DP Za posledním puchýřem 2014 (1)

Letošní ročník dálkového pochodu Za posledním puchýřem je už třiačtyřicátý. Koná se v Benešově, městě ležícím necelých čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Prahy.

Za nápadem uspořádat ke konci roku setkání těch, kteří se celoročně věnovali dálkovým pochodům, stál Josef Bursík z Krupky u Teplic. Dne 19. listopadu 1972 uspořádal první Poslední puchýř doma v Krupce a jistě netušil, že se z této jeho aktivity stane tradice. Byly vypracovány zásady, podle nichž se pořadatelství přiděluje do jednotlivých míst Česka, pokud možno jednou v Čechách a v následujícím roce na Moravě, což se až na výjimky daří. Loni byl sice v Humpolci (psal jsem o něm zde), ale příští rok už bude ve Znojmě. Puchýř se pořádal vždy o druhém nebo třetím listopadovém víkendu, od uzákonění 17. listopadu státním svátkem se vesměs využívá dnů před tímto svátkem. Ve čtvrtek přijíždějí první turisté, v pátek jsou autobusové zájezdy, sobota je hlavním dnem s pěšími pochody na 10 až 50 kilometrů a neděle je vyhrazena již jen krátkým trasám do 20 kilometrů na rozloučenou. V sobotu musí proběhnout Puchýřovská zábava, dříve zvaná Papučový bál, kde dojde ke slavnostnímu předání štafety dalšímu pořadateli.

*  *  *

Na „Puchejř“ odjíždím už ve čtvrtek odpoledne rychlíkem přes Prahu a dalším rychlíkem do Benešova. Centrem letošního ročníku je základní škola Dukelská ve stejnojmenné ulici, kde probíhá prezentace. Každý předem přihlášený účastník zde obdrží igelitovou tašku s logem pochodu a v ní mapy a popisy tras, turistickou známku, množství propagačních materiálů – a láhev místního piva Ferdinand. Dozvídám se také, že ubytování mám na podlaze tělocvičny základní školy v Karlově a bez dlouhého otálení se tam vydávám.

Karlov je místo nejstaršího osídlení Benešova. Hned v sousedství školy se nachází zřícenina minoritského kláštera.

Klášter založil mezi lety 1246–1257 staroboleslavský probošt Tobiáš z Benešova. Klášter byl postupně rozšiřován a po požárech obnovován, ale v roce 1420 byl společně s celým městem vypálen husity. K jeho definitivnímu zničení však došlo až za třicetileté války. Do dnešních dnů se dochovalo jen vysoké torzo pětibokého presbyteria se dvěma hrotitými okny s opěrnými pilíři.

*  *  *

Při vyplňování přihlášky jsem si z nabídky pátečních zájezdů vybral Horní Posázaví, přestože – či právě proto, že název zájezdu jeho náplni neodpovídal. Kamenný Přívoz, Jílové a Velké Popovice rozhodně neleží v Horním Posázaví, zato to jsou lokality, které chci navštívit.

V pátek ráno tedy nastupuji do autobusu, který nás odváží do Týnce nad Sázavou. Město má velmi starou historii a jeho jméno prozrazuje, že zde – na staré obchodní stezce vedoucí z jižních Čech do Prahy – bývala osada zatýněná neboli opevněná.

Po návštěvě informačního centra odcházíme s průvodcem na prohlídku hradu a rotundy. Pozůstatky jednoho z mála románských hradů v Čechách se nacházejí na ostrohovité stráni nad levým břehem Sázavy. 

Zachována zůstala kaple v románské rotundě, gotická věž a barokní obytný palác, ve kterém je muzeum týnecké kameniny a ve sklepních prostorách malá expozice archeologických nálezů z Týnecka.

Vstupujeme do věže, která má samostatný vchod. Z přízemního podlaží vcházíme do kaple, jež patří Československé církvi husitské, konají se zde bohoslužby, svatební obřady a koncerty. 

V prvním patře věže je prostor pro různé výstavy a z podkroví je pěkný výhled z jedné strany na město a z druhé na Sázavu. 

