Dovolená na ostrově – Korfu

Korfu je ostrov s mnoha přívlastky. Říká se mu smaragdový, zelený, kouzelný, tajuplný, perla Ionského moře, ostrov Geralda Durella nebo také císařovny Sissi. Je nejsevernějším z řeckých ostrovů, má rozlohu 592 km², v nejdelším místě měří 62 km, v nejširším 28 km a na jihu v nejužším 3,5 km. Řecké jméno ostrova Kerkyra pochází podle pověsti od nymfy Kerkyry, která byla dcerou Asopa a nymfy Metope. Do Kerkyry se zamiloval bůh Poseidon, který ji přivedl na ostrov Scheria. Zde se jim narodil syn Faják, podle něhož se obyvatelům ostrova začalo říkat Fajákové.

Pokud je Kerkyra bájnou Scherií, pak se zde odehrál velmi důležitý moment desetileté Odysseovy pouti z Trojské války na Ithaku. Král Fajáků Nausithus, syn boha moří Poseidona, měl dva syny – Alkinoa a Rexenora. Rexenor zemřel poměrně mlád a zanechal po sobě dceru Aretu, kterou si vzal za ženu její strýc Alkinoos. Měli spolu pět synů a dceru Nausiku. Ta si jednou hrála na mořském břehu se svými přítelkyněmi, když náhodou našla pod stromem zraněného nahého muže, který zřejmě přežil ztroskotání lodě. Ošetřila ho a vzala do královského paláce svého otce. Královská rodina jej přijala se všemi poctami a uspořádala na jeho počest slavnostní hostinu, během níž vystoupil pěvec Demodokus s písní o hrdinech Trojské války a osudech Odyssea. Když se cizí host při zpěvu rozplakal, poznali Fajákové, že mají před sebou opravdového Odyssea. Král mu daroval jednu ze svých nepotopitelných lodí, aby se mohl bezpečně dostat zpět na Ithaku ke své ženě Penelopé. Odysseus pak poslal loď s díky zpět, ale vládce moří ji těsně před přistáním proměnil ve skálu. Od té doby se za zkamenělou loď považuje velká skála v moři před břehy Paleokastritsy.

Název Korfu se používá od roku 968, kdy jej poprvé ve svém spise uvedl cremonský biskup Luitprandos. Název byl odvozen od dvou vrcholků nacházejících se ve městě (koryfós = vrchol). Nejčastěji se užívá název Korfu pro ostrov a Kerkyra pro jeho hlavní město, i když sami Řekové používají pro obojí především názvu Kerkyra.

Zhruba 14 dní před dovolenou laškujeme s myšlenkou nejet autem do Chorvatska, jak zněl původní plán, ale využít nabídky cestovní kanceláře ADA TOUR z katalogu CK HELLAS TOUR. Zalíbily se nám zájezdy na Korfu a i když ten nejlepší s pobytem nedaleko hlavního města Kerkyry byl již vyprodán, vybrali jsme si dvanáctidenní zájezd do střediska Almyros na severním konci ostrova.

Pokyny před cestou zněly poněkud strašidelně – jednak se už neabsolvuje cesta tam lodí z Benátek na Korfu a zpět autobusem přes Makedonii a Srbsko, ale obě busem, a za druhé se kdesi v Řecku přesedá do jiného autobusu, který klienty zaveze k trajektu, a po vystoupení z trajektu je další autobus odveze do cíle. A stejně tak to bude při zpáteční cestě. No dobře, za ty peníze musíme nějaký adrenalinový zážitek očekávat...

Odjezd je brzy ráno z Brna. Přijíždí patrový autobus MAN, který má přes celý bok nápis „Hellas to je Řecko“ s češtinářskou chybičkou, poněvadž v něm chybí čárka. Nakládáme zavazadla a s překvapením zjišťujeme, že máme rezervovaná místa s nejkrásnějším výhledem – v patře přímo za čelním sklem! Pár lidí ještě přistupuje cestou ke slovenské hranici, celkem je nás jedenaosmdesát.

Jedeme po dálnici, okrajem Bratislavy, přes opuštěný dálniční hraniční přechod Rusovce – Rajka a stále po dálnicích kolem Kécskemétu a Szegedu na přechod Horgoš. Tam trávíme hodinu a tři čtvrtě – inu hranice Evropské unie a zbytku Evropy. Míjíme Bělehrad a po pravé straně vidíme televizní věž na vrchu Avala, známém všem českým křížovkářům jako „vrch u Bělehradu na pět“. O půl čtvrté ráno nás na benzínové čerpací stanici opouští skupina klientů jedoucích na Chalkidiki, o hodinu a čtvrt později vystupují ti, kteří míří na Korfu, tedy i my. Přesedáme do menšího autobusu, rovněž s logem CK Hellas, ale s řeckým řidičem. S jednou půlhodinovou zastávkou u čerpací stanice přijíždíme kolem desáté hodiny do přístavu Igoumenitsa a nastupujeme do trajektu Pantokrator neboli Všemohoucí.

