Výstava v Galerii Středočeského kraje s podtitulem Umění a kultura ve střední Evropě za vlády Jagellonců 1386-1572
Česko-německo-polský výstavní projekt představuje umění a kulturu ve střední Evropě na přelomu pozdního středověku a raného novověku a to nikoliv – jak tomu bývá – v omezujícím národním kontextu, ale vůbec poprvé v širokých mezinárodních souvislostech. Výstavní projekt pořádají čtyři muzea umění z České republiky, Polska a Německa ve spolupráci se společenskovědním vědecko-výzkumným institutem při univerzitě v Lipsku, který převzal roli hlavního koordinátora. Výstava bude zpřístupněna ve třech městech, které spojuje bohatá kulturní minulost vyjádřená titulem světového kulturního dědictví UNESCO. Česká verze výstavy se koná v Kutné Hoře (květen – září 2012), v autentickém prostředí, kde byl první český král z rodu Jagellonců Vladislav II. roku 1471 zvolen zemskými stavy, následovat budou Warszawa (říjen 2012 – leden 2013) a Potsdam (březen-červen 2013).
Pro osvěžení paměti a doplnění vědomostí položme si na úvod otázku: Kdo byli Jagellonci?
14. století je ve střední a středovýchodní Evropě dobou silných a autoritativně vládnoucích mocnářů. Polský Kazimír Velký († 1370), uherský Ludvík Velký († 1382) a římský císař a český král Karel IV. († 1378) však takřka najednou během dvanácti let opouštějí tento svět. V Polsku a Uhrách s nimi dokonce vymírají královské dynastie Piastovců a Anjouovců. Kontinentem začíná zmítat spor dvou papežů, středovýchodní Evropou zase horečnaté hledání nástupců pro uvolněné trůny.
Na politickou scénu za této situace vstupuje Jogaila z litevského velkoknížecího rodu Gediminů, jenž přijímá ruku Hedviky z Anjou, uherské princezny a po matce dědičky polského království. Roku 1386 se nechá pokřtít a o pár dnů později jako Vladislav II. Jagiello korunovat polským králem. Po něm se nejpozději od počátku 16. století jeho potomci označují jako Jagellonci.
Jagellonci začnou v následujících třech generacích rozhodným způsobem ovlivňovat dění ve střední a středovýchodní Evropě. Již druhá generace zakládá její strmý vzestup, když se Jagiellův syn Kazimír ožení s Alžbětou Habsburskou. Jejich třináct dětí zajistí cenná spojenectví s říšskými knížaty a přinese rodu mezinárodní respekt. Nejstarší Kazimírův syn Vladislav posléze 1471 získá svatováclavskou a o devatenáct let později i svatoštěpánskou korunu, o kterou se neváhá vojensky utkat se svým bratrem Janem Olbrachtem. Další dva sourozenci postupně usedají na polský trůn v Krakově. Zvláště Zikmund I. Starý se zapíše do polských kronik jako vzdělaný renesanční mecenáš, zatímco Fridrich přijme kněžské svěcení a stane se polským primasem a kardinálem. Jejich předčasně zesnulého sourozence Kazimíra se rodina pokusí neúspěšně svatořečit.
Jagellonci se kolem roku 1500 stávají nejmocnější dynastií ve střední a středovýchodní Evropě. Výsadní postavení si upevňují ještě dvojitým sňatkem dětí českého a uherského Vladislava s vnoučaty císaře Maxmiliána. Již roku 1526 ho však ztrácí prohranou bitvou s tureckým sultánem u Moháče, která jim přináší nejen smrt Vladislavova syna Ludvíka II., ale i konec vlády ve střední Evropě. V důsledku této osudové rány se stahují do Litvy a Polska. Ani tam se však nevyhnou problémům s následnictvím; Zikmundův stejnojmenný syn totiž zemře bezdětný v roce 1572.