Na okraji města poutá naše zraky kruhová prvorepubliková vila průmyslníka Ing. Františka Janečka (1878–1941), jednoho ze zakladatelů zdejší továrny na výrobu motocyklů Jawa. Vila bylo postavena v roce 1928 a zkonfiskována až roku 1949, takže nepodléhala Benešovým dekretům a mohla být v restituci vrácena dědicům. Od nich ji koupil Antonín Herbeck, někdejší spolumajitel a jednatel společnosti Stratosféra, která vydávala motoristické, bulvární i life stylové časopisy jako Cosmopolitan, Esquire, Spy, Dolce Vita či Harper´s Bazaar. V roce 2012 se jejím vlastníkem stalo konkurenční vydavatelství Baier Media vydávající časopisy Bravo, Tina, Rytmus života, Týdeník Televize a další. Do svého soukromí Herbeck média nepouští a výjimku nedostal ani akademický architekt a herec David Vávra při natáčení úspěšného televizního seriálu Šumná města.

Druhou naší zastávkou je Kamenný Přívoz. Původně to byla vorařská osada, jejíž obyvatelé plavili dřevo po řece až z Českomoravské vrchoviny. Voraře, formany, kameníky, ale i pytláky mistrně zvěčnil ve svých dílech spisovatel Jan Morávek (1888–1958), který se v Kamenném Přívozu narodil.

Vystupujeme před tradiční vodáckou hospodou, známou jako U Vemenáče. Po zeleno-bílém značení naučné stezky společně se zelenou turistickou značkou jdeme podél Sázavy k Žampachu. 

Od Kamenného Přívozu vede až na Žampach dvanáct set metrů dlouhá a částečně již zasypaná strouha z let 1836–1841, kterou se přiváděla voda pro pohon důlních strojů. 

Žampach býval známý i plaveckou hospodou U Troníčků. Nemohu nevzpomenout, jak jsem se sem – do tehdejšího rekreačního střediska národního podniku Mitas Praha, dnešního hotelu Troníček – vypravil na pivo. To bylo v roce 1973, když jsem byl na pár dní v kasárnách v nedalekých Lešanech, než jsme odjeli na ostré střelby do Kežmaroku.

Nutrie v řece

Od rozcestníku pokračujeme rovně po žluté značce k polorozpadlé továrně patřící naposled n. p. Pal Praha...

... a pod kamenný železniční viadukt. Technický unikát, který se klene přes rokli Kocour ve výšce 41,5 metru, je nejvyšším kamenným mostem ve střední Evropě. Vybudován byl v letech 1897–1900 a vlaky po něm jezdí od roku 1900, aniž by dodnes nesl známky nejmenšího poškození.

Stoupáme proti proudu potoka, který se prodírá soutěskou s výškovým prahem tvořeným tělesem tvrdé černé horniny – gabra. Gabro je kameníky ceněno hlavně pro výrobu náhrobních desek a pomníků.

Míjíme vchod do štoly sv. Antonína Paduánského, která je přístupná...

... stejně jako štola sv. Josefa, jejíž prohlídku máme dojednanou. Návštěvníkům byla otevřena v roce 2002 a je zakreslena už na jedné z nejstarších zdejších dochovaných map z roku 1718. Je možné, že těžařské společnosti pracující zde v 18. století pokračovaly ve starém důlním díle, možná již z doby předhusitské. Nejslavnější období těžby, s velkým rozsahem důlních prací, totiž bylo ve 14. století.

Celková délka dosud známých chodeb je 280 m (z toho přístupných je 200 m), jejich profil je šikmý, odpovídající uložení hornin, s mírným sklonem ve směru k řece Sázavě.

Prohlídku absolvujeme rozděleni na dvě skupiny a poté stoupáme dál po naučné stezce do obce Horní Studené a kolem bývalé úpravny rud nad dolem Pepř, v němž se těžilo ještě v letech 1958–1968. V uvedeném období úpravna vyprodukovala 1 133 kg zlata a po uzavření dolu se spolu s nově postavenými halami stala součástí závodu HAKI, který vyrábí lešení.

Na rozcestí pod vrchem Pepř (448 m) odbočujeme po neznačené cestě k třicet metrů vysoké telekomunikační věži společností Vodafone a T-Mobile. V roce 2008 byla ve výšce 18 metrů zpřístupněna vyhlídková plošina, z níž je výhled jižním směrem na Středočeskou pahorkatinu od Blaníku přes vrchy kolem Votic až po Chlum a Neštětickou horu u Neveklova a při dobré viditelnosti i Říp a Ještěd.

