Tankový den v Lešanech

Mezi obcemi Krhanice a Lešany u Týnce nad Sázavou, v prostoru bývalých dělostřeleckých kasáren, se od roku 1996 nachází Vojenské technické muzeum, nejmladší součást Vojenského historického ústavu Praha. Každoročně na otevření a v průběhu letní sezóny zde probíhají ohlášené akce s prezentací historické techniky v pohybu. Největší událostí roku bývá Tankový den, který se koná vždy poslední srpnovou sobotu. To je, bohužel, termín našeho DP Cestami Jaroslava Haška, takže dosud nepřipadalo v úvahu jet se tam podívat. Až letos, neboť Tankový den se výjimečně konal 1. záři.

Lokalita, ve které muzeum sídlí, má zajímavou historii. V letech 1943-1945 zde byla vybudována pobočka koncentračního tábora Flossenburg. Barákový tábor se stal součástí velkého německého cvičiště zbraní SS a Němci jej využívali jako kárný tábor pro provinilé příslušníky zbraní SS a také pro potřeby takzvané Grenadier-Schule Kienschlag neboli Granátnické školy, jejíž velitelství bylo umístěno v plicním sanatoriu v nedaleké Prosečnici. Po ukončení války Lešany fungovaly po dobu několika měsíců jako zajatecký tábor pro příslušníky wehrmachtu a zbraní SS, v polovině června 1945 zde bylo 15 000 německých zajatců. Po zahájení organizovaného odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva zde byl zřízen internační tábor, který sloužil na soustředění internovaných Němců před jejich odsunem a po únorovém převratu, kdy nový komunistický režim začal tvrdě nakládat se všemi svými odpůrci, od podzimu 1948 jako tábor nucených prací. Svou funkci plnil do léta 1949 a následně sloužil na krátké období pro ubytování řeckých dětí, které se nacházely na našem území v průběhu řecké občanské války. Do dubna 1950 táborem prošlo celkem čtyři tisíce osob. V květnu 1950 tábor znovu převzalo ministerstvo sociální péče a obnovilo činnost tábora nucených prací, ale již v listopadu objekty převzala Československá lidová armáda a tím začala éra vojenské posádky Lešany. Zpočátku zde byla dislokována 33. protitanková brigáda, po jejím zrušení v roce 1968 zůstal jen 217. protitankový pluk a do uvolněných kasáren byl přemístěn 362. dělostřelecký a 9. protiletadlový pluk z posádky Písek, který byl v polovině 80. let 20. století vystřídán  103. praporem chemické obrany z Liberce.

V únoru 1995 byly kasárenské objekty přiděleny Historickému ústavu Armády ČR, který zde začal postupně budovat muzeum. Expozice byla otevřena již v roce 1996, zatím pouze formou instalovaného depozitáře. Po roce 1999 se obraz muzea začal podstatně měnit, v jednotlivých halách se postupně budovala rozměrná diorámata, která návštěvníkům lépe přibližují jednotlivé etapy vývoje československé armády od roku 1918 a v chronologické zkratce také zachycují nejdůležitější historické události v našich dějinách, zatím do roku 1962.

 Muzeum má dostatek prostoru pro vystavení více než sedmi stovek exponátů, od motocyklů, velitelských a nákladních vozidel, tanků, obrněných transportérů, přes dělostřeleckou, protiletadlovou raketovou techniku, až po spojovací a ženijní prostředky, logistický a další materiál, který sloužil pro potřebu pozemních vojsk v období od roku 1890 až do současnosti. Sbírky jsou široké veřejnosti prezentovány v deseti halách, pod šesti přístřešky a na volném prostranství. Rozsahem a složením svých sbírek, v nichž je zastoupen nejeden světový unikát, se toto muzeum řadí mezi nejvýznamnější evropské instituce svého druhu. Unikátní je zejména sbírka československých vojenských dopravních prostředků z období 1918-1939 a kolekce kanónů systému Škoda. Z období studené války patří mezi jedinečné exponáty raketová technika a také tanky z výzbroje armád bývalé Varšavské smlouvy i armád NATO. Každým rokem jsou sbírky doplňovány o nové přírůstky, jejichž restaurování je věnována velká péče. Většina vozidel, tanků, obrněných transportéru a motocyklů je pojízdná a využívá se v programu dynamických ukázek během akcí pořádaných při zahájení návštěvnické sezóny a při Tankových dnech.

