DP Vysočinou k Telči

Telčskými turisty pořádaný dálkový pochod, jehož se čas od času účastním. Letošní ročník je už čtyřicátý čtvrtý.

Od rána, kdy jsme se vzbudili, prší, chvíli více, chvíli méně. Jdeme po žluté značce kolem Roštejnského rybníka, přes Volevčice do obce Doupě. Její jméno vzniklo z apelativa doupě, staročesky dúpie, tedy ves ležící v místě připomínajícím doupě. Místní ovšem neříkají, že bydlí v Doupěti, ale v Doupí!

V kamenném tarasu podél silnice jsou umístěny dvě pamětní desky. Obě jsou žulové, jedna připomíná místní kamenoprůmysl, 

druhá je věnovaná akademickému sochaři a cestovateli Františku Vladimíru Foitovi.

Ten se sice narodil v Táboře (*2. 11. 1900), ale dětství a mládí prožil zde (v Doupí J) v kamenickém závodě svého otce Ferdinanda, kde se zpracovávala zdejší mrákotínsko-řásenská, ale i švédská žula. Po absolvování telčské reálky studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, pak v Drážďanech a v Paříži, kde i vystavoval. Studia ukončil v Praze u profesora Štursy. V roce 1931 podnikl s Dr. Jiřím Baumem cestu dvouválcovou Tatrou 12 do Afriky, kterou popsal v knize Autem napříč Afrikou. V roce 1947 odjel společně s manželkou Irenou – tentokrát s novým čtyřválcovým vozem Tatra 57B – na druhou africkou výpravu, jejímž cílem bylo portrétování Afričanů pro potřeby Hrdličkova muzea a sběr etnografického materiálu pro Náprstkovo muzeum. Obtíže, se kterými se manželé setkali v tehdejším Belgickém Kongu, a únorový komunistický převrat v Československu vedly k tomu, že se jejich africký pobyt prodloužil o téměř pětadvacet let. F. V. Foit působil jako profesor na univerzitě v Nairobi, mezitím mu doma znárodnili rodinný podnik a Foitův návrat se stal nežádoucí. Zlikvidován byl i jeho ateliér v Doupí, kde bylo mnoho děl a sbírek z první cesty. Z druhé cesty odeslal F. V. Foit do vlasti několik desítek portrétů Afričanů a zhruba 1 500 etnografických předmětů. Část těchto zásilek zřejmě nikdy do Československa nedorazila, přesto má Hrdličkovo muzeum člověka ve své správě ojedinělou kolekci antropologických typů Afričanů, Náprstkovo muzeum více než 900 etnografických předmětů a pobočka Muzea Vysočiny v Telči kolekci etnografik z Foitovy pozůstalosti a část jeho sochařské tvorby z 30. a 40. let.

V roce 1971 požádali manželé Foitovi o přesídlení do Jugoslávie, které jim úřady umožnily díky jejich věhlasu a především množství sbírek, které slíbili Jugoslávii darovat. Ještě před převozem sbírek a uspořádáním výstavy, 31. srpna 1971, F. V. Foit zahynul při autonehodě ve slovinském městě Celje.

*  *  *

Ke hradu Roštejn nás směruje nejen žlutá turistická značka, ale také stylová žulová šipka. 

Roštejn postavili páni z Hradce na skále, která je tak tvrdá, že znemožnila vyhloubit v ní příkop a hrad se musel bránit útoku z otevřeného předpolí. Proto překvapuje, že husité – mistři v dobývání hradů – dobyli v roce 1423 jen předhradí a vlastní hrad se ubránil.

Na nádvoří Roštejna (o jeho prohlídce jsem na tomto blogu psal zde) máme první kontrolu (10 km) a pak pokračujeme po modré značce kolem vypuštěného Malého Pařezitého rybníka k hájence u Velkého Pařezitého rybníka a dál na zříceninu hradu Štamberk, původně zvaného Šternberk. Stojí v lese na skalnatém výběžku a jeho počátky jsou nejasné. Zdá se, že jej založil jeden ze Šternberků, jenž byl na konci 13. nebo na počátku 14. století královským úředníkem na některém z královských hradů v Podyjí, jako středisko pro svůj statek, získaný výsluhou. V roce 1356 jej získal Jindřich z Hradce, ale za husitských válek byl hrad pobořen, patrně vojskem vedeným hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic, a později už nebyl obnoven. Z hradu se dochovaly zříceniny věže, paláce a hradeb, místy vestavěných mezi žulové skalní bloky.

Prudkým svahem sestupujeme dolů, v mokrém listí se skrývají kameny a kořeny, takže je třeba našlapovat opravdu obezřetně. Přesto není o občasné uklouznutí nouze, zato máme radost, že přestává pršet. Přicházíme do Mrákotína, a protože je pravé poledne, míříme do restaurace. Mrákotín se dostal do širšího povědomí hlavně díky těžbě žuly v okolních lomech. V době 1. republiky byli kameničtí mistři pověřeni dodáním speciální zakázky pro Pražský hrad. Slovinský architekt Josip Plečnik zamýšlel umístit do Jižních zahrad památník obětem 1. světové války. V Mrákotíně byl v roce 1923 vylomen unikátní devatenáctimetrový žulový monolit, který se však po cestě do Prahy zlomil. Druhý kámen o délce 16,6 m již byl převezen v pořádku, ale Plečnikovým představám příliš nevyhovoval, proto jej nechal umístit na 3. nádvoří Pražského hradu, kde byl vztyčen u příležitosti 10. výročí vzniku Československa. O mistrovství starých kameníků svědčí i dvě zdejší kamenné kašny z 18. století. Těžba žuly je dodnes spolu se zemědělstvím hlavní náplní práce obyvatel Mrákotínska.

Pokračujeme po silnici asi jeden kilometr, na levé straně svítí novou omítkou hornický kostelík sv. Jáchyma, v okolí se totiž od 16. století dobývaly drahé kovy. Po chvíli odbočujeme vlevo do Dobré Vody, někdejších lázní s radioaktivní vodou. Od kontroly (22 km) pokračujeme po žluté značce do obce Krahulčí, známé továrnou na výrobu uzenin Krahulík – Masozávod Krahulčí, a. s., která zaměstnává okolo 350 lidí a už od roku 1928 spojuje jméno obce s masným průmyslem. V poslední době byla dceřinnou společností Českomoravského uzenářského holdingu, který ji prodal společnosti Agrofert Holding ovládané miliardářem a současným ministrem financí Andrejem Babišem (*1954).
Šestou kontrolu máme v Hostěticích, odkud šlapeme po zelené značce přes Lipky do zámeckého parku a na náměstí. Stihli jsme to do 17. hodiny, a tak si mohu splnit ranní předsevzetí zakončit pochod v mé oblíbené cukrárně Celerin. Chválu na zdejší vyhlášený dort Zachariáš pějí i tři spolupochodníci, které jsem přesvědčil, že až okusí, nebudou litovat.