Vracíme se na rozcestí a po modré značce přicházíme na náměstí v Jílovém. Hornická obec vznikla ve 13. století, kolem roku 1350 povýšil Karel IV. Jílové na královské zlatohorní město. Po husitských válkách již nikdy nedosáhlo dřívější slávy. Dnes je Jílové centrem rekreačního regionu, s přilehlými obcemi má přes 4 000 stálých obyvatel. V letních měsících, díky husté rekreační zástavbě, zde pobývá přes deset tisíc lidí.

Střed města je památkovou zónou, jejíž dominantní stavbou je radnice. Podoby, v níž se nachází dnes, nabyla v roce 1724, ale její počátky sahají do 14. století, kdy byla rychtou městského rychtáře Mikuláše z Věže.

V dolní části náměstí se tyčí věž gotického kostela sv. Vojtěcha ze 13. století. Z hlediska stavebního je zajímavý umístěním věže mezi presbyterium a loď. Hlavní  oltář je z roku 1510. Jedná se o skládací gotickou archu s obrazy apoštolů, světců a Krista. Kostel je obklopen parkem s památkově chráněným dubem.

Pozoruhodný je dům Mince, ve kterém byl do roku 1420 královský horní úřad. Na krátký čas ho získal i záhadný dvorní alchymista Rudolfa II., Eduard Kelley. Dnes je dům Mince sídlem muzea.

Expozice Historie těžby a zpracování zlata nám umožňuje nahlédnout na zlato u nás i ve světě z mnoha různých úhlů. Úvodní část expozice je věnována výskytu zlata v přírodě a jeho použití v lidském životě, následuje seznámení s jednotlivými oblastmi těžby zlata u nás, se středověkými hornickými pomůckami, s rýžováním pomocí pánví, s horninami a minerály, které mají vztah ke zlatu, s historickými dokumenty a starými mapami. Poslední část expozice se zabývá současností – získáváním zlata pomocí recyklace; k vidění je zde skleněná aparatura na zpracování odpadů s obsahy drahých kovů.

Druhá stálá expozice Historie regionu upomíná na zdejší bohatý společenský život v 19. a 20. století, kdy tu byla celá řada řemesel, spolků a žilo zde mnoho zajímavých osobností.

Ve sklepních prostorách muzea je umístěna archeologická expozice věnovaná benediktinskému klášteru založenému v roce 999 na ostrově uprostřed Vltavy, nedaleko jejího soutoku se Sázavou. Byl to druhý nejstarší mužský klášter v Čechách, jeden z největších pozemkových vlastníků v zemi a středisko vzdělanosti a umělecké tvorby. Od 2. čtvrtiny 12. století až do poloviny 13. století vyráběla jeho dílna reliéfně zdobené i nezdobené podlahové dlaždice a obkládací desky z pálené hlíny. 

V roce 1278 napadla klášter vojska Oty Braniborského, ale zkázou pro něj byly až husitské války. Po pěti archeologických výzkumech, z nichž poslední se uskutečnil v letech 1975–1983, na sebe klášter upozorňuje částečně odkrytými a zpevněnými základy stavby.

Poslední a rovněž velice zajímavou expozicí je Tramping a příroda dolního Posázaví. Jak její název napovídá, je věnována historii trampského hnutí v kraji mezi Vltavou, Kocábou a Sázavou, v němž tramping kolem roku 1918 vznikal. Návštěvníci má možnost poznat romantický život prvních táborníků, kteří se do zdejších divokých údolí vydávali, ať už jako členové Junáka, Klubu českých turistů, či rovnou na vlastní pěst. 

Na několika panelech je mimo jiné vysvětleno, co ovlivňovalo tramping při jeho začátcích a které významné osobnosti, zejména z řad sportovců a hudebníků, jím byly odchovány. Expozice byla poprvé otevřena v roce 1987, poté byla dvakrát přebudována a aktualizována.

Z Jílového pokračujeme do Velkých Popovic, ovšem cestou se ještě krátce zastavujeme na Mandavě. Tak se jmenuje jednak ploché návrší ve výšce 480 metrů, přes které prochází silnice Praha – Benešov – Tábor – České Budějovice, jednak malá rozhledna.