Jako vždy se už dlouho před půl desátou shromažďují davy diváků, kteří nedočkavě postávají před hlavní bránou areálu Vojenského technického muzea Lešany. O hodinu později krouží nad areálem vrtulník Mi-17 z 24. základny dopravního letectva ve Kbelích a zhruba pět minut předvádí různé atraktivní letové prvky. To vše za příznačných zvuků Jízdy Valkýr od Richarda Wagnera, kterou mnozí určitě znají z vrtulníkové scény filmu Apokalypsa.

Pak už přichází slavnostní zahájení s projevem prvního místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky Přemysla Sobotky, který vzpomíná nedávno zesnulého generála Tomáše Sedláčka a zdůrazňuj jeho významný morální odkaz. Na generálovu počest také třikrát pálí pětadvacetiliberní houfnice z druhé světové války.

Tři výstřely na počest zesnulého generála

Následuje křest knihy Československé tankové síly 1945-1992 historika Vladimíra Franceva, někdejšího zaměstnance Vojenského historického ústavu Praha. Knihu je symbolicky pokřtěna nikoli šampaňským, ale tankovým olejem.

Do arény pak vjíždějí jeden za druhým jednotlivé tanky a další bojová vozidla, která vždy třikrát obkrouží arénu. Můžeme tak dobře sledovat vývoj, jakým technika od třicátých let 20. století až po dnešek prošla. Zatímco druhoválečné tanky jeví přece jen jistou těžkopádnost, moderní stroje jako izraelská Merkava či tank T72 M4CZ se i v blátivém terénu pohybují s naprostou lehkostí. Ostatně bláto nečiní vážnější problémy žádnému stroji, v některých okamžicích předvádějí řidiči efektní otočky, při nichž hlína stříká na všechny strany.

Každý tank i vozidlo je skutečně jiné, jiný je zvuk motoru i dým, který z výfukových trubic proudí. Některé tanky se halí do hustého bílého dýmu, který v boji slouží i ke krytí vozidla. Nejde přitom přehlédnout, že modernější vozidla produkují v porovnání se staršími, především těžkými sovětskými, podstatně méně viditelných zplodin.

Československý lehký tank LT-38



Německý tank Leopard 1

Izraelský tank Merkava

Současný tank T72-M4CZ

Německý stíhač tanků Hetzer z druhé světové války

Sovětský tank T34-85

Samohybná houfnice Gvozdika

Pandur

Téměř dvě hodiny trvá přehlídka všech strojů. Jmenovat ty, které vynikají nad jiné, nelze – všechny měly svoji přitažlivost, každý reprezentuje určitou dobu, konstruktérskou školu a technickou dovednost té které země. Nakonec se téměř všechny tanky představují v závěrečném defilé, kdy projíždějí arénou dokola za sebou.

Druhou částí programu je ukázka přepadení mírové mise teroristy a osvobození zajatých rukojmí jednotkou Armády České republiky. My ovšem, stejně jako mnozí další návštěvníci dáváme přednost procházce areálem, zastavujeme se u jednotlivých stánků s vojenským materiálem, vojenskými modely či knihami a jdeme se podívat do hal číslo 7 a 8. Obě původně sloužily jako sklad vojenského materiálu určeného pro mobilizačně vytvářené jednotky 217. protitankového pluku. Dnes jsou v hale č. 7 instalovány protiletadlové kanóny a různé přístroje pro řízení palby, které byly určené k zjišťování základních údajů pro vedení protiletadlové palby. Kromě protiletadlových kanónů vyrobených v závodech Škoda v meziválečném období, je zde umístěna také celá řada kanónů vyrobených především v Německu, ale i ve Francii. Největší prostor je věnován protiletadlovým kanónům, které byly používány v průběhu druhé světové války.

Hala č. 8 je věnována různým dělostřeleckým prostředkům, které byly vyrobeny ve Škodových závodech pro potřeby rakousko-uherské armády, později československé armády, ale také pro export v letech 1890-1935. V současné době je to nejkompletnější sbírka produkce jedné z největších předválečných zbrojovek v Evropě.