Po zhruba půldruhahodinové plavbě nás v Kerkyře očekává mladá delegátka cestovní kanceláře a jede s námi místním zlatožlutým autobusem do letoviska Almyros, kteréžto slovo znamená „slaný“.

Krátce po poledni už jsme zabydlení v bungalovu a bez dlouhého otálení míříme k moři. Zdejší pláž s oblázky a hrubším pískem je považována za jednu z nejdelších na ostrově. Jižně se zdvíhají zalesněné kopce, mezi nimiž vykukuje holý vrchol nejvyšší hory Pantokrator. Je vysoký 911 m (ale uvádí se 906 i 917 m) a nachází se na něm starý klášter s kostelíkem.

Navečer vyrážíme do městečka Acharavi, vzdáleného asi dva kilometry. Míjíme vyhlášený vodní park Hydropolis s množstvím skluzavek, tobogánů a divokou řekou. Podél ulice se řadí krámky se suvenýry, hospůdky, ale také půjčovny aut, motorek a čtyřkolek. Ve dvou supermarketech, velikostí prodejní plochy však spíše minimarketech, nakupujeme zeleninu, špagety, červené víno a půlkilové balení lahodného řeckého jogurtu, tolik odlišného od hromadně vyráběné hmoty prodávané v supermarketech u nás doma. U miniaturního kruhového objezdu, v jehož středu je ruční pumpa na vodu, vstupujeme na terasu restaurace Pumphouse, jejíž majitel k jejímu pojmenování zjevně využil blízkost zmíněné pumpy. Na navštívence má hrdé nápisy The oldest in Acharavi a Since 1978. Obsluha, jak je zde zvykem, nijak nespěchá, a tak máme dost času na pozorování okolního života jak na terase, tak na přilehlé hlavní ulici, po níž proudí množství návštěvníků. Trošku nás udivuje, že téměř u každého stolu si připíjejí malými „panáčky“ sytě oranžového nápoje a až při placení se dozvídáme, jak to je. Vrchní přináší každému hostu jako pozornost podniku odlivku kumkvatu, místního nápoje ze stejnojmenného ovoce.

Časně ráno sedím na malé terase obrácené k východu, takže vidím, jak zpoza mraků nad albánskými horami začíná vykukovat sluníčko. Ještě chvíli a jdu fotit, všude je klid a zavřené okenice, jen tu a tam někdo kropí pečlivě opečovávaný trávník, zatímco třeba hned sousední zahrada je úplně vyprahlá a další zcela zarostlá ostružiním a všelijakým pichlavým křovím.

Několik málo lidiček také pracuje na svých políčkách a zahradách s keříky červených rajčat, fialových lilků a modrých hroznů vína. U plotů podél cest rostou oleandry, jejichž růžové a bílé květy mezi temně zelenými listy doslova svítí, místy jsou vidět mohutné opuncie s trsy dozrávajících plodů, či citroníky plodící velké a podivně hrbolaté plody. Po pletivu plotů se plazí hustý porost břečťanu, pod mohutnými kmeny starých olivovníků jsou do dlouhých pásů stočené černé nylonové sítě, do kterých budou – až přijde jejich čas – padat zralé olivy.

Olivy patří na Korfu k nejdůležitějším plodinám. V 16. století jejich pěstování podporovali Benátčané, pod jejichž nadvládou se Korfu nacházelo po čtyři století. Benátčané chtěli z oliv získávat olej, ne však pro konzumaci, ale jako náplň do olejových lamp, proto pro ně nebyla důležitá kvalita, ale kvantita. Místní lidé nebyli zprvu pěstováním oliv nijak nadšeni, ale když Benátčané začali vyplácet poměrně vysoké odměny za každou stovku nově vysázených stromků, začaly se olivovníky objevovat po celém ostrově. Jejich počet se odhaduje na více než tři milióny a mnohé z nich jsou staré i několik století. Od května do června vydávají jejich nenápadné žlutobílé kvítky pronikavou nasládlou vůni. Plody jsou nejdříve zelené a teprve jak dozrávají, získávají tmavě fialovou barvu. Ano, zelené olivy jsou prostě jenom nezralé tmavé olivy. Ale pravdou je, že druhů oliv existuje mnoho. Liší se hlavně velikostí, přičemž na Korfu se pěstují olivovníky s maličkými plody se špičkou na konci. Olivové stromy začínají rodit až po čtyřiceti letech, a to jen jednou za dva roky.

