledá, na kterém pokoji se mám ubytovat. Poté s ní chvíli sedím na zahradě, povídáme a přitom s chutí konzumuji Velkopopovického kozla, kterého mi natočila. Nakonec si obouvám prestižky a vyrážím na krátký výšlap na Šibeniční horu a po loukách a v závěru po silnici zpátky do Spišské Staré Vsi.

Spišská Stará ves je centrem oblasti zvané Zamagurie, neboť při pohledu Spiše leží za Magurou. Geograficky je Zamagurie ohraničeno hřebenem Spišské Magury, Pieninami a Dunajcem.

Spišská Stará Ves je s počtem 2230 obyvatel třetím nejmenším slovenským městem. Vznikla v období před tatarským vpádem na začátku 14. století na významné obchodní stezce, pravděpodobně na místě nebo v blízkosti starší osady, která se v listinách z první poloviny 13. století uvádí jako Antiqua Villa, neboli Stará Ves. Městské výsady obdržela v roce 1399, ve 14. století byla dosídlena německými kolonisty. Po roce 1563 se začal prohlubovat úpadek města, neboť kartuziánské mnichy na červenoklášterském panství vystřídali světští majitelé, kteří do té doby prosperující město obrali o někdejší výsady. Situace se zlepšila až v roce 1655, kdy na žádost Ladislava Rákocziho císař Ferdinand III. Spišské Staré Vsi opět povolil pořádání týdenních trhů a výročního jarmarku. 18. století přineslo obyvatelstvu města mnoho neštěstí.

V roce 1710 vypukl v kraji mor, o dva roky později Spišská Stará Ves úplně vyhořela. Další čtyři ničivé požáry se zopakovaly v letech 1746 až 1760. Při posledním z nich lehly popelem všechny domy, klenba kostela se zřítila a pět zvonů na věži se zcela roztavilo. Po revoluci v letech 1848 a 1849 se vytvořil Magurský okres, jehož sídlem se stala Spišská Stará Ves spravující 33 zamagurských obcí. Po první světové válce se situace změnila, protože město leželo na území, o které usilovalo Polsko i nově vzniklé Československo. Po mírové konferenci, která se konala 28. července 1920, připadlo 13 zamagurských obcí Polsku. Okleštěný Spišskostaroveský okres se stal nejmenším v Československu a v roce 1960 byl zrušen. Za socialistické industrializace město ožilo výstavbou průmyslových podniků Tatrasvit a Vagónka (od roku 1994 Zastrova, a. s., což je zkratka slov Zamagurská strojáreň a vagónka).

Nejvýznamnější památkou města je římskokatolický kostel Nanebovzetia Panny Márie z 2. poloviny 14. století. Po již zmíněném požáru v roce 1760 byl barokně přestavěn, poškozená věž byla snížena a zesílena podpůrnými sloupy. Hlavní oltář je pozdně barokní a pochází z roku 1765.

Tradiční zahájení Toulek se koná večer na zahradě penzionu, kromě Ivany má krátký proslov také majitel penzionu. Představuje se jako Laco a prozrazuje, že zároveň šéfuje partě pltníků splouvajících s turisty Dunajec. Vzápětí jeho syn Michal přináší na podnose pro každého panáka domácí pálenky z malin.

V neděli ráno odjíždíme z autobusového nádraží linkovým autobusem do Magurského sedla, ale Laco se za nás musí hodně přimlouvat, neboť řidič nechce o vystupování mimo oficiální zastávku ani slyšet. Magurské sedlo je odedávna přechodem z Popradské kotliny do Zamaguria. Leží ve výšce 949 m n. m., je lučinaté a hned na začátku túry nám nabízí skvělý výhled jak na Vysoké Tatry, tak na Pieniny a další polská pohoří.

