Toulka Prahou

(Předchozí článek Zimní Prahou 2017)
Po přenocování se vydávám na toulku Dejvicemi, konkrétně mířím na Hanspaulku.

Původní ves Dehnice je prvně zmíněna v roce 1088 v majetku vyšehradské kapituly. Na rozlehlých pozemcích bylo několik selských usedlostí a malých dvorců, historie moderních Dejvic začíná ve 20. letech minulého století. Součástí hlavního města se staly vznikem Velké Prahy k 1. lednu 1922. Celá čtvrť i s jejím centrem, Vítězným náměstím, byla postavena najednou podle moderního urbanistického plánu architekta Antonína Engela.
Vilová čtvrť Hanspaulka získala své jméno podle Hanse Paula Hippmana. Inspektor arcibiskupských statků si v roce 1773 na místě staré viniční usedlosti postavil barokně-rokokový letní zámeček s výhledem na Prahu. Další vilky se zde začaly stavět až v 19. století a bouřlivá výstavba propukla naplno za první republiky. Tehdy zde vyrostla řada vil od slavných architektů. V minulosti zde žili například básník Jaroslav Seifert, malíř a grafik Cyril Bouda, herečka Lída Baarová, král komiků Vlasta Burian, v době relativně nedávné Ivan Hlas a Ondřej Hejma.
Procházím kolem již zmíněného zámečku Hanspaulka, který dlouhodobě sloužil jako archeologický depozitář s nálezy z pražského území, ale byl prodán do soukromého vlastnictví a dnes v něm sídlí Institut Václava Klause. V Šárecké ulici si prohlížím dvojicí sloupů s částí trolejového vedení a malou pamětní deskou připomínající první trolejbusovou linku v Praze a pokračuji na hřbitov Šárka. Rozkládá se kolem římskokatolického pozdně barokního kostela sv. Matěje, postaveného v roce 1770 nákladem Františka Xavera Strachovského, rytíře ze Strachovic.

Jdu se podívat ke hrobu herce Josefa Kemra, jenž za svůj život ztvárnil stovky divadelních, rozhlasových, filmových a televizních rolí. Hláška dědy Komárka, kterého ztělesnil ve filmu Na samotě u lesa, „Chčije a chčije“ je nezapomenutelná.

Zcela náhodně míjím hrob s deskou, na níž jsem koutkem oka zahlédl slovo Kejžlice a to mě donutilo zastavit se a přečíst si celý text:

Zastavuji se také u hrobu členů významného zvonařského rodu Matoušků. V roce 1999 například odlili dva zvony pro kostel sv. Petra a Pavla v Ledči nad Sázavou.

Jsou zde pohřbeni i další známé osobnosti, jako malíř Oldřich Blažíček, herec Felix le Breux, politik a ekonom Alois Rašín, spisovatel Václav Řezáč a legendární mykolog František Smotlacha. Dne 12. května 2014 zde proběhlo pietní přenesení urny s popelem armádního generála in memoriam RNDr. Karla Janouška (1893–1971). Po pohřbu v roce 1971, který se odehrál v atmosféře probíhající „normalizace“, byla urna s jeho popelem na dlouhá léta uložena v hrobce rodiny Hofmannovy a Fenzlovy na Libeňském ostrově v Praze 8.
Přicházím do vilové čtvrti na Babě, jedné z nejlepších funkcionalistických čtvrtí u nás. Vše začalo výstavou moderní architektury ve Stuttgartu v roce 1927, kde byla vystavena dodnes obdivovaná kolonie Weissenhof. Pak následovala výstava v Brně nazvaná Nový dům, která měla pro výstavbu Baby velký význam. Praha nechtěla zůstat pozadu a plánovala podobnou výstavu moderního bydlení v roce 1932. Svaz československého díla proto zakoupil pozemek o velikosti tří hektarů mezi kostelem sv. Matěje a zříceninou Baba. Celá výstavba čtvrti Baba byla financována přímo stavebníky, což nebylo při obdobných výstavbách zvykem. To vedlo k více individualizovaným návrhům jednotlivých domů. První etapa byla dokončena v roce 1932. Všichni stavitelé pocházeli z okruhu Svazu československého díla. Urbanistické řešení je dílem známého pražského architekta Pavla Janáka, jednotlivé domy navrhovali architekti tří generací, kromě Janáka také Josef Gočár, František Kavalír, Ladislav Žák a mnoho dalších. Soubor 33 domů postavených v jednotném stylu, za velmi krátký čas a na atraktivním místě s výhledem na Prahu nemá u nás obdoby. Krásné místo si okamžitě zamilovala tehdejší pražská smetánka. Od roku 1993 je Baba městskou památkovou zónou, což je však podle odborníků nedostačující stupeň památkové ochrany. Lepší by bylo jednotlivé domy prohlásit za nemovité kulturní památky, protože řadu cenných domů už majitelé necitlivě a nevhodně přestavěli.
Na ostrohu na levém břehu Vltavy, na kopci s názvem Na Babě, se nachází zřícenina letohrádku. V roce 1622 založil na tomto kopci novoměstský měšťan Jindřich Žežule vinici. Roku 1650 její majitel Servác Engel z Engelflussu nechal postavit letohrádek s viničním lisem. Ve 40. letech 18. století za válek o rakouské dědictví byl letohrádek pobořen bavorskými a francouzskými vojsky. 