Křižovatka s bougainvillií

Květy bougainvillie jsou ty dva bílé trčíky vlevo

V pondělí jedeme autobusem s polskými rekreanty (bráním se použít výraz turisty) do Kerkyry, hlavního města ostrova, na výlet, který jsme si zde dodatečně zakoupili. Kerkyra je velmi netypickým řeckým městem, kde se harmonicky mísí architektonické styly mnoha staletí a vytvářejí tak nezapomenutelnou atmosféru. V roce 2007 byla Kerkyra zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Největší vliv na výstavbu města měli Benátčané, kteří zde stavěli především hradby a pevnosti na obranu před Turky. Jsou však také staviteli mnoha šlechtických domů. Staré město se rozkládá mezi dvěma pevnostmi a tvoří je vysoké domy v úzkých uličkách, dlážděných hrubým mramorem. Domy jsou často pětipatrové, ale i vyšší, jednotlivé bloky jsou propojovány křivolakými schodišti. Kam se podíváte, všude jsou balkony, mřížoví, zábradlí, květináče s muškáty a okenice natřené většinou nazeleno. Prádlo visí na šňůrách, které vedou přes kladky od jednoho okna k druhému a sousedi se musí domluvit, který z nich bude prádlo věšet.

Parkujeme na náměstí u starého přístavu a jdeme společně na Metropolitní náměstí, kde nad schody stojí Metropolitní kostel známý jako Panagia Spileotissa. Byl postaven v roce 1577 a společně s kostelem sv. Spyridona je považován za nejdůležitější na Korfu. Ve stříbrném sarkofágu jsou v něm uchovány ostatky sv. Theodory.

Projdeme několika uličkami, kde se tísní jeden krámek vedle druhého, a stojíme před nejsvětějším kostelem sv. Spyridona se nápadnou červenou zvonicí, která vévodí celému městu. Byl postaven v letech 1589-1590 podle vzoru kostela sv. Jiří v Benátkách. Stěny a strop jsou vyzdobeny barokními malbami z 19. století. Mramorový ikonostas od rakouského architekta M. Mauerse je považován za jeden z nejkrásnějších na Jónských ostrovech. Ostatky sv. Spyridona jsou uloženy v postříbřeném sarkofágu z ebenového dřeva v kapličce v přední části kostela.

Svatý Spyridonos je patronem ostrova. Podle pověsti se narodil v roce 270 na Kypru. Se svojí ženou a dcerou Irini žil skromným pastýřským životem a díky své neobyčejné zbožnosti byl zvolen biskupem.Už za jeho života se mu začala přičítat zázračná moc, která se projevila později po jeho smrti roku 348. V 7. století byly odhaleny jeho ostatky, které zůstaly neuvěřitelně zachovalé i přesto, že jeho tělo nebylo balzamováno. Jakmile se ve Středomoří začali rozpínat Arabové, opatrní křesťané odvezli jeho ostatky do Konstantinopole. V roce 1453 ale dobyli byzantské hlavní město Osmané, a proto jeden z místních mnichů uprchl s relikviemi do malé vesnice na Ipirosu. Později se Spyridonovo tělo dostalo na Korfu, kde jej uchovala známá šlechtická rodina ve své soukromé kapli. Víra ve sv. Spyridona byl tak silná, že Korfané nabyli přesvědčení, že právě on je o Velikonocích roku 1550 zachránil před hladem, na Květnou neděli 1629 a první neděli listopadu 1673 od moru a 11. srpna 1716 před tureckým nájezdem.Ještě dnes hraje svatý Spyridon v životě místních obyvatel významnou roli a kostel s jeho relikviemi je navštěvován poutníky a věřícími z celé země. Jméno Spyros a v ženské podobě Spyridoula je nejčastěji používaným jménem na Korfu, takže v každé rodině se najde nejméně jeden člověk tohoto jména.

Po návštěvě kostela se s ostatními rozcházíme a spletí uliček se touláme sami. Malé obchůdky po obou stranách úzkých uliček jsou doslova napěchované především suvenýry a cetkami pro turisty, některé ovocem a zeleninou, výlohy jiných se zase třpytí zlatem, neboť Kerkyra je proslavená svými šperky.

Míříme na Esplanádu, jedno z největších náměstí na celém Balkáně. Až do 16. století byla tato plocha hustě zastavěna, v roce 1537, po osmanském nájezdu, nechali Benátčané domy zbourat, aby mohli svá děla umístit do Staré pevnosti, a na tomto místě tak získali dostatek volného prostranství k případným bojům. Za francouzské nadvlády bylo pak místo upraveno jako velké náměstí, osázeno stromy a zkultivováno.

Na severní straně Esplanády stojí tzv. Palác britských guvernérů, známý také jako Palác sv. Jiří a sv. Michaela. Před ním stojí socha druhého britského guvernéra Jónských ostrovů, sira Frederika Adamse, který se nechal zvěčnit zahalen v římské tóze. Budovu nechali vystavět Britové v letech 1819-1824 a v době britského protektorátu sloužila nejen vysokým britským guvernérům, ale také jako hlavní sídlo řádu sv. Jiří a sv. Michaela, založenému v Británii v roce 1818. Po připojení Jónských ostrovů k Řecku v roce 1864 sloužil palác řecké královské rodině jako letní sídlo, a to až do roku 1913. Po druhé světové vílce byl využíván jako archiv, knihovna a byla tu také umístěna expozice byzantského a asijského umění se sbírkou až 10 000 vzácných předmětů, jež státu věnovali tři řečtí diplomaté, kteří zde založili Muzeum asijských umění. Dnes patří k nejvýznamnějším svého druhu v Evropě, značná část předmětů pochází z Číny a Japonska, další pak z Tibetu, Koreje, Indie, Pákistánu, Nepálu a Thajska.