Stoupáme po modré značce na vrch Spádik (1088 m n. m.), ale jak už to na hřebenovkách chodí, střídavě klesáme a stoupáme. Každý další kopec je však o něco vyšší než předchozí, a tak zdoláváme kóty 1053 m, 1103 m a Smrečiny 1157 m n. m. Cesta je široká a pohodlná, značná část hřebene je odlesněná, takže výhledy jsou fantastické. Navíc máme zčistajasna před sebou – a kupodivu také mírně pod sebou – dřevěnou rozhlednu. Šlapeme po schodech nahoru, kocháme se výhledem a s nadějí vzhlížíme k nedaleké horní stanici sedačkové lanovky z Bachledovy doliny.

Lanovka je v provozu, vystupují z ní bikeři a sjíždějí na kolech prudkým svahem podél sjezdovky dolů. Bufík je však zavřený, takže nezbývá než napít se z vlastních zásob vody, sníst müsli tyčinku a vyrazit dál.

Přes Malou Poľanu to už není daleko na Magurku, která je svými 1193 m n. m nejvyšším bodem naší dnešní túry. Vlevo dole pod námi se rozprostírá goralská obec Ždiar táhnoucí se podél říčky Biela. Na rozcestí za Magurkou obědváme z vlastních skrovných zásob a pokračujeme po červené značce do Malé Frankové. Nad vesnicí ztrácíme značku, a tak si to šlapeme přes posečenou louku k potoku, podél něhož tušíme cestu do vsi. V její volné řetězové zástavbě se nacházejí srubové domy se sedlovou střechovou, dnes však už jen málokde krytou šindelem.

Někteří pokračují ještě pár kilometrů do Velké Frankové, pár se nás nechává zlákat Ivaninou informací, že lze neznačenou cestou vystoupat ke slovensko-polské hranici a pak buď pokračovat dál až do cíle, nebo sejít po silnici do Spišských Hanušovců a do Spišské Staré Vsi dojet autobusem.

Volíme druhou variantu a nutno přiznat, že to nebyl nejchytřejší nápad. Cesta, která před můstkem přes potok odbočuje doprava a vypadá docela slibné, se záhy mění v koleje vyjeté po louce traktorem. Ve vysoké trávě a značném stoupání to nebyl žádný med, zvláště když nakonec i koleje končí a nezbývá než to vzít naprjámo, jak říkají Rusové.

Na silnici u malého křížku krátce oddychujeme a následně šlapeme po asfaltu do vsi. Na autobusové zastávce již postává několik toulkařů, kteří šli kratší trasu. Podle jízdního řádu má za dvě minuty přijet autobus, což je tak neuvěřitelná náhoda, že opovrhneme návštěvou některé ze dvou blízkých hospůdek, přestože jsme za celý den nepotkali ani jednu. Vynahrazujeme si to až ve Spišské Staré Vsi, sedíme ve venkovní zahrádce, sluníčko svítí a Zlatý bažant chutná po celodenní túře skvěle.

Podle mapy máme za sebou túru v délce 7 a ¼ hod. a 312 m převýšení.

V pondělí vycházíme ve čtvrt na osm, stoupáme na Šibeniční horu a po loukách sestupujeme do Červeného Kláštora. Po lávce pro pěší přecházíme Dunajec na polskou stranu. Fotím ranním sluncem osvětlené Trzy Korony a pak usedáme pod slunečníky před schroniskem Trzy Korony a podle nátury si objednáváme presso nebo pivo.

Po žluté značce stoupáme na Przelecz Szopka. Známé sedlo ve výšce 780 m n. m., kterému goralové přezdívají „Chvala Bohu“, odděluje Trzy Korony od vrchu Macelak a v 18. století bylo velmi frekventované jako cesta z Krościenka do Sromowiec Niżnych.

Dalším stoupáním, tentokrát po MTZ, se dostáváme pod Trzy Korony. V budce si za dva zloté kupujeme vstupenku, která platí i pro pozdější výstup na Sokolicu.