Kdysi zářící hvězda Jagellonců se ztrácí za horizontem evropské politiky a stává se uzavřenou kapitolou ve spisech národních kronikářů: V Polsku psaná zlatým písmen hrdě líčí osudy společného polsko-litevského státu a vzestup královského Krakova mezi nejvýznamnější metropole tehdejší Evropy, v Čechách nekriticky nahlížena optikou slavného příkladu Karla IV., jehož věhlasu se nikdy nemůže vyrovnat a v Uhrách upadající v zapomnění mezi oslavovanou epochou Matyáše Korvína a kulturní izolací za tureckých sultánů.
Tato výstava je proto pokusem o historičtější, to znamená komplexní nadnárodní pohled na politické a umělecké dědictví jedné evropské dynastie, zbavený nacionálních předsudků. Představuje na tři stovky mimořádných uměleckých děl středoevropské provenience (z jedenácti zemí Evropy), z nichž větší část je dnes roztroušena ve sbírkách významných muzeí umění v Evropě i v zámoří a v soukromých sbírkách. Nezanedbatelná část se však stále nachází na místech svého původního určení, tj. v kostelech, kaplích, radních sálech apod. Převážná většina z nich dosud v zahraničí nebyla vystavena. Mezi exponáty nalezneme kromě jiných například: deskové obrazy, kresby a grafiky od Albrechta Dürera, Lucase Cranacha st., Mistra Litoměřického oltáře, Monogramisty MS a dalších, bohatě iluminované rukopisy krakovského dvorního malíře Stanislava Samostrzelnika, pražských iluminátorů Valentina, Matouše a dalších, listiny královských i městských kanceláří, vzácné inkunábule a knižní tisky, sochy a reliéfy ze dřeva i kamene od Veita Stosse, Mistra Pavla z Levoče a dalších. Život šlechty a umění tehdejších řemeslníků dokreslují zlatnické práce, šperky a luxusní předměty, mince, drobná plastika a pamětní medaile. Nechybí ani liturgický i profánní textil, včetně tapisérií z interiérů krakovského královského zámku Wawel, astrologické přístroje a pomůcky jako astroláby a globusy, vojenskou výstroj a výzbroj a mnoho dalších.
Výtvarná díla jsou soustředěna do tematických celků v jedinečně inscenovaném výstavním prostoru bývalé Jezuitské koleje v Kutné Hoře s individuálně navrženou architekturou a výtvarně-grafickým doprovodem. Exponáty jsou vystaveny s využitím nejmodernější světelné a zvukové techniky, což má vystupňovat emocionální zážitek z prohlídky výstavy a prohloubit její výchovně-vzdělávací dopad.
Na výstavě se podílí více než sto dvacet vypůjčitelů. Ze zahraničních je to především Thyssen-Bornemisza Museum (Madrid), Bibliothéque National de France (Paris), British Museum (London), Kunsthistorisches Museum a Österreichische Nationalbibliothek (Wien), Staatliche Museen (Berlin), Bodleian Library (Oxford), Ontario Art Gallery (Toronto), veškeré sbírkové instituce v Budapešti, v Krakově, ve Varšavě a další.
Z českých zapůjčitelů byla vynikající spolupráce s pražským arcibiskupstvím, jmenovitě s primasem českým Dominikem Dukou a arcibiskupem olomouckým Janem Graubnerem, jakož i s řadou dalších biskupství, děkanátů a farností. Řada dalších exponátů je z Národního muzea, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národního památkového ústavu, Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Národního archivu, Národní knihovny, Muzea hlavního města Prahy, Alšovy jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou ad.
Množství vjemů a zážitků z právě absolvované prohlídky vstřebáváme ve zdejší kavárně a poté vystupujeme za nezvyklými pohledy na město do jedné ze dvou věží Jezuitské koleje.
