DP Cestou Jana Hvězdy z Vícemilic

Po sobotním pochodu Vysočinou k Telči (píšu o něm zde) následuje nedělní pochod, který nese jméno méně známého husitského hejtmana a je o několik ročníků mladší. 

Oba pochody odděluje noc, kterou si mnozí turisté zkracují účastí na taneční zábavě. My, kteří tanečku neholdujeme, máme letos štěstí, že se spí v malé tělocvičně o patro výš. Přesto si říkáme, že prevence v podobě několika piv nemůže uškodit...

Na neděli pořadatelé už posedmatřicáté připravili několik tras nazvaných podle jednotlivých druhů husitských vojáků: trať harcovníků (50 km), střelců (37 km), kopiníků (29 km), pavézníků (28 km), cepníků (24 km), sudličníků (21 km), vozatajů (20 km) a lučištníků (10 km). Vzhledem k počasí a přiměřené době návratů domů volíme trasu vozatajů, avšak ještě před odchodem na trasu navštěvujeme v Telči hřbitov u sv. Anny. 

Na levé straně se u zdi nachází hrob Vincence Furcha, na jehož pomníku je nápis: „Zde odpočívá básník probuzenské Moravy.“

Narodil se roku 1817 v Krasonicích u Telče, kde byl jeho otec na zámku správcem na panství Podstatzkých-Lichtensteinů. Do školy chodil Vincenc v Telči, kam se rodina přestěhovala, gymnázium absolvoval v Jihlavě a filozofickou fakultu v Brně, kde se přátelil s V. B. Nebeským, V. M. Klácelem a dalšími vlastenci. Usadil se ve Vídni a stal se úspěšným autorem básnických sbírek psaných v češtině, spolupracoval s významnými kulturními osobnostmi té doby a podle názorů básníků Františka Halase a Františka Hrubína položil základy novodobé české poezie. Jeho verše byly zhudebněny a zpívaly se jako oblíbené vlastenecké písně. Po celý život se rád vracel do Telče a přál si tam být pochován. Zemřel v roce 1864 ve věku 46 let ve Vídni a také tam byl pohřben, ale když se tamější hřbitov v roce 1928 rušil, byly Furchovy ostatky slavnostně převezeny do Telče. Na původní desce z vídeňského hrobu je česky psáno:

„Nezapomene národ Tvůj na Tebe, pěvče milý, a nad předčasným rovem Tvým v horkých slzách kvílí.“

Na opačné straně hřbitova je, rovněž u zdi, hrob rodiny Foitových – podnikatele Ferdinanda, jeho manželky Anastázie, syna Františka Vladimíra, akademického sochaře a cestovatele, jehož pamětní desku jsme viděli včera v Doupí, a jeho ženy Ireny.

Hned v sousedství je hrob akademické malířky Bohumily Doleželové (1922–1993). Narodila se v Prostějově, absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze a stala se úspěšnou grafičkou. Později však přešla k malbě, kde mohla lépe vyjádřit svou životní filozofii. V roce 1958, kdy byla odbornou asistentkou na AVU, spojila svůj život se studentem této akademie Jiřím Marešem (1932–1984). Opustili Prahu a odstěhovali se nejprve do opuštěné cihelny u Jihlávky, později do vesnické chaloupky v Klatovci. Teprve když mexický obchodník skoupil celou kolekci obrazů z výstavy v Galerii Vysočiny v Jihlavě (v roce 1967), zakoupili si dům v Telči.

Dílo Bohumily Doleželové bylo inspirováno byzantskými ikonami a orientálním uměním. Ovlivnili ji Pablo Neruda, španělský básník Federico García Lorca a mexičtí malíři. Zdroj přirozeného, čistého a prostého života našla u cikánů, proto se její jméno začalo spojovat s označením „malířka cikánů“. Vytvořila soubor šesti set obrazů s touto tematikou. Stala se světově známou malířkou, její obrazy jsou nejen v Mexiku, ale i v USA, Paříži, Tel Avivu a jinde. Do povědomí české veřejnosti se dostala ilustracemi cikánských pohádek vydaných v roce 1960. Známá je její freska v lékárně na Masarykově náměstí v Jihlavě, další díla jsou v Galerii Vysočiny a v hotelu Gustav Mahler, v Praze jsou její fresky na čtyřech stěnách bývalé vinárny Beograd v sousedství Novoměstské radnice a obraz venkovské pouti v obchodním domě na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice.