Po sestupu ze Trzech Koron (982 m n. m.) pokračujeme po modré značce, absolvujeme samozřejmě i krátkou odbočku na Zamkovu Góru. Na strmém vrcholu (779 m n. m.) se nacházejí zříceniny Pieninského hradu, který se řadí k nejvýše položeným v Polsku. Vznikl v letech 1257-1287 jako strážní hrad a údajně se tu při vpádu Tatarů ukryla kněžna sv. Kinga. V první polovině 15. století hrad zničili husité.

Na takzvané Sokolej Perći, Sokolí stezce, vedoucí po hlavním hřebeni Czorsztyňských Pienin několikrát sestupujeme a vystupujeme, z vrchu Czertezik (777 m n. m.) obdivujeme panoramatický výhled do údolí Dunajce, ale ještě úžasnější je výhled ze Sokolice (747 m n. m.), vedle Trzech Koron nejhezčího štítu Pienin. Více než tři sta metrů vysokou, kolmou vápencovou stěnu nad Dunajcem nazývají Poláci Matka Pienin. Reliktní borovice na vrcholku je nejznámějším motivem mnoha pohlednic a prospektů.

Po dlouhém sestupu konečně stojíme na břehu Dunajce, převozník nás veze na druhý břeh – a jsme zase na Slovensku. Konkrétně v národní přírodní rezervaci Prielom Dunajca, rozkládající se na 360 hektarech. Dunajec tu vytváří hluboký kaňon, jehož kolmé skalní stěny vyrůstají přímo z říčního koryta s početnými prahy a peřejemi. Na cestě přes bradla se Dunajec několikrát zatáčí do hlubokých meandrů. Začátek a konec devět kilometrů dlouhého prielomu jsou od sebe vzdušnou čarou vzdáleny necelé tři kilometry. Pieninská cesta, která vede z polské Szczawnice po pravém břehu Dunajce až do Červeného Kláštora, byla vybudovaná v 70. letech 19. století, vede po ní červená značka a naučná stezka seznamující návštěvníky s geologickými, zoologickými a botanickými zvláštnostmi pieninského bradlového pásma. Šlapeme po ní téměř dvě a půl hodiny (také proto, že často fotografujeme).

Podle mapy trasa 7 a ¼ hodiny a převýšení 617 metrů.

V úterý odjíždíme v sedm hodin autobusem do Osturni, podle průvodců největší, nejrozsáhlejší a nejzachovalejší goralské obce Zamaguří a památkové rezervace lidové architektury. Byla založena v 16. století v době valašské kolonizace, její zástavbu tvoří jednotlivé hospodářské dvory ležící na jedné nebo druhé straně silnice při potoku. Jsou od sebe nepravidelně vzdálené a táhnou se v délce devíti(!) kilometrů. Špatná hospodářská a sociální situace v tomto regionu se však výrazně podepsala na masivním úbytku hodnotných objektů, které zůstávají neobydlené, chátrají a postupně se dostávají do havarijního stavu navzdory tomu, že 157 goralských usedlostí je zde památkově chráněných.

Dvě třetiny obce projíždíme autobusem, takže můj pohled může být zkreslený, ale každopádně nic úchvatného jsme neviděli a rozhodně bych nechtěl jít oněch devět kilometrů po asfaltu.

Opouštíme autobus a po nové asfaltové cestě stoupáme mírně, ale vytrvale nahoru. Míjíme travinami zarostlé Malé Osturňanské jezero a brzy poté překračujeme státní hranici. Na okraji polské vesnice Wyżny Koniec chvilku posedíme ve stínu kapličky, obdivujeme nádherný výhled na Tatry a pak pokračujeme v cestě po modré značce.

Po nějaké době přecházíme na červenou značku, se kterou klesáme do obce Łapsze Wyżne ležící na rozhraní Spišských Pienin a Spišské Magury. Přes kopec pak přecházíme do Dursztynu. Ani v jedné z těchto vsí není karczma, a tak si kupujeme láhvové pivo v obchodě a opodál ho popíjíme. Netušíme, co nás čeká při výstupu na Żar (879 m n. m.), nejvyšší vrch Spišských Pienin.

