Oblíbený spisovatel, známý především jako autor „vodácké bible“ Proč bychom se netopili, zemřel 9. dubna 2011 na infarkt při šnorchlování na Seychelách.
Narodil se 17. května ve Kdyni, absolvoval vyšší pedagogickou školu v Plzni a v roce 1971 obor historie – český jazyk na Filozofické fakultě UK v Praze. Zpočátku učil na základních školách (například v Hostouni), později na středních, krátce byl zaměstnán jako redaktor v Západočeském nakladatelství. V roce 1986 se stal spisovatelem z povolání, od roku 1991 působil jako publicista a politický komentátor v západočeských denících Vltava. Od roku 1996 byl publicistou na volné noze, k potěšení široké čtenářské obce dál psal knihy, spolupracoval s televizí a rozhlasem. Ti, kdo měli trochu štěstí, se s ním čas od času mohli setkat na vodáckých festivalech či na besedách, které pořádal především pro studenty středních škol.
Byl dvakrát ženatý, má tři dospělé děti. Žil v Praze, ale pracoval převážně na chalupě v jižních Čechách, volný čas trávil nejraději v přírodě. Byl členem Obce spisovatelů a PEN klubu.
První knížka, román Sbohem, Dicku!, je o mládenci, který hledá své místo ve světě i mezi dřevorubci v krušnohorských lesích. Vyšla v roce 1977 a od té doby se Zdeněk Šmíd stal jedním z nejoblíbenějších a nejčtenějších současných českých spisovatelů. Mezi jeho knihami převažují humorné a poetické knihy pro mládež, především úspěšná, dnes již kultovní vodácko-horácká trilogie Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (Olympia 1979), Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (Olympia 1984) a Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet na vodou (Olympia 1998). První knížku měl nahrubo napsanou za tři měsíce, rukopis uzrál k vydání po roce. Když ji psal, vzpomínal na svou opravdovou partu kamarádů, kteří se sice nestali přesnými modely literární party, ale jejím velmi věrným předobrazem. Vodáci se stali osudovým krokem. Díky nim se seznámil se svou první ženou. Když text odmítl tehdejší šéfredaktor pražského nakladatelství Olympia, zašel Zdeněk Šmíd s pádlem v ruce do českobudějovického nakladatelství Růže, kde se seznámil s redaktorkou Hankou, pozdější manželkou. Odstěhoval se s ní do Karlových Varů a zhrzený ředitel Růže vydání knihy zamítl. Nakonec přece jenom vyšla v Olympii, ale zadarmo to nebylo. Podle cenzorského posudku trpěla knížka „divným, násilným, až křečovitým humorem“ a vyprávěla o lidech, kteří „nejsou ukotveni v naší socialistické skutečnosti“. Kniha mohla vyjít pouze, budou-li mezi jejími hrdiny dělníci. Šmídova ofenzíva byla neméně brutální: vytvořil pro cenzuru fantómovou verzi knihy, jež byla plná narážek na to, že vodáci jsou fakt vlastně dělníci; poté, co byla tato verze schválena, ji autor zlikvidoval a nahradil verzí původní, bezdělnickou. Byl to risk založený na tom, že cenzoři už to podruhé číst nebudou. A nečetli. Na rozdíl od českých vodáků. Pro ně se kniha stala „vodáckou biblí“, která je dodnes provází po peřejích, šlajsnách a volejích a dokonce se dostala na televizní obrazovky, když podle ní Česká televize natočila desetidílný stejnojmenný seriál s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli.
Zdeněk Šmíd se však nebránil ani jiným žánrům, a tak ve výčtu jeho knih najdeme moderní parafráze na regionální pověsti Strašidla a krásné panny (1983), Dudáci a vlčí hlavy (1987) a Předposlední trubadúr (1991), nebo Nejlepší holka našeho života aneb Miss Porta (1988) o době největší slávy písničkářského festivalu Porta, či zdařilý román Cejch (1992), v němž líčí životní příběhy krušnohorské rodiny, do jejíhož osudu krutě zasáhly politické události 20. století.
V posledních letech si Zdeněk Šmíd splnil své cestovatelské sny a podíval se do vzdálených krajů. Navštívil všechny evropské státy, severní Afriku, Střední Ameriku, Čínu, Malajsii, Thajsko, Singapur. O nezapomenutelné zážitky z těchto putování se podělil se čtenáři v humoristických cestopisech Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili (2000), v němž se známá parta vodáků a „horáků“ tentokrát vydává do Skandinávie, Bubny berberů aneb Proč bychom se nesušili (2001) o cestě do Maroka, Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili (2004) o cestě do Mexika, o cestě po Německu Expedice k Čechožroutům (2007), další knížka je z Aljašky – Starci na Aljašce aneb Proč bychom se nezmrazili (2010) a poslední z Bornea Tanec lovců lebek aneb Proč bychom se nevrátili (2011).
Knihy Zdeňka Šmída se čtou skutečně jedním dechem. Jejich literární úspěšnost tkví zejména v umění autora vtáhnout čtenáře do děje, ve schopnosti dokonale vykreslit charaktery postav a především v laskavém humoru, kterým si dokázal získat srdce již několika čtenářských generací.
Na 12. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě v roce 2002 Zdeněk Šmíd podepisoval zájemcům svoje knihy a předčítal ukázky z připravované publikace Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z dějin národního úpění. Humorně laděný pohled na mýty české historie a českého vlastenectví od středověku po současnost vyvolával v posluchačích doslova výbuchy smíchu.
Poslední rozloučení se spisovatelem se konalo v románském kostele sv. Václava v Praze na Proseku.
Žádné komentáře:
Okomentovat