Jezuité přišli do Kutné Hory v roce 1626 s úkolem provést rekatolizaci do té doby utrakvistického města a jeho širokého okolí. Jezuitský řád se v té době zaměřil na výchovu dětí a mládeže, proto byla u kostela sv. Barbory, který jim v té době patřil, vybudována barokní kolej. Autorem projektu koleje, která se stavěla od roku 1667 přibližně do poloviny 18. století na impozantním místě v těsném sousedství chrámu sv. Barbory, byl významný stavitel jezuitských budov Domenico Orsi. Z částečně dochovaných plánů je patrné, že zvolil půdorys písmene E a současný půdorys ve tvaru písmene F je důsledkem toho, že projekt nebyl nikdy naplněn. Architektura je to poměrně strohá, jak velela jezuitská řehole, jen průčelí připomíná raně barokní italské paláce. Z původních tří věží musela být středová v polovině 19. století ze statických důvodů snesena. Záměr jezuitských stavitelů naznačit v Kutné Hoře „královskou cestu“ od chrámu sv. Barbory k Vlašskému dvoru podobnou té, která v Praze spojuje Klementinum s Pražským hradem, vedl k vytvoření galerie soch na mostě před jezuitskou kolejí. Autorem galerie (s výjimkou pozdějšího Jana Nepomuckého) byl příslušník řádu František Baugut, který vložil do kamene svou představu dvanácti jezuitských světců, mezi nimi Ignáce z Loyoly, Františka Xaverského a českého patrona sv. Václava.
 |
| Chrám sv. Jakuba, Vlašský dvůr a v pozadí věž kostela Na Náměti |
Jagellonská éra se významně zapsala do tváře Kutné Hory, jejíž historické památky jsou integrální součástí výstavního projektu. Některé z nich jsou zpřístupněné vůbec poprvé, jako třeba architektonicky mimořádné empory chrámu sv. Barbory. Pro jistotu dodávám, že empora je nadzemní galerie, otevřená do hlavního prostoru lodi kostela a přístupná buď po schodišti z hlavního prostoru, nebo může mít vlastní vchod.
Počátky chrámu se ukrývají v papežských listinách (bulách), jejichž řada začíná povolením stavby v roce 1381 a končí roku 1403 uznáním jeho postavení v duchovní správě jako kostela farního. Stavební práce začaly roku 1388 na ostrohu za městskými hradbami s impozantním výhledem na údolí říčky Vrchlice a výchozy nejbohatšího důlního pásma oselského na místě, kde již dlouho stála kaple, zasvěcená patronce horníků svaté Barboře. Prvním stavitelem byl někdo z rodiny Parléřů, ze které pocházel i architekt chrámu sv. Víta, Petr, jehož syn Jan se roku 1389 v Kutné Hoře dokonce oženil. Jako stavební materiál již v této době sloužil kutnohorský pískovec z nedalekých lomů. Husitské války stavbu na dlouhou dobu přerušily a teprve v osmdesátých letech 15. století zbohatnuvší patriciát našel motivaci k pokračování v díle, jež bylo prozatím svěřeno místnímu kameníkovi Hanušovi, ale později byl z Prahy povolán stavitel Prašné brány Matyáš Rejsek. Ten s podporou ředitele stavby Michala Smíška z Vrchovišť započal práce na vnějším opěrném systému a ochozu kolem kněžiště. V roce 1499 zaklenul chór a roku 1506 zemřel, ale stavba pokračovala podle jeho projektu i nadále. Roku 1512 došlo k zásadní změně když kutnohorská městská rada uzavřela smlouvu s tehdy již slavným stavitelem pražského hradu Benediktem Rejtem, který přišel se základním úkolem, totiž zaklenout hlavní loď chrámu. Klenbu se Rejt rozhodl řešit jako emporu, která ve výsledném dojmu vytvořila velikou halu nad původně pětilodním půdorysem, nový kostel s vlastními oltáři, opticky oddělený od přízemní části. Bohatě prosklené stěny jsou vypočítané na efekt lomících se paprsků světla a vytvářejí nadpozemský dojem věčného osvícení. Vrcholek klenby tvoří čtyřcípé a šesticípé hvězdy, se složitou kružbou žeber. Benedikt Rejt zemřel v roce 1534, ale podle jeho projektů se pokračovalo pomalejším tempem až do roku 1558, kdy se chudnoucí město rozhodlo stavbu, která se stále více stávala neúnosnou finanční zátěží, ukončit.