Samota po smrti blízkých lidí ji přivedla ke křesťanství a biblickým motivům, zejména novozákonním a její obrazy dostaly nový duchovní a filozofický rozměr. Soubor 450 obrazů odkázala dominikánskému klášteru v Jihlavě, ten však kvůli zadlužení během rekonstrukce odevzdal část sbírky stavební firmě, která naštěstí zřídila pro správu obrazů Nadaci Jindřicha a Ičky Waldesových. Část jejího díla tvoří expozici v ambitu dominikánského kláštera v Jablonném v Podještědí.

Opouštíme hřbitov a po červené značce procházíme krásnou dlouhou a rovnou alejí Lipky. Nyní, když jsou stromy bez listí, nevypadá tak úchvatně, jako v létě (kdy jsem o ní psal zde).

Krátce předtím než přijdeme ke kapli sv. Karla Boromejského, vidíme vpravo od cesty podivnou kamennou stélu s otvory. Sloužila pro upevňování střeleckých terčů, nacházíme se totiž na okraji bývalé přírodní střelnice majitelů telčského panství.

Původní „střelba ku ptáku“, kdy se z kuší a později z pušek střílelo na dřevěnou atrapu ptáka upevněnou na bidlo, vystřídala střelba na terč – malovanou dřevěnou desku. Malování terčů se vyvinulo ve zvláštní uměleckou disciplínu a dochované exempláře hovoří o nápaditosti a umění tvůrců. Motivy na terčích se v průběhu dob měnily, zvěř a ptáky vystřídala města a někdy mohli střelci zamířit nejen na historické, ale i tehdejší populární osobnosti. S malovanými terči se můžeme setkat na některých zámcích, pěkná kolekce je k vidění například v Muzeu Jindřichohradecka.

Míjíme kapli sv. Jana Boromejského (o ní jsem také psal zde)...

... a přes Vanov přicházíme do Řásné. Zastavujeme se na návsi za kaplí u nedávno umístěné sochy od Davida Habermanna (*1979), zástupce již třetí generace rodu uměleckých kovářů. Socha se jmenuje Naslouchající a vznikla v rámci projektu Sochy Regionu renesance. Celkem je v Kraji Vysočina 24 nových soch, z toho třináct na Telčsku, a stálo by za to udělat si za jejich poznáním výlet, či spíše dva.

Po krátkém posezení v hospůdce na okraji kempu pokračujeme k Velkému Pařezitému rybníku. V roce 1565 jej založil Zachariáš z Hradce jako zdroj vody pro Telč. Leží ve výšce 680 m n. m., jeho výměra je 23 hektarů a dnes je přírodní rezervací.

Po delší cestě lesem přicházíme do Janštejna. Tradice zdejší sklářské výroby pravděpodobně sahá až do konce 17. století, ale prvním doloženým zápisem je záznam v gruntovní knize Horních Dubenek z 1. září 1827: „... dr. Jan Ludvík Kržiwánek rozšířil s povolením zemského úřadu u vesnice Horní Dubenky na pozemku pololáníka Vojtěcha Vacka skelnou huť.“ Roku 1858 pracovala huť se sedmi pánvemi a vyráběla duté sklo, hlavně pro Vídeň. Majitelem byl Antonín Kopp, po němž sklárnu převzal syn František a později vnuk, rovněž František, který byl majitelem až do znárodnění v roce 1945.

V období první republiky se v Janštejně vyrábělo sklo rokokového stylu a své návrhy zde realizovala také jedna z prvních výtvarnic věnujících se designu skla, Zdenka Braunerová (1858–1934). V roce 1945 byla sklárna znárodněna a stala se součástí Českomoravských skláren Praha, později spadala pod Český Křišťál v Chlumu u Třeboně a nakonec pod n. p. Osvětlovací sklo ve Valašském Meziříčí. V roce 1993 vznikla privatizací společnost s r. o. Sklárny Janštejn, která se po prvních pěti letech existenčních potíží a po změně majitele nadále zaměřuje na osvětlovací sklo a bohatou tradici sklářské výroby se jí daří rozvíjet.

A proč o sklárně, kterou jen míjíme, píšu tak obšírně? V domě čp. 56 se před více než sto lety narodil můj děda z matčiny strany Josef Vratislavský, syn prohlížeče skla Ignáce a Anny, rozené Rasochové.

