Po kopcích v okolí Ružomberku (X)

(předchozí článek Po kopcích v okolí Ružomberku IX)
Výšlap na Šíp

Po včerejšku radost pohlédnout na oblohu - všechny okolní kopce bez nízkých mraků, od samého rána nekonečné azuro! Odjíždíme do Stankovan, auto necháváme na malém parkovišti u hřbitova a hajdy vzhůru!  Na Šípskou Fatru!

Až do roku 1978 byla součástí Chočských vrchů, ale pro větší geologickou příbuznost se dnes řadí do Velké Fatry. Nad soutokem Váhu a Oravy se vypínají skalnaté vrchy Šíp a Zadný Šíp a vytvářejí výraznou krajinnou dominantu.
Žlutá turistická značka nás vede podél potoka Škútovou dolinou, nejprve lesem a potom rozlehlými loukami k rozcestníku v Žaškovském sedle (740 m).

Chvíli šlapeme s dvěma mladými Moraváky, kteří přijeli jen na otočku a stejně jako my zaparkovali u hřbitova. Cesta stoupá vytrvale, ale nijak zvlášť strmě. Na vrcholu Šípu (1170 m) posedává skupinka turistů, obědváme z vlastních zásob a fotíme. Pod sebou a před sebou máme úžasný výhled do údolí Váhu, na Stankovany a Ľubochňu, Veľkou Fatru, majestátní Choč a daleko za ním Západní Tatry, na jejichž svazích leží zbytky sněhu.


Další cesta střídavě mírně klesá a stoupá, míjíme vápencové věže připomínající Súlovské skály, procházíme úzkou vápencovou soutěskou...

... a pak se zastavujeme na Zadním Šípu (1143 m) u velkého kříže na skále. Kříž tu prý byl už za časů Cyrila a Metoděje, tento je z roku 2005 a instalovala jej popradská letecká společnost poté, co starý byl zničen letní smrští.

Cesta dolů je znatelně prudší, je třeba dávat si místy pozor na kluzkou hlínu nebo kořeny a kameny skryté pod vrstvou spadaného listí. Kešku pod vrcholem Šípu se mi najít nepodařilo, a tak zkouším jinou na odbočce k malé jeskyni.

Podle místní legendy v ní za druhé světové války přebývala žena, která se jmenovala Baracka. Je to pěkné a zajímavé místo – a to, že mě sem přivedla keška, mám na geocachingu rád.

Dalším klesáním se dostáváme do malebné osady Podšíp ležící na okraji luk dříve využívaných k pastvě. Ostatně zdejší dřevěnice jsou chaty upravené z někdejších salaší.

Je tu pusto a prázdno a já vzpomínám, jak jsme sem před lety při akci Toulky po horách přišli a s radostí zjistili, že nám znalec hor Jarda Vagala nelhal a skutečně tu byl malý bufítek, kde jsme si před dalším výstupem (neboť jsme šli opačným směrem než dnes) dali lahvové pivo. Zdá se, že jedna z dřevěnic takto funguje dosud, ale dnes má okenice zavřené...

Sestup po zelené značce je už pohodlnější i když i nadále hodně prudký. Ve Stankovanech usedáme do auta a jedeme se podívat k nedaleké přírodní rezervaci Močiar. Nachází se severozápadně od obce, na velké louce pod lesní cestou a vyskytují se zde dva významné geologické úkazy.

Prvním je tvorba travertinových útvarů, které vznikají postupnou sedimentací, tedy usazováním z vody, která je bohatá na uhličitan vápenatý. Tento proces výrazně urychlují řasy nebo rostliny, které z vody odebírají oxid uhličitý a tím se uhličitan snadněji vysráží.

Druhým geologickým jevem, který se v této oblasti vyskytuje, je přítomnost sirných pramenů. Sirnato-uhličitý minerální a termální Kúpeľný prameň byl před více než šedesáti lety bývalým majitelem Adamcem upraven, prohlouben na přibližně půl druhého metru a boky byly obloženy dřevem. Do druhé světové války byl využívaný místními obyvateli a příležitostnými návštěvníky na koupání. V současnosti je průměr jezírka přibližně deset metrů, ale je zanedbané, dřevěné obložení je zničené a dno pokryté jemným sedimentem.

Voda je mírně zakalená, slabě zapáchá po sirovodíku a na povrchu se vytváří jemný povlak. Má však blahodárné účinky pro léčbu kožních onemocnění, pro podporu pohybového a trávicího ústrojí (zejména při žaludečních a střevních onemocněních), a také na doplnění zásob vápníku a zrychlení peristaltiky. Příznivé složeni této vody bylo dokázáno několika rozbory, uskutečněnými při realizaci tří průzkumných vrtů v roce 1975 i v nedávné době.