Nejde vlastně o typickou rozhlednu, ale památník, jehož součástí je dvanáct metrů vysoká vyhlídková věž. Vznik a účel stavby vysvětlují pamětní desky umístěné na obou křídlech památníku. Vlevo je nápis: „Husitskému lidu, který v těchto místech dne 29. 9. 1419 poprvé si uvědomil, že milovati a držeti pravdu znamená brániti ji vždy a proti všem.“ Připomíná tím tábor lidu, na němž se poprvé setkali stoupenci Husova učení z Prahy, Plzně i odjinud, jimž kázal mimo jiné i Václav Koranda starší. Dlužno však dodat, že akce se konala na svátek sv. Jeronýma, který je o den později, tedy 30. září, a není jasné, proč je na desce datum chybné. Deska vpravo obsahuje nápis: „Památník byl postaven péčí Okresního osvětového sboru v Jílovém L. P. 1931.“ Myšlenka na postavení památníku se objevila již dva roky předtím a na její podporu se pořádaly poutě a peněžní sbírky. Památník, jehož návrh vytvořil architekt Jansa, byl odhalen 5. července 1931 během lidové slavnosti pořádané u příležitosti výročí upálení Mistra Jana Husa. V minulosti stavbu opakovaně poškozovali vandalové, v roce 1998 byla opravena, ale dnes již zase chátrá. Vidět z ní není takřka nic, výhledu brání vzrostlé stromy a z jedné strany vysoká telekomunikační věž.

Poslední dnešní zastávka patří Velkým Popovicím, konkrétně tamějšímu proslulému pivovaru. V roce 1870 jej koupil starosta Smíchova a průmyslový magnát baron František Ringhoffer, přebudoval jej s velkým důrazem na moderní technologie a dal mu šanci na nový začátek. První várka byla v pivovaru uvařena před 140 lety, v prosinci 1874.

Když Velkými Popovicemi procházel francouzský malíř, kterého hluboce dojalo, s jakou pohostinností ho místní lidé přijali, z vděku se nabídl, že vytvoří pivovaru emblém. Nechal se inspirovat postavou kozla a vytvořil podobu maskota, která přetrvala téměř celé století. Od té doby se zdejšímu pivu říká Velkopopovický kozel. Už v příštích letech pivovar vyráběl a prodával až 18 000 hektolitrů piva ročně a v roce 1902, po velké rekonstrukci, už vyráběl 90 000 hektolitrů ročně. Po instalaci cylindro-kónických tanků v roce 2004 bylo možné zvýšit produkci na 1,5 milionu hektolitrů.

Za dobu své existence přežil pivovar mnoho neklidných let, v roce 1991 znovu získal nezávislost, v květnu 1992 se stal akciovou společností a od roku 1999 je součástí společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., a zároveň tedy členem pivovarnické skupiny SAB Miller.

Začínáme v návštěvnickém centru, jehož součástí je i Kozlí obchod se suvenýry, kde nastává hotové pozdvižení s razítkováním, vizitkami a turistickými známkami. S průvodkyní pak odcházíme do historické varny z roku 1928, kde každý obdrží kelímek Velkopovického kozla (světlého – a když se sem na závěr exkurze vracíme, dostáváme pro změnu tmavého). Poté zhlédneme krátký film a pak už následuje vlastní prohlídka.

Postupně nahlédneme do současné varny, ležáckých sklepů, průchodem kolem kvasných tanků a nově zbudovaným tunelem s „pivovodem“ dlouhým téměř čtyřicet metrů...

... se dostáváme do stáčírny lahví a sudů s plně automatizovanými linkami.

V netradiční expozici zhlédneme pracovní stůl zakladatele pivovaru barona Františka Ringhoffera a rovněž pracovní stoly jeho následovníků, kteří výrazným způsobem tvořili a měnili nejen příběh pivovaru, ale celého kraje.

Na závěr, už za tmy, se jdeme podívat na živého maskota pivovaru – kozla Oldu. Ve třicátých letech se majitelé pivovaru snažili ještě více upevnit postavení piva Kozel jako nejlepšího piva, a proto do pivovaru přivedli velkého kozla z Užhorodu. 

V 70. letech minulého století přivedl tehdejší ředitel pivovaru František Bílek do kozlí ohrady, která byla více než 20 let prázdná, nového kozla a tak obnovil tradici živých kozlů ve Velkopopovickém pivovaru. Jméno Olda dostal po svém ošetřovateli Oldřichu Lencovi, který v pivovaru zastával i funkci plniče lahví a od té doby se dědí na další generace kozlů. Současného kozla Oldu pokřtila v roce 2004 herečka Bára Štěpánová, ale stejně je známější pod jménem Jarda, které dostal po řediteli, který jej do pivovaru přivedl.

Následující článek DP Za posledním puchýřem 2014 (2)