Před 230 lety, 3. listopadu 1784, se narodil Antonín Mánes, nejstarší člen umělecké rodiny, která nemá v českém umění obdoby.
Jako syn mlynářského tovaryše, který neměl na
studium pro svého syna dostatek prostředků, se Mánes kreslení zprvu věnoval jen
diletantsky, dokonce si krátce přivydělával v pražské porcelánce jako
dekorativní malíř. Až po navršení svého dvaadvacatého roku vstoupil do
nově založené krajinářské školy pražské Akademie, kde roku 1806 zahájil
vyučování Karel Postl. A právě dlouhodobý pobyt v jeho ateliéru Antonína
nejvíce ovlivnil, především svým zaměřením a zpočátku i stylem.
Starost
o rodinu ležela na bedrech Antonína. Když mu bylo třicet, oženil se s
Magdalénou, dcerou truhláře Schwiednera, a přivedl si ji do rodinného bytu v
Kozí ulici v Praze. Pak se narodily dvě dcerky, Gabriela, která v pěti letech zemřela,
a Amálie (1817–1883). Následoval syn Josef (1820–1871) a o něco později Quido.
Také on záhy zemřel, ale šest let na to se narodil nový Quido (1828–1880),
který se rázem stal miláčkem všech. To už jedenáctiletá dcera Amálie jezdila s
otcem na léto k šlechtickým mecenášům, kde sama učila kreslit menší děti. Na
Akademii však nemohla, to se neslučovalo s dobovou představou o kariéře mladé
dívky.
Otec
Antonín brával své dva syny i s Amálií na malířské výlety do okolí Prahy, učil
je poznávat krajinu a přírodu a také s nimi pobýval na šlechtických sídlech,
kde se učili umění portrétovat.
Když
bylo Josefovi patnáct let a vstoupil na Akademii, stal se jeho strýc Václav na
rok prozatímním ředitelem a otec profesorem krajinářské školy. Zásluhou hraběte
Thuna, podporujícího činnost Akademie a rozvoj umění, se ředitelem stal malíř
Ruben, Václav zahořkl a dožil svůj život v ústraní. Také Antonín, zapuzený se
svým pojetím krajinářské malby z Akademie, toto ponížení dlouho nepřežil. I
syn Josef odešel po roztržce z Akademie. Nastálo to ovlivnilo nuzný život
Mánesovy rodiny, prakticky odkázané na pomoc přátel a vlastenecky smýšlejících
kruhů. Jen pro zajímavost dodám, že v rodině Mánesů bydlela nějaký čas služebná
Fanynka Šťovíčková, s níž měl Josef Mánes dceru Josefinu a stejné jméno dal i
svému slavnému obrazu.
Antonín
Mánes (1784–1843) pozvolna přešel od Postlem inspirované komponované klasicistní
„ideální krajiny“ s antickými chrámy k romanticky rozervaným sceneriím se
zříceninami a bouřkovými mraky. Láska k holandskému malířství 17. století podnítila
v jeho tvorbě realistický tón a právě touto svou orientací položil základy
české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho přínosem
byla i živá barevnost a po holandském vzoru i snaha o vystižení atmosféry.
Vedle řady žáků, vychovaných na Akademii, měl velký vliv především na dílo
svých synů Josefa, Quida a dcery Amálie.
 |
| Antonín Mánes, olej Světlá nad Sázavou, 1832, plátno 76 x 103 cm |
Podobný
pohled na Světlou se naskýtá dodnes, i když mnohé je už jinak. Na obraze je kolem kostela ochranná zeď, radnice je jednoduchý dům s mansardovou střechou,
most přes Sázavu je dřevěný na kamenných pilířích a zámek teprve čeká velkolepá
přestavba uskutečněná za hraběte Františka Josefa Salm-Reifferscheidta.
Židovský hřbitov na Malé Straně, založený roku 1742 na pozemku darovaném
hrabětem Kolovratem-Krakovským, od druhé světové války neexistuje. Pohřbívalo se
na něm do roku 1866, nový židovský hřbitov byl založen v sousedství
katolického.
Žádné komentáře:
Okomentovat