Fasádu paláce zdobí 32 dórských sloupů, které jsou replikami sloupů z Parthenónu. Velký poutač v průčelí informuje o právě probíhající výstavě obrazů  Edwarda Leara, o němž se několikrát zmiňuje Emma Tennant ve své knize Dům na Korfu, kterou jsem si vzal na dovolenou s sebou. A tak se domlouváme s Adriankou, že ona půjde na asijské umění a já na výstavu – jenže si neuvědomujeme, že je pondělí a tudíž zavřeno!

Míříme tedy ke Staré benátské pevnosti, Paleo frurio. Před můstkem vedoucím do pevnosti se nachází mramorový pomník Johanna Mathiase von der Schulenburga, který jako velitel benátských vojsk v roce 1716 úspěšně odvrátil turecký nájezd. Na konci 17. století musely Benátky předat většinu okupovaných území v Egejském moři a na Peloponésu Osmanské říši. Po porážce Turků před Vídní v roce 1683 se však konflikt o nadvládu ve východním Středomoří obnovil. Benátky uzavřely s Vídní svazek proti Turkům a v roce 1715 předaly vrchní velení nad Korfu německému hraběti Schulenburgovi, který se svými skvělými výkony proslavil ve válce o španělské dědictví. Hrabě nechal opravit pevnost a pečlivě se na turecký nájezd připravil. 8. července 1716 zakotvila turecká vojska v Gouvii, severně od hlavního města. Schulenburg měl na obranu mnohem méně mužů a sám bojoval v předních řadách. Po pětitýdenním obléhání se strhla silná bouře, která znemožnila další boje, a Turci vzápětí odpluli. Korfané samozřejmě připsali tento zázrak sv. Spyridonovi.



Takhle jsme pevnost viděli, když jsme na Korfu připlouvali...

...a takhle ji vidíme teď

Pevnost stojí na malém ostrůvku, který je s pevninou spojen šedesátimetrovým ocelovým mostem, klenoucím se nad uměle vyhloubeným vodním příkopem ze 16. století. Do pevnosti vstupujeme branou ze 17. století, jejíž zdi z velké části pocházejí z dob britské nadvlády. Původní zdivo bylo zničeno výbuchy v letech 1718 a 1789. Jako první opevnili jeden ze dvou vrcholů už Byzantinci v 6. století. Benátčané pak opevnili v 15. století i druhý vrchol a vystavěli úkryty a tunely, vojenské budovy a vězení. Na nejvyšším bodě pevnosti byl v roce 1822 vystavěn maják, který je považován za vůbec první maják nového typu v celém Řecku.

Cestou k majáku, na nejvyšší bod pevnosti

Pohled na nepřístupnou část pevnosti

 

Pohled ze Staré pevnosti na město a Novou pevnost

 

  Britové vystavěli v roce 1840 v jižní části pevnosti kostel sv. Jiří, který navenek působí jako dórský chrám, původně však sloužil bohoslužbám anglikánské církve. Zde byl také v roce 1921 pokřtěn princ Filip, manžel britské královny Alžběty. Na volném prostranství před kostelem se konají různé koncerty pod širým nebem. V dnešní době je mnoho míst v pevnosti přístupných, zvláště její vrchol s majákem skýtá překrásný výhled na historické město a jeho okolí. Také na ostrov Vidos, kam každou hodinu vyplouvá z přístavu loď.

Po důkladné prohlídce pevnosti se znovu dostáváme na Esplanádu, jejíž severozápadní stranu tvoří kolonáda Liston, jejímž autorem byl otec slavného architekta Suezského průplavu baron Mathieu de Lesseps, který započal stavbu v roce 1807. Vzorem mu byly arkády na rue Rivoli v Paříži. Kolonáda byla dokončena až o patnáct let později za britské nadvlády a od té doby je centrem společenského života, hlavním turistickým cílem, místem večerních procházek a obchodních jednání. V podloubích a naproti nim přes pěší zónu u trávníku se nachází jedna kavárna a restaurace vedle druhé. Korfané sem rádi chodí posedět u kávy či sklenky ouza, zatímco jejich děti pobíhají s pytlíkem brambůrek po trávníku. Na trávníku se také hrává kriket, typicky anglická hra, kterou sem přivezli v době protektorátu Britové. Korfané se zde scházejí většinou o nedělích k utkáním mezi místními týmy a v létě sem přijíždějí k mezinárodním utkáním hráči z Velké Británie, Austrálie, Nového Zélandu a z dalších zemí.

Procházíme ulicí Nikoforos plnou krámků a turistů a necháme se vést šipkami k židovské synagoze, kterou si prohlížíme i zevnitř.