Uvnitř osmé haly je instalováno přes 40 kusů polních a horských kanónů, houfnic a minometů. Je zde například lehká houfnice vz. 14/19, použitá při pohřbu dvou prezidentů – T. G. Masaryka v roce 1937 a Václava Havla v roce 2011. Exponáty jsou umístěny chronologicky, takže můžeme postupně sledovat vývoj v konstrukci děl systému Škoda.

Jubilejní 10. Tankový den navštívilo téměř 27 000 diváků, kteří tleskali třicítce těžkotonážních strojů. Úspěch akce je to o příjemnější, že počasí zprvu nevěštilo nic dobrého. Páteční celodenní přívaly deště proměnily travnatý terén v měkkou podestýlku, kterou pásy tanků, bojových vozidel či samohybných houfnic rozrývaly s neuvěřitelnou lehkostí. Báli jsme se, že by i v sobotu mohlo vydatně pršet, ale naše obavy se ukázaly jako liché. Mraky se nad posázavským údolím honily, ale nakonec kromě doslova pár kapek nespadlo nic.

Kolem 14. hodiny Arénu Lešany opouštíme. Míjíme frontu u vojenské historické pekárny z Technického muzea v Brně, kde se peče chleba a mnoho návštěvníků touží odnést si domů bochník, který svým nezvyklým tvarem a prý i chutí představuje zcela ojedinělý kulinářský výrobek. Znovu procházíme kolem růžového tanku z pražského Smíchova a můžeme si ho v klidu prohlédnout.

Jak to s tím „slavným“ tankem číslo 23 bylo? „Jako by si tou číslicí dali Rusové do vínku, kdy že se k nám po druhé světové válce vrátí,“ řekl David Černý. „Vtipné nakonec je i to, že po dalších třiadvaceti letech od osmašedesátého odsud vypadl jejich poslední voják!“ Říká se, že původní tank s tímto číslem shořel někde na Klárově, kromě toho na hranice Prahy dorazili jako první Američané a vlasovci, což se v době plné komunistických lží nahlas říkat nesmělo. Navíc Koněvovův 1. ukrajinský front v té době nemohl při osvobozování Prahy používat těžký pěchotní tank IS-2m, protože na západní frontě nebyl vůbec nasazen. Přesto byl na tehdejším smíchovském Štefánikově náměstí slavnostně 29. července 1945 odhalen jako symbol osvobození Československa Sovětskou armádou a následně pak v padesátých letech prohlášen národní kulturní památkou. Také náměstí bylo v roce 1951 přejmenováno na náměstí Sovětských tankistů. V březnu se v hlavě Davida Černého, dvaadvacetiletého studenta VŠUP v ateliéru Kurta Gebauera, zrodil nápad tank přemalovat na růžovo. Došlo k tomu v noci z 29. na 30. dubna 1991 a byl z toho docela slušný poprask. Vojáci tank přetřeli na zeleno a 17. května patnáct zákonodárců – poslanců Federálního shromáždění ČSFR, mezi nimi např. dřívější disident Stanislav Devátý – jej znovu přetřeli na růžovo. Měsíc po akci byl tank přemístěn do vojenského muzea ve Kbelích, kterému tehdy velel československý kosmonaut a pozdější člen Evropského parlamentu za KSČM Vladimír Remek. Od druhé poloviny devadesátých let se růžový tank stal symbolem Vojenského technického muzea v Lešanech.

Hned naproti železniční zastávce stojí hospoda U Tonky a nemohu nevzpomenout, že jsem ji navštívil – oblečen do uniformy vojáka Československé lidové armády – v létě roku 1974 při týdenním pobytu v kasárnách Lešany před odjezdem zdejšího protiletadlového pluku, který měl zapůjčený „můj“ radar SON 9a (stancija ogněvnoj navodky), na ostré střelby do Kežmaroku. Hospoda vznikla kolem roku 1900, kdy se podél Sázavy začaly pokládat koleje a dělníci pracující na trati uvítali možnost osvěžení v provizorně zřízeném objektu manželů Doležalových. Podnik prosperoval a na místě někdejší osvěžovny se objevil úhledný domek se zastřešenou zahrádkou. V polovině století převzala hostinec Jednota, paní Doležalová zůstala v provozovně jako zaměstnanec a odpracovala si tu celý život. V roce 1992 mohla převzít hospodu zpět pro svou dceru Marii Šmídovou, která lituje, že místo vojenské posádky je zde dnes vojenské muzeum. Název hospody je dnes zjemnělý, jmenuje se U Toničky a ceny mají jak za socíku: turka za 10 Kč, nakládaný hermelín za 26 Kč apod.