V roce 1858 nechaly státní dráhy letohrádek upravit do podoby romantické hradní zříceniny. Je třeba poznamenat, že některé zdroje označují zříceninu za bývalou kapli či dokonce za romantickou novostavbu z počátku 19. století, do které byla při výstavbě železnice vsazena gotická okna.

Je odtud výhled nejen na trojskou čističku odpadních vod,...

... ale i na pohlednější části Prahy včetně katedrály sv. Víta:

Po červené značce procházím ulicí Nad Paťankou s několika funkcionalistickými vilami a prudce odbočuji doprava na úzkou, poměrně strmě klesající lesní asfaltovou cestu zvanou Paťanka ke stejnojmennému penzionu a restaurantu. Původně byla Paťanka vinařská usedlost obklopená vinicemi.

Poslední zajímavostí na mé dnešní toulce je hotel International, snad nejtypičtější ukázka socialistického realismu v Praze. Budova byla postavena v letech 1952 a 1956 z rozhodnutí tehdejšího ministra obrany (a zetě Klementa Gottwalda) Alexeje Čepičky, který tehdy prý doufal, že slavnostního otevření se zúčastní sám generalissimus Josif Vissarionovič Stalin (zemřel v roce 1953). O absurditě doby vypovídá skutečnost, že k již provedenému centrálnímu schodišti musely být přidány dva stupně navíc, aby na něj mohlo ve špalíru nastoupit všech tehdejších čtyřiačtyřicet československých generálů. Znamenalo to značné stavební komplikace a změnu výškové úrovně celé střední části objektu, která je patrná dodnes... 

Budova se skládá ze dvou symetrických křídel spojených centrální částí s ústřední věží. Původně byla křídla plánována jako kvantum malých garsoniér pro mimopražské důstojníky Československé lidové armády a centrální část měla sloužit jako neveřejný luxusní hotel pro sovětské poradce a prominentní vojenské šarže. Časem se však ukázalo, že armáda takové množství ubytovacích prostor nevyužije a sovětské delegace tuto předimenzovanou kapacitu nenaplní. Proto bylo rozhodnuto, že se z rozestavěné budovy stane „jenom“ luxusní hotel. S proměnou politické atmosféry v druhé polovině 50. let ustoupila myšlenka výhradního ubytování sovětských delegací do pozadí a hotel se měl stát hlavním ubytovacím centrem pro zahraniční turisty. Objekt byl převeden pod cestovní kancelář Čedok, provizorně pojmenován na Hotel Čedok a teprve později přejmenován na Hotel International, kterýžto název se neformálně používá dodnes. Po roce 1989 byl totiž hotel přejmenován nejprve podle hotelového řetězce Holliday Inn a nyní Crown Plaza. Lidově se mu však od počátku říká Lomonosovova univerzita.
Zvláštní shodou okolností došlo k tomu, že původní symbol – pěticípá hvězda na vrcholku věže – zůstala na svém místě dodnes. Hvězda byla osazena na štíhlé špici ocelové konstrukce věže s důmyslným mechanismem, který umožňoval zasunout ji do korpusu věže a tam ji včetně hvězdy vyčistit (údržba se prováděla zpravidla v noci, aby zmizení hvězdy nezavdalo příčinu ke spekulacím). Původní hvězda byla zasklena červeným rubínovým sklem a opatřena vnitřním osvětlením, aby ve tmě zářila. Dnešní hotelový řetězec Crown Plaza má paradoxně ve svém znaku rovněž pěticípou hvězdu, avšak v barvě zelené, a tak stačila pouze výměna zasklení...

Budova má 16 pater a celkovou výšku 88 metrů (z toho kalich deset metrů a pěticípá hvězda půl druhého metru). Součástí stavby byl protiatomový kryt, v němž by mohlo přežít 600 osob po dobu 14 dní. V současné době hotel disponuje 278 plně klimatizovanými pokoji.
Procházím po celé délce třídou Jugoslávských partyzánů, na Vítězném náměstí vstupuji do metra a odjíždím na Hlavní nádraží.
Po návratu domů nahlížím do staršího průvodce Prahou: dnešní Evropská třída se nazývala Leninova, Vítězné náměstí neboli Kulaťák bylo náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, a stanice metra Dejvická se jmenovala Leninova...