Kolem kostelíka Panny Marie stoupáme k Nové benátské pevnosti, ovšem chceme jenom projít kolem, nemáme v úmyslu jít dovnitř, jednak tam není žádná expozice, jen podívaná na přístav a staré město, jednak se i náš čas vyhrazený na prohlídku města chýlí pomalu ke konci. Neo frurio se tak jenom jmenuje, protože ve skutečnosti ji Benátčané opevnili už v 16. století a zde také končily hradby, kterými bylo obehnáno celé město.

Míříme na malé, ale krásné náměstíčko obklopené starými benátskými domy a kvetoucími bouganviliemi, v jehož středu stojí benátská studna, na které je vytesán nápis v řečtině a latině z roku 1699 „K všeobecnému blahu“. Ve spleti uliček se ještě krátce zastavujeme u pobořeného kostela a ve 14.45 hod. se vracíme k autobusu.

Prohlídka hlavního města ale ještě nekončí, neboť se jedeme podívat na poloostrov Kanoni. Projíždíme kolem nádherného parku Mon Repos, kde stojí slavný zámeček. Zámeček byl postaven v letech 1826-1831 již zmíněným sirem Frederickem Adamsem pro jeho ženu, se kterou ale brzy odjel sloužit do Indie. Zámeček byl využíván vysokými komisaři jako letní sídlo a po roce 1864, kdy byly Jónské ostrovy připojeny k Řecku, se stal vlastnictvím krále Jiřího I., který mu dal jméno Mon Repos, Můj odpočinek. V roce 1921 se zde narodil princ Filip. Od roku 1967, kdy byl řecký král Konstantinos nucen odejít do exilu, byl zámeček opuštěn a uzavřen a vedly se o něj dlouholeté spory mezi řeckou královskou rodinou a řeckým státem. Až v roce 2002 rozhodl Soud pro lidská práva ve Štrasburku, že králi náleží odškodnění ve výši sedmi miliónů eur a zámeček připadl státu, byl zrenovován a bylo v něm založeno muzeum mapující nejrůznější období ostrova.

Právě zde se podle historiků nacházelo prastaré centrum města Kerkyra. Projíždíme kolem archeologických vykopávek – vpravo je část baziliky bohyně Kerkyry z raně křesťanského období, asi z 5. století, vlevo se nacházejí zbytky římských lázní. Stoupáme až na vrchol poloostrova, kde opouštíme autobus a jdeme na terasu s několika kavárnami. Pod námi se rozprostírá mořská laguna, ve které bylo postaveno letiště, jehož dráha je dlouhá, či spíše krátká, 2375 metrů a patří k nejkratším v Evropě. Původní letiště bylo založeno už v roce 1937, po dalších úpravách bylo dokončeno v roce 1959 a v roce 1965 se stalo letištěm mezinárodním. Znovu bylo rekonstruováno a dostavěno před několika lety. V letním období bývá velmi frekventované, v zimním období zde přistává jenom čtyři až pět letadel denně.

Z vyhlídky Kanoni shlížíme nejen na letištní dráhu a přistávající letadla, ale máme odtud také nádherný výhled. Naproti se tyčí Ag. Deka (576 m n. m.), druhá nejvyšší hora ostrova, na jejímž vrcholku sedí bílá koule, která vypadá jako obří golfový míček, ale jedná se o radar pro zdejší letiště, vlevo pod námi se nacházejí ostrůvky Pontikonissi a druhý s malým bílým klášterem Vlacherna, jež společně tvoří nejznámější pohled ostrova Korfu. Klášter je možno navštívit pěšky po malém molu, přístupná je však jen malá kaplička, která pochází pravděpodobně z počátku 17. století. Také cypřiši obrostlý ostrůvek Pontikonissi, Myší ostrov, skrývá budovu kostelíka z 11. století, který patřil místnímu klášteru a před více než sto lety byl obydlený. Na kostelíku je připevněna pamětní desky připomínající návštěvu rakouské císařovny Sissi.

Hned dalšího dne ráno odjíždíme na Velký okruh ostrovem, autobusový zájezd s českou průvodkyní. Míjíme Kassiopi, někdejší rybářskou vesničku, v dnešní době hojně vyhledávanou turisty, blížíme se ke Kalami a z výšky hledíme na Bílou vilu spisovatele Lawrence Durella, kde napsal svoji slavnou knihu Prosperova cela.

***

Durellové bydleli na Korfu celkem ve čtyřech domech: ve zmíněné Bílé vile žil pouze Lawrence se svojí ženou Nancy, v Jahodově růžové vile žila maminka, syn Leslie, dcera Margot a nejmladší Gerald. Z ní se přestěhovali do Narcisově žluté vily a v září 1937 do Sněhobílé vily v Peramě, která byla poslední před jejich odjezdem z Korfu.