Trhák je to šílený, úzká pěšinka, tráva po pás. Jdu první a vidím, že moje tempo je zjevně pro ostatní nepřijatelné, ale kvanta bzučících mušek mi nedopřávají oddychu. Až kus dál na úzkém hřebenu usedám na poražený kmen buku, načínám plechovku „ondoně“ a kochám se výhledem na Jezioro Czorsztyńskie, vodní nádrž vybudovanou na Dunajci pro energetické účely, ale sloužící též pro rekreaci. Dlouho nikdo po mně nepřichází, a protože občas v dálce zahřmí, vyrážím dál. Pomalu klesám a přestože dávám bedlivý pozor na značky, ze správné cesty sejdu. Směr mám dobrý, a tak z toho nedělám vědu, jdu souběžně se stále klesajícím hřebenem a silnicí, takže nemohu zabloudit. V Niedzici mířím k pláži a přestože se sluníčko schovalo, jdu se vykoupat a smýt ze sebe prach a pot. Postupně přicházejí další toulkaři a v určenou dobu se přesouváme k autobusu.

Na středu je poprvé v historii Toulek předem organizovaný „odpočinkový den“, abychom navštívili památky, které při pěších túrách nestíháme. Smluvním autobusem odjíždíme pod zříceninou hradu Czorsztyn stojící nad stejnojmenným přehradním jezerem na pahorku z jurských a křídových vápenců v nadmořské výšce 588 m. I přes dlouholetý archeologický výzkum probíhající od 50. let 20. století nejsou počátky hradu zcela vyjasněny. Dle jedné domněnky byl zde založen hrad Wromin, jehož fundátorem byl klášter klarisek ve Starém Saszu.Tento hrad je uveden v právnickém dokumentu z roku 1307. Teprve až roku 1348 se zde jmenuje hrad pod současným názvem jako majetek krále. Byl pod kontrolou královského purkrabího a sloužil k ochraně hranice s Uhry a zde vybíraného cla. Jako správci se zde vystřídaly rody Pieniaźků, Paniowských, Debińských, Sieneieńských, Cikowských, Baranowských a Potockých, hrad byl několikrát obléhán a poškozen. V průběhu 18. století se hrad stal postupně ruinou a v roce 1790 jeho zbytky ještě ke všemu vyhořely a tak byl natrvalo opuštěn. Od roku 1811 byly zbytky rozebírány na stavební materiál pro nedaleký lihovar. Panoráma hradu se změnilo až výstavbou přehradní nádrže a napuštěním jezera.

Pokračujeme do vsi Dębno ležící na soutoku Dunajce a Białky. Zdejší dřevěný kostel sv. Michala Archaniola pochází ze 2. pol. 15. stol., patří k nejstarším církevním památkám v celém Polsku a od roku 1993 jej chrání UNESCO. Původní stavba byla bez věže, která byla přistavěna „teprve“ v roce 1601 současně s předsíní na jižní straně. Uvnitř kostela se nacházejí cenné nástěnné malby z 15. – 16. století, dochované středověké zařízení kostela je zčásti vyřezáváno a polychromováno.

Další zastávkou je velká obec Łopuszna s historickým hospodářským dvorem rodiny Tetmajerových z konce 18. století, v němž je zřízeno etnografické muzeum.

Navštěvujeme nedaleký dřevěný gotický kostel sv. Trojice ze 2. pol. 15. století, konsekrovaný v roce 1504. To jsem vyčetl a pro případ, že byste stejně jako já nevěděli, co to znamená, tak tady je malé vysvětlení: Konsekrace je slavnostní svěcení kostela, oltáře, kalicha, zvonů aj. prováděné biskupem na rozdíl od svěcení jednoduchého prováděného pověřeným knězem. V interiéru se nachází gotický triptych z 15. stol. se scénou Korunovace Matky Boží, umístěný na hlavním oltáři, dva barokní oltáře a zajímavá je také ornamentální polychromie stropu.