Přicházíme do vesničky Horní Dubenky a zvědavost nás táhne do rodinného minipivovaru Kozlíček. Jeho vzniku předcházely dva roky experimentů s vařením piva v domácích podmínkách a následné kladné ohlasy přátel a známých. Oficiálně začal minipivovar fungovat od dubna 2007 a od té doby je zdejší pivo k ochutnání například každý čtvrtek v hospůdce U Lípy ve Zborné u Jihlavy. Pravidelně je také zásobována pražská restaurace Zlý časy, známá širokým sortimentem čepovaných piv převážně z minipivovarů, a to nejen tuzemských, ale i zahraničních. Pivo si lze také objednat a vyzvednout přímo v minipivovaru, a to v KEG sudech o objemu 50 a 30 litrů, ve skleněných dvoulitrových lahvích s patentním uzávěrem a od roku 2010 také v litrových PET lahvích. Koupil jsem si jednu „petku“ Javořického polotmavého speciálu s obsahem alkoholu 5,8 % a musím si říci, že byl opravdu dobrý. Výrazného sladového aroma a měděné barvy dosahuje díky speciálním karamelovým sladům z bavorské sladovny Weyermann.

Z Horních Dubenek je to už jen kousek k rybníku Bor. Stojí u něho památník...

... a je tedy čas objasnit, kdo byl onen člověk, jehož jméno je v názvu dnešního dálkového pochodu. 

Jan Hvězda z Vícemilic zvaný Bzdinka je znám jako vojenský vůdce převratu, který zosnoval v Praze v říjnu 1421 Jan Želivský. Na jeho návrh byl 19. října 1421 Bzdinka jmenován nejvyšším pražským hejtmanem s pravomocí trestat všechny neposlušné uvězněním, vypovězením z města nebo stětím. V únoru 1422  odešel Jan Hvězda z Prahy, která nekompromisně směřovala k ukončení Želivského diktatury, na Tábor. Na přelomu září a října 1422, kdy byl Zikmund zaměstnán obléháním Karlštejna, se spolu s dalšími tábority pokusil v Praze nastolit dřívější poměry. Toto zbytečné politicko-vojenské dobrodružství však skončilo naprostým debaklem a nedlouho nato byl pražskými konšely k nelibosti Želivského sesazen ze své funkce. Krátce byl hejtmanem v Hradci Králové, pak se přidal k Žižkovu polnímu vojsku a pomohl mu v roce 1424 z obklíčení v Kostelci nad Labem a potom i proti Plzni. Slepému hejtmanovi pomáhal taktickými radami při jeho válečných akcích a např. pro bitvu u Malešova Hvězda vybíral lokalitu pro rozmístění Žižkova vojska. Byl s ním i u Přibyslavi a po Žižkově smrti se znovu stal táborským hejtmanem. V roce 1425 spolu s Janem Roháčem z Dubé prováděli vojenské operace ve východních a středních Čechách, které se vyznačovaly krutostí k nepřátelům Božího zákona v Žižkově duchu a jejichž součástí byl i nezdařený pokus o dobytí Nového Města pražského. Při obléhání Mladé Vožice utrpěl Jan Hvězda z Vícemilic zranění, kterému 18. října podlehl.
Je nesporné, že na podzim 1423 došlo u Horních Dubenek k nějaké srážce mezi táborským houfem vracejícím se z rakouského pohraničí a odpůrci radikálních husitů vedených Menhartem z Hradce. Četné podrobnosti kolem této bitvy jsou však pochybné a často prokazatelně nemožné. Hlavním informátorem je počátecký rodák Tomáš Pešina z Čechorodu, historik velmi nespolehlivý. Nesprávné je i tvrzení, že rybník Bor dostal druhé jméno Krvavec od krve prolité v bitce. Už roku 1369 se totiž na místě dnešního nádraží Jihlávka připomíná vesnice Krvavé, patřící vladyckému rodu z Krvavého s erbem poloviny kříže. Pozemky směrem k Boru nesou název V Krvavcích a Krvavcem je v listině z roku 1451 jmenován potok z rybníka Boru ke Kalištím. O rozšíření zpráv o bitvě u Dubenek se zasloužil také další počátecký rodák, básník Otakar Březina, v historické novele Rybník Krvavec. Jeho romantické podrobnosti se staly součástí lidové tradice. Ani výsledek bitvy není známý. Pěšina sice mluví o porážce husitů, ale stejně jako v jiných podobných případech stojí jako katolický kněz a titulární biskup vždy na straně katolické a tomu své vyprávění přizpůsobuje.

U památníku je také cíl pochodu, kde kromě posledního razítka do průvodního listu dostáváme diplom a špekáček,
který si vzápětí opékáme nad ohýnkem na hrázi rybníka.

Jak už jsem konstatoval, je zde sice cíl pochodu, nikoli však konec našeho putování. Musíme odtud pokračovat do Jihlávky, kde na nás před budovou nádraží čeká autobus, který nás odveze do Telče.