Gerald Durell (1925-1995) byl zoolog, cestovatel, zakladatel zoologické zahrady na ostrově Jersey a populární spisovatel anglicko-irského původu se proslavil hlavně svými zábavně napsanými knihami o svém dětství na ostrově Korfu. Nejmladší ze čtyř dětí se narodil, stejně jako jeho sourozenci i rodiče, v Indii, kde jeho otec pracoval jako inženýr. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Velké Británie a v roce 1935, po vzoru nejstaršího z dětí Lawrence, na Korfu, kde bydlela do roku 1939. Geraldovými nejznámějšími knihami se staly O mé rodině a jiné zvířeně, Ptáci a moji příbuzní a Zahrada bohů. Přestože byly poprvé vydány před několika desítkami let, popis a charakteristika místních obyvatel, jejich zvyklostí a dodržování tradic platí dodnes.

Lawrence Durell (1912-1990) byl básník a spisovatel. Na Korfu se přistěhoval na začátku roku 1935 se svojí první (z celkem čtyř) ženou Nancy. Nejdříve se ubytoval na západním pobřeží v Paleokastritse a teprve později si pronajal Bílou vilu.

***

Po silnici, která sleduje východní pobřeží přijíždíme do vesničky Gastouri, kde se nachází Achilleion, zámek postavený na pahorku s krásným výhledem do okolí a obklopený udržovanými zahradami s bohatou vegetací, jedna z nejvyhledávanějších turistických atrakcí. Platíme zvýhodněné společné vstupné čtyři eura na osobu a vstupujeme do rozlehlé zahrady.


Achilleus si vytahuje šíp z paty

Achilleion si nechala postavit rakouská císařovna Alžběta, zvaná Sissi. V roce 1887 zakoupila vilu Vraila, v níž během svých pobytů na Korfu občas pobývala, a na jejím místě nechala postavit své letní sídlo. Přestavba byla zahájena v roce 1889 a dokončena o dva roky později. Neoklasicistní budova má charakterizovat pompejský styl s dórskými, jónskými a římskými prvky, ve skutečnosti se jedná o směsici všech možných architektonických stylů, kterou jedni haní a druzí oslavují. Do zahrady si nechala zhotovit známým sochařem Ernstem Herterem mramorovou sochu zmírajícího Achillea, svého nejmilejšího antického hrdiny, a sochu básníka Heinricha Heineho si objednala u dánského sochaře Louise Hasselrijse. Uvnitř nechala vybudovat soukromou kapli a ostatní místnosti vyzdobila různými sádrovými a bronzovými sochami, znázorňujícími hrdiny řecké mytologie. Po císařovnině smrti připadl zámeček její dceři Marii Valerii a v roce 1907 jej zakoupil německý císař Vilém II., který později o svém pobytu na Korfu napsal knihu Vzpomínky na Korfu, kde ostrov popisuje jako ráj na zemi. Císař nechal zámeček předělat podle svého gusta, ze zahraničí nechal dovézt spoustu exotických rostlin a přistavět místnosti pro hosty a také změnil umístění venkovních dekorací, například na místo sochy umírajícího Achillea, kterou odsunul o kousek dál, postavil monstrózní bronzovou sochu vítězného Achillea, vytvořenou Johannesem Goetzem. Císař jezdil do zámku pravidelně až do vypuknutí války v roce 1914, po porážce Německa však emigroval a zámeček zůstal opuštěn. Během první a druhé světové války sloužil jako vojenská nemocnice, poté byl poničen, vykraden a zpustošen. Po druhé světové válce měl zámeček mnoho majitelů, v roce 1962 byl pronajat společnosti, která jej zrekonstruovala a v horní části budovy zřídila první kasino v Řecku, které zde bylo v provozu až do roku 1993, kdy bylo přestěhováno do hotelu Corfu Holiday Palace. Zámek byl opět zrekonstruován, aby byl připraven na zahájení konference vrcholných představitelů EU, která se zde konala v roce 1994, a od té doby slouží jako muzeum císařovny Alžběty a císaře Viléma II.

***

Sissi se narodila na Štědrý den roku 1837 jako Elisabeth Amalia Eugenie, byla dcerou bavorského arcivévody Maxmiliána Josefa a jeho ženy Ludoviky a prožila šťastné dětství na zámku Possenhofen v Bavorsku. Její otec byl velmi nekonveční, avšak vzdělaný člověk, děti vychoval se svojí ženou velmi svobodomyslně, což bylo Sissi v pozdějším životě na císařském dvoře spíše překážkou. Ludovika, matka Sissi, byla vlastní sestrou arcivévodkyně Sofie, jež zase byla matkou mladého rakouského císaře Franze Josefa. Sestry se dohodly na zasnoubení svých dětí, Franze Josefa a Sissiny starší sestry Heleny zvané Nené. K jejich setkání mělo dojít v letním sídle císařské rodiny, v lázních v Ischlu. Franzi Josefovi se však zalíbila mladší Elisabeth a pevně se rozhodl pojmout za ženu právě ji. V té době bylo Sissi necelých 16 let. Svatební den byl ustanoven na 24. duben 1854. Manželství by snad bývalo bylo téměř dokonalé, nebýt neustálých intervencí císařovy matky Sofie, která byla velmi autoritativní a svoji snachu, která byla zároveň její neteří, neměla příliš v oblibě, nebyla spokojená s jejími mravy a výstřelky, nutila ji ke způsobnému chování, k učení cizích jazyků a dvornímu protokolu. Franz Josef se pro klid v domě často přikláněl na stranu matky, což jeho ženu velmi popuzovalo. Sisi se začala Franzi Josefovi odcizovat, stahovat se do ústraní a psát básně.