Před návratem do autobusu si jdeme na chvíli sednout do nového pensjonatu Pstrąg. Název napovídá, že jeho restaurace nabízí pstruhy, a to z vlastního chovu – a jak se chlubí v prospektu – zawsze świeży, nigdy nie z mrożonej ryby. V menu je również karp, sum i inné ryby słodkowodne.

Následuje návštěva přírodní rezervace Przełom Białky. Řeka Białka zde vytvořila průlom mezi skalami Kramnicą vypínající se na pravém břehu do výšky 65 m a Obłazovą, vysokou 47 m, na břehu levém. V ní se nachází devět metrů dlouhá jeskyně, ve které byly při archeologickém bádání v letech 1985-1992 nalezeny stopy neolitického osídlení staré 40 tisíc let a v letech 1989-1995 dobře zachovaný bumerang z mamutího klu starý 30 tisíc let, kosti lva, nosorožce a hyeny.

Při návratu k autobusu zažíná krápat a při příjezdu do Niedzice prší už docela silně. První zmínka o hradu zvaném tehdy Dunajec je z roku 1325. Jako majitelé se zde vystřídaly rody Berzewiczů, Drugethů a Zápolských. Hrad podstatně rozšířili a modernizovali Horwathové, takže dostal přibližně dnešní podobu. Po velkém požáru byl v letech 1821-1823 opraven zejména dolní a střední hrad, zatímco staré gotické jádro bylo ponecháno jako pitoreskní malebná ruina. Posledními majiteli byli v letech 1857-1944 Salamonové, kterým byl hrad po skončení druhé světové války vyvlastněn. Jako částečná ruina byl restaurován a bylo zde zřízeno muzeum.

Ve čtvrtek odjíždíme v sedm hodin do obce Lopuszne. Po modré značce stoupáme směrem na Turbacz (1315 m n. m.), nejvyšší kopec pohoří Gorce a také náš letošní nejvyšší vrchol. Ve tři čtvrtě na deset stojíme před chatou, ale než vstoupíme dovnitř, odskočíme si ještě na vrchol kopce. Stojí tam kříž a betonový obelisk, podobný jako na Čergově, Vihorlatu či loni na ukrajinském Stoji.

Vracíme se k chatě, popíjíme točené pivko, někteří si z obrovského výběru jídel objednávají česnečku, která svojí hustotou připomíná pudink a ještě má na vrchu kopec strouhaného sýru.

Od chaty vyrážíme po červeně značené hřebenovce plní elánu, ale s přibývajícími hodinami a kilometry v nohou značně ubývá. Světlým bodem je Przelęcz Knurowska, sedlo ve výšce 846 m n. m., oddělující masív Turbacze od Lubaňského pásma. Lubań je v těchto končinách svými 1211 m n. m. nejvyšším kopcem a závěrečný strmý výstup balvanitou cestou a bez značky nás stojí dost fyzických i psychických sil. Jsme rádi, když jsme konečně na vrcholu a na počest jeho zdolání můžeme otevřít plechovku corgoně...

Ale ještě nemáme vyhráno: čeká nás dlouhý sestup a co horšího, nikoliv do údolí, kde na nás čeká autobus, ale pod sjezdovku, kterou ještě musíme zdolat a teprve pak sestoupit k silnici. Naštěstí na vrcholu sjezdovky je chata a Pepík se Standou chatařku přemluvili, že dnes se jí vyplatí zůstat tu déle, protože sem přijde spousta žíznivých turistů .

V pátek jedeme do polské vesničky Jaworki, původně lemkovské osady v centru bývalé tzv. Rusi Szlachtowskiej (Šlechtické Rusi). Čeká nás túra Malými Pieninami tvořícími severovýchodní část Pieninského bradlového pásma. Z parkoviště vyrážíme po žluté značce nejprve proti proudu potoka Biała Woda stejnojmennou přírodní rezervací o rozloze 33,7 ha zřízenou v roce1967.