Vrcholem umělecké tvorby pak je fresková výzdoba kaplí, v nichž se vedle běžných náboženských témat objevují motivy inspirované dolováním a ražbou mince. K nejcennějším projevům pozdně gotické malby náleží výzdoba Smíškovské kaple, v níž roku 1511 nalezl již zmíněný Michal Smíšek z Vrchovišť poslední odpočinek. Sousední kaple, kterou roku 1493 získali hašplíři, je mimořádně cenná užitím pracovních motivů, stejně jako kaple mincířská s výjevy inspirovanými ražbou mince. Nová kapitola historie chrámu začíná příchodem jezuitů roku 1626. Ti převzali proslulou katedrálu ve stavu značně zchátralém s četnými známkami nedodělků a válečných útrap. Z barokních stavebních zásahů je třeba zmínit chór, kapli sv. Františka Xaverského, sedlovou střechu, která nahradila původní stanovou, a pavlač spojující chrám s novou jezuitskou kolejí. Po zrušení jezuitského řádu připadla katedrála sv. Barbory Státnímu náboženskému fondu a postupně velmi zchátrala. Chrám pro dnešní dny zachránila restaurátorská akce, na níž se podíleli nejvýznamnější purističtí stavitelé Lábler a Mocker, kteří především obnovili stanovou střechu, rozšířili chrám o jedno klenební pole, jalovou zeď nahradili novogotickým průčelím a zasáhli i do interiéru. Novogotickou opravu umocňují také okna z dílny F. Urbana, s náměty z české a kutnohorské historie dodnes připomínající mecenáše, kteří přispěli na rekonstrukci. Jedno z oken je dodnes upomínkou návštěvy Františka Josefa I. v Kutné Hoře v roce 1906 a jeho daru chrámu.
Po návštěvě chrámu sv. Barbory se s chutí zastavujeme na náměstí a posloucháme úžasný koncert středověké hudby v podání znojemské skupiny Lucrecia Borgia.
Je pravda, že domů se nám stále ještě nechce, a tak využíváme krásného pozdního odpoledne a navštěvujeme kostel Panny Marie na Náměti. K jeho vzniku se váže jedna z nejpůvabnějších místních pověstí, podle které v sousedství býval rudní trh a odnepaměti zde kupci vykupovali od těžařů stříbrnou rudu. Kousky rudy spadlé na zem byly nametány, schraňovány a z takto získaného stříbra zaplacena stavba kostela. Vedle kostela sv. Jakuba náleží k nejstarším kamenným svatyním (postaven byl ve 2. polovině 14. století), byť některé prvky mohou ukazovat i na dobu starší. Mnoho znaků z období vrcholné gotiky setřel požár v roce 1470. Po něm byla vystavěna nová věž a zaklenuta kostelní loď. Při opravách byl vybaven i interiér, především pozdně gotickým sanktuáriem Matěje Rejska z roku 1504 a mimořádně hodnotnou kazatelnou. V Rejtově stavební huti ji po roce 1513 vytvořil Wendel Rosskopf a vdechl ji virtuózní technické zpracování i dramatickou dekorativnost. Pod baldachýny se nachází již poněkud méně hýřivé sochy církevních otců od jinak neznámého mistra Augustina. V kostele nalezl poslední odpočinek významný barokní malíř Petr Brandl (1668-1735), který poslední rok života trávil v Kutné Hoře.
Žádné komentáře:
Okomentovat