Obraz od F. X. Winterhaltera Sisi v plesových šatech z Paříže (1864)

V roce 1855 se jí narodila dcera Sofie a o rok později Gisela. Její tchýně ji však nenechala o děti pečovat a snažila se je vychovávat sama. Sisi proti její vůli vzala s sebou na cestu do Uher dvouletou Sofii, která onemocněla a zemřela. Když se v roce 1858 narodil následník trůnu princ Rudolf, neměla Sissi na své děti už téměř žádný vliv a propadala stále větším splínům a depresím. Navíc onemocněla tuberkulózou, a tak se v roce 1860 vydala na cesty, aby si upevnila své zdraví. Navštívila Madeiru, Malorku, Maltu i Korfu. Ostrov si velice zamilovala, a tak ráda přijala pozvání vysokého britského komisaře sira Henryho Storkse k pobytu v zámečku Mon Repos.

Sisi velmi pečovala o svůj vzhled, dalo by se říci, že byla posedlá svojí štíhlou postavou a dlouhými vlasy. Často držela kruté diety, sportovala, chodila na dlouhé procházky a jezdila na koních. Brzy se její krása stala proslulou a často se o ní hovořilo jako o  nejkrásnější ženěna světě. V roce 1868 se narodila její nejmladší dcera Marie Valerie. Brzy poté zemřela arcivévodkyně Sofie, a Sisi se tak konečně mohla výchově svého dítěte, k němuž tudíž získala velmi silné pouto. V roce 1876 začala znovu cestovat. Navštívila Athény a Korfu, zamilovala si řeckou historii a mytologii a více se zajímala o studium řečtiny.

V roce 1889 ji potkala krutá rána, když byl ve Vídni ve vile Mayerling nalezen její jediný syn Rudolf mrtev po boku své milenky, sedmnáctileté Marie Vetserové, dcery maďarského diplomata. Rudolfova smrt způsobila na císařském dvoře velký rozruch, budoucí císař byl totiž ženatý s belgickou princeznou Stefanií. Sisi se oděla do černých šatů, které nosila až do konce svého života.

V roce 1891 začala přestavovat vilu Vraila na Korfu a rozhodla se vybudovat si na tomto kouzelném ostrově své letní sídlo, jež pojmenovala podle svého nejoblíbenějšího hrdiny řecké mytologie na Achilleion. Snažila se utéct před svým smutkem, a tak cestovala do dalších a dalších zemí, navštívila mimo jiné také Neapol, Holandsko, Irsko, Velkou Británii a Švýcarsko. Její vášeň pro Řecko neustále vzrůstala, a tak začala studovat antickou historii a pokoušela se překládat díla některých evropských klasiků do řečtiny.

Její život, plný tragických, ale někdy i radostných událostí, skončil 10. září 1898 v Ženevě, kde byla zavražděna italským anarchistou Luigim Lucinim, který později ve své cele spáchal sebevraždu. Sisi byla pohřbena v kryptě kapucínů ve Vídni, v císařské hrobce po boku svého syna Rudolfa. V roce 1916 zde byl uložen i císař Franz Josef, který zemřel ve věku 86 let.

***

Také dnes se jdeme dívat na přistávající letadla, tentokrát ale z betonové šíje vedoucí přes záliv, takže nám budout přelétat nad hlavou. Zdá se však, že budeme mít smůlu, ale nakonec přece jenom jedén macek přistává.

V městečku Paleokastritsa navštěvujeme likérku Mavromatis, která zpracovává kumkvat (píše se také koum quat). Takhle exoticky se nazývá ovoce pocházející z Číny a jižního Japonska, které bylo přivezeno v roce 1860 na Korfu anglickým agronomem Merlynem. Pěstuje se především na severozápadě ostrova. Vypadá jako zakrslý pomeranč velikosti švestky. Jeho tenká slupka je spíše aromatická, dužina však poměrně trpká. Kumkvat se používá nejen k výrobě likérů, které poznáte podle jejich ostře oranžové barvy, ale také k výrobě marmelád a sladkostí. Likér se vyrábí z kůry ovoce a pije se buď samotný nebo se míchá s nejrůznějšími nápoji, výborný je také v ovocných salátech a zmrzlinových pohárech. Výrobky z kumkvatu patří k typickým suvenýrům z Korfu a firma Mavromatis je vyrábí už od roku 1965. Do výroby nás nepustí, pouze v návštěvní místnosti shlédneme film v českém znění o pěstování, sběru a zpracování plodů a pak jdeme na ochutnávku likérů – a nejen z kumkvatu, ale také citrónů (limoncello), višní a dalšího ovoce, dále likéru kávového, mandlového, kokosového a také ouza a brandy. V rozlehlém obchodě si můžeme koupit – a také kupujeme – kromě likéru i marmelády, kompoty a kandovaný kumkvat, mandle v karamelu a další dobroty, jako turecký med či loukoumi, tureckou pochoutku tak světlou a štědře zasypanou vrstvou práškového cukru, že její barva a chuť jsou stěží rozeznatelné.