Procházíme kolem malebných vápencových bradel a pak stoupáme kolem salaše na Przelecz Rozdziela. Leží ve výšce 862 m n. m. na polsko-slovenské hranici, takže slovensky se nazývá sedlo Rozdiel. Po modré značce kopírující hranice stoupáme na vrch Wierchliczka (966 m n. m.), a dál pod Vysoké skalky, které mají 1050 m n. m., ale značka je pod vrcholem traverzuje. Poblíž rozcestí svačíme a po zeleně značené cestě klesáme dolů.

Sestupujeme do přírodní rezervace Wąwóz Homole vyhlášené v roce 1968 na území o rozloze necelých 60 ha. Představuje kaňon s vápencovými stěnami vysokými kolem 120 metrů a peřejnatým potokem na dně. Je na co koukat a fotoaparáty nezahálejí.

Přicházíme do obce Jaworki. Usedáme pod slunečníkem na jedno pivko a jelikož máme asi čtyři hodiny času do odjezdu autobusu, logicky se shodujeme v názoru, že půjdeme po silnici do Szczawnice, kterou si ještě stačíme v klidu prohlédnout. Vedro je pořádné a rozpálený asfalt jen sálá, a tak když na okraji vsi Szlachtowa vidím na pravé straně stát dívčinu u autobusové čekárny, neváhám ani chvilku a jdu se zeptat, zda pojede autobus do Szczawnice. Po kladné odpovědi si připravujeme drobné a za chvíli už nastupujeme do téměř plného mikrobusu.

Szczawnica jsou známé polské lázně a rekreační středisko s asi 6500 obyvateli. První zmínka je z roku 1491, kdy zde už existovala fara. Minerální prameny na úpatí vrchu Bryjarka jsou známé od 15. století. Od roku 1828 vlastnil sídlo rod Szalayů, kteří zde také založili lázně, jejichž největší rozmach lze datovat rokem 18603. Léčivé alkalické slané prameny jsou vhodné na léčení respiračních chorob.

Procházíme se po městečku, zajdeme si na kafko a zákusek a po nějaké době i na pivko. O půl šesté odjíždíme, v městečku Krośscienko nad Dunajcem přistupuje pár těch, kteří šli nejdelší trasu, a odjíždíme do Spišské Staré Vsi.

Trasa podle mapy 4 hod. plus půl druhého kilometru a převýšení 480 m.

V sobotu jdeme po silnici přes bývalý hraniční přechod až k hrázi malé přehrady a po červené a po silnici stoupáme nad obec Stromowce Wyžne.

Měli bychom zase sejít po silnici dolů a pak po červené vystoupat na hřeben, ale zdá se nám to zbytečné, protože při pohledu do mapy se přímo nabízí lesní cesta přímo na hřeben. Jenže jak je to v horách obvyklé – tak jednoduché to není. Cest je spousta, některé končí, jiné odbočují nežádoucím směrem a z té, kterou jsem si vybrali, se časem stává vyschlé koryto potoka... Dost dlouho nám to trvá, ale nakonec přece jen na modrou značku přicházíme a z hřebenové poľany si užíváme krásného výhledu vpravo na Tatry a Spišskou Maguru a vlevo na Górce.

Další cesta už je pohodová, zvláště když nejvyšší vrchol tohoto hřebene Macelak (857 m n. m.) značka traverzuje. Nějaký čas trávíme na kontrole u Pepy, kterého jsme značně překvapili, protože očekával, že přijdeme zdola po červené. Ostatní toulkaře, kteří jdou v protisměru, potkáváme až v sedle Przelecz Szopka. Po nám už známé ŽTZ sestupujeme dolů a protože potřebujeme utratit poslední drobné zloté, zastavujeme se v salaši pro malé oštiepky a ve schronisku Trzy Korony na pivě.

Ve Stromowcích Nižných se jdeme podívat do nového kostela. Je z konce 80. let 20. století a převzal funkci opodál stojícího dřevěného kostela sv. Katarzyny z roku 1513, z něhož sem byla také přemístěna dvě křídla triptychu z 15. století a gotická křtitelnice. Vzápětí samozřejmě navštěvujeme i dřevěný kostel, který slouží jako malá galerie.