S mírným zpožděním přijíždí posílený spoj, má osm vagónů a vzadu lokotraktor. Jedeme jenom jednu stanici do Prosečnice, takže zadarmo. Nalézá se zde plicní sanatorium a léčebna dlouhodobě nemocných pro pacienty s tuberkulózou, která spadají pod Fakultní Thomayerovu nemocnici v Praze. Stavba objektu byla zahájena roku 1916, kdy s budováním začal spolek Humanita, který vytipoval Prosečnici jako vhodné místo vzhledem k příznivým klimatickým podmínkám. Na stavbu finančně přispěl i prezident T. G. Masaryk. Oficiální otevření proběhlo 14. května 1922, v padesátých letech zde byly prováděny také operace související s dýchací soustavou.

Poměrně prudce stoupáme po červené značce k loveckému zámečku Horní Požáry s parkem vzácných dřevin v lesích, které byly revírem konopišťského panství. Zámeček navštěvoval Ferdinand d´Este a při svých cestách z Konopiště do Prahy se také zastavoval na vyhlídce na Panské skále, k níž nás přivádí modrá značka. Za dob následníka rakouského trůnu zde ovšem stál altán s kamennou lavičkou…

Z vyhlídky se vracíme na MTZ, pokračujeme po ní kolem hájovny Dolní Požáry až k rozcestí Na Vrších a pak po červené k rozcestí Pod Zbořeným Kostelcem. Po krátkém, ale prudkém výstupu po zelené značce stojíme před malebnou zříceninou.

Hrad Kostelec nad Sázavou stával na tupém ostrohu, spadajícím na jihovýchodě příkrými skalními útesy k řece Sázavě a na jihozápadě do hlubokého údolí Kamenického potoka, jenž ústí pod hradem do Sázavy. Zbývající severní strana ostrohu byla oddělena od vrcholu Hradečnice hlubokým příkopem a valem. Hrad byl postaven asi na počátku 14. století; první zpráva o něm pochází z roku 1341, kdy se připomíná Oldřich z Kostelce, příslušník rodu pánů z Valdeka. Majitelé hradu se střídali, byl mezi nimi například vyšehradský purkrabí Chval ze Rzavého, probošt u Všech svatých na Pražském hradě Ješek ze Šeslic, oblíbenec Václava IV. Jan Sádlo ze Smilkova, králův rádce a v letech 1417 až 1419 nejvyšší lovčí, a nakonec Kuneši Rozkoš z Dubé. Ten byl odpůrcem Jiřího z Poděbrad, a proto byl Kostelec v roce 1449 obležen vojskem vedeným Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, ale neúspěšně. O rok později došlo k novému obléhání, tentokrát za účasti Jiřího z Poděbrad a dalších spojenců, 23. května 1450 byl hrad dobyt, pobořen a hradby rozmetány. Pustý hrad s některými vesnicemi získal pak Zdeněk Konopišťský. Nový majitel obnovil opevnění hradu, vedle vstupní brány nechal postavit novou patrovou budovu a v severní části novou vstupní věž. V domácí válce zelenohorské jednoty s Jiřím z Poděbrad byl na jaře 1467 Kostelec obležen královským vojskem a v druhé polovině července téhož roku dobyt a znovu rozbořen. K jeho obnově už nedošlo.

Hrad a na druhém břehu řeky ležící vesnice nesou dnes jméno Zbořený Kostelec. V areálu zříceniny hradu je dobře patrná severní a východní část příkopu, zbytek brány, vysoké zdivo obdélníkové budovy, nad srázem na západní straně vysoké zdivo s třemi mohutnými pilíři a na příkré skále zbytek okrouhlé věže.

Stejnou cestou se vracíme k hájovně a po silnici přes Dolní Požáry přicházíme do Krhanic.