Za takřka tropického lijáku spěcháme do autobusu, který s námi sjíždí do letoviska Paleokastritsa, kde v zátoce přímo u pláže vystupujeme. Je možnost vykoupat se nebo zajít do některé taverny na oběd, případně se vydat na výlet malou loďkou do tří mořských jeskyní. Paleokastritsa je zřejmě nejnavštěvovanější místo na ostrově – a po zásluze, neboť leží mezi sedmi kouzelnými zálivy s oblázkovopísečnými plážemi a vskutku průzračným tyrkysovým mořem. Okolo se rozprostírá hornatá krajina porostlá olivovníky a cypřiši. Podle legendy právě tady našla vyčerpaného Odyssea princezna Nausika, dcera krále Fajáků – Alkinoa. A právě kámen v moři nedaleko břehů Paleokastritsy se považuje za zkamenělou loď Fajáků, kterou Alkinoo Odyseovi zapůjčil, aby mohl bezpečně doplout na rodnou Ithaku.

Samotné centrum Paleokastritsy je poměrně malé, většina domů a hotelů je rozmístěna v okolí, ukryta v olivových hájích, takže příliš neruší nádhernou scenérii. Hlavní zdejší atrakcí je mužský klášter Panagia Theotokos, Panny Marie Bohorodičky, stojící na přilehlém poloostrově na kopci. Klášter pochází ze 13. století, dnešní budovy jsou však převážně z 18. století. Do kláštera se smí vstoupit pouze ve vhodném oblečení zakrývajícím ramena a kolena, což platí zejména pro ženy. U vchodu je proto mnich a pokud se mu vaše oblečení zdá nevhodné či nedostatečné, zapůjčí vám šátek a sukni.

Se svými bílými zdmi, množstvím bouganvillií a jiných pestrobarevných květin, kouzelným výhledem a roztomilým kostelíkem je pokládán za nejkrásnější klášter na ostrově. Klášter sestává z několika budov, které se nacházejí za společnou vysokou zdí. Hned za vchodem po levé straně jsou sklady a komory a starý lis na výrobu olivového oleje, k němuž vede chodba pokrytá listy a květy popínavých rostlin. V horní části budovy se nacházejí klášterní cely, muzeum ikon, kněžských rouch a předmětů užívaných v pravoslavných kostelech, a vedle malý krámek se suvenýry. Uprostřed stojí klášterní kostelík, malé prostranství před ním zdobí stará studna. Na opačné, jižní straně kostela se nachází malá květinová zahrádka, z níž se naskýtají nádherné výhledy na okolní krajinu. Kostel je vybudován ve stylu jednolodní baziliky s dřevěnou střechou a rovným stropem. Je zajímavý především díky obrazům z 15. až 18. století, které pocházejí z krétské školy. Na dveřích před oltářem jsou malby ze 17. století – zleva Jan Křtitel, Kristus a sv. Spyridon. Klášter je zasvěcen Nejsvětější Panně z Paleokastritsy (zasklená ikona vpředu napravo), jíž se připisuje zázračná moc. Svědčí o tom i zlaté a stříbrné předměty, dary věřících, umístěné ve skleněné schránce u ikony. Většina mnichů odešla z kláštera už před dávnými lety, neboť toto místo bývá hojně navštěvováno turisty, a není již tedy místem klidu, rozjímání a tichých modliteb.



Výhled z kláštera na moře

Vracíme se dolů a pak nekonečnými zatáčkami stoupáme autobusem do vesničky Lakones. Tento „Balkon Jónského moře“ leží vysoko v kopcích a nabízí nejkrásnější pohled na Paleokastritsu a její zálivy. Zastavujeme na vyhlídce Bella Vista a ještě jednou kocháme krásami této části ostrova.

Poslední zastávka je v nedaleké horské vesnici Makrades a navštěvujeme obchod paní Sofie, kde je nekonečně možností nákupu bylinek, koření, medu, domácího olivového oleje, pasty z oliv, olivového mýdla a výrobků z olivového dřeva, keramiky a dalších tradičních suvenýrů.

V pátek vstáváme ještě před východem slunce a vyrážíme pěšky k poloslanému jezeru Antinioti. Leží uprostřed chráněné přírodní rezervace a je proslavené u knih Geralda Durella. Podle bedekru je domovem 96 vzácných druhů ryb, obojživelníků a ptáků.

V sobotu ráno pro nás přijíždí autobus, asi hodinu jedeme do Kerkyry, kde čekáme až připluje trajekt a v 9.30 hod. odplouváme. Cesta domů probíhá obdobně, jako cesta na Korfu, jen v obráceném gardu.
A jako vždy - zbydou krásné vzpomínky a množství fotografií. Zde jsou tři na rozloučenou: