Kolem Stříbrných Hor

Zdá se vám, že nadpis není gramaticky správný? Ale je, Sříbrné Hory totiž nejsou hory, ale obec mezi Havlíčkovým Brodem a Přibyslaví

Vydáváme se za minisérií kešek s příběhem tak trochu ve stylu Indiana Jonese, proto ji její autoři nazvali Kuba Jones a poklad Samotínského údolí. Za východisko, na němž necháme auto, jsme si vybrali malé parkoviště u kostela sv. Kateřiny Alexandrijské. Stojí o samotě na návrší v blízkosti štoly vedoucí pod kopcem a je pozůstatkem zaniklé středověké hornické osady. 

Kostel je jednolodní s obdélníkovým půdorysem a hranolovou věží před západním průčelím, která má nízké dřevěné podsebití a stan s cibulí. Presbytář je se skosenými rohy a pravoúhlou zákristií v ose, která je klenuta plackou. Z původní gotické stavby se dochoval hrotitý portál mezi podvěžím a lodí. Při tažení husitů na Přibyslav roku 1424 byl kostelík vypálen a došlo pravděpodobně i k celkovému zániku okolního sídliště, které bylo z několika důvodů již téměř vylidněno. Podle zápisu z roku 1692 byla vystavěna nová věž se zvonicí, ale o třicet let později došlo z důvodů celkové zchátralosti k demolici kostela a jeho znovupostavení. V 1. polovině 19. století se opět pro velkou zchátralost uvažovalo o zrušení a zbourání kostela, avšak po několika soudních jednáních, kdy byla řešena otázka patronátu nad kostelíkem a kdo ponese náklady na opravu, bylo toto přiřčeno polenské vrchnosti, a tak se podařilo kostelík opravit. V roce 1843 došlo ke krádeži dvou zvonů. Dne 6. května 1969 uhodil do kostela blesk a kostel vyhořel. Po následných opravách byl v roce 1972 opět zpřístupněn. V současné době po neustávajícím vykrádání bohužel neobsahuje již žádné cenné a ani historicky zajímavé předměty či zařízení.

Vycházíme po žluté turistické značce, která přetíná silnici Havlíčkův Brod – Přibyslav a vstupujeme do údolí Borovského potoka. V úseku od vyústění potoka do řeky Sázavy až po Dolní Dvůr se v jeho korytě hojně vyskytují doklady zpracování stříbrných rud (tzv. hutněním stříbra). Vrstvy strusek lze pozorovat pod lesní cestou v levém břehu Borovského potoka, asi 150 metrů od silničního mostku. Spolu se struskami se běžně objevují úlomky cihel z vyzdívek pecí, uhlíky a vzácně i vrstvy jemně rozemleté žiloviny a nezpracované zlomky rudniny. Materiál z mohutných struskových hald zmiňovaných ještě na počátku 20. století byl postupně rozvážen při úpravě místních komunikací.

Celý postup hutnění rud představoval komplikovaný proces, který se postupně rozvíjel. Sulfidické rudy byly obvykle oxidačně praženy a následně hutněny s přísadou olova, na které se vázalo získávané stříbro. Tato směs byla opětovně tavena, za účelem oxidace a odstranění přebytečného olova. Surové stříbro se však muselo ještě čistit pro dosažení vyšší ryzosti.

V lese, ještě než odbočíme k Dolnímu Dvoru, nacházíme první kešku. Je u ní zvláštní destička s několika otvory, kterou si překreslujeme na kus papíru, protože podle listingu to budeme potřebovat při nálezu finálky.

Pokračujeme po můstku Borovský potok a podle listingu hledáme kámen pomalovaný barevnými značkami. V příkrém svahu postiženém těžbou kůrovcového dřeva to není moc velký problém, takže zanedlouho nacházíme schránku s podivně tvarovaným předmětem posetým množstvím různě velkých otvorů. Na horní straně kamene s barevnými značkami se nachází ploška, která se shoduje s tvarem základny nalezeného artefaktu. Máme jej postavit na zmíněnou plošku, z podstavce vyjmout malou dřevěnou šipku a v množství otvorů nalézt takový, ve kterém by přesně seděla. A to je ukazatel cesty! Počítáme zbývající otvory a krokujeme směrem, kterým ukazuje šipka. Bingo! Pod kamenem je schránka se změtí provázků – jedná se o kipu, provázkové písmo. Počítáme jednotlivé uzlíky a zapisujeme si šest čísel, která jsme doplnili do vzorce a získali tak souřadnice k nalezení pokladu.

Poté, co jsme jej bez problémů „vykopali“, vracíme se k můstku a po levém břehu potoka stoupáme na kraj lesa a pak polní cestou na kopec Stříbro.

Tedy on to žádný velký kopec není nejen proto, že má jen 509 metrů, ale ani převýšení nad okolím není bůhví jaké. Přicházíme do Stříbrných Hor, sestupujeme k červené turistické značce, která vede po tělese zrušení železniční tratě. Pár metrů od můstku přes Borovský potok se pár metrů po proudu nachází kamenný jednoobloukový most starý 400 až 500 let a památkově chráněný. Rozpětí mostu je 5,4 m, šířka 4,5 m.

Nedaleko od mostu vede cesta, které je pozůstatkem Místní dráhy N. Brod – Žďár. Pro její výstavbu byla založena akciová společnost stejného jména, samotná dráha byla uvedena do provozu 22. prosince 1898. V listopadu 1937 byl schválen návrh spojení Německého Brodu s Brnem přes Křižanov a ještě teoho měsíce bylo za Německým Brodem vykolíkované území, kterým měla nová trať vést. Nové těleso, které mělo starou trať v úseku Německý Brod – Žďár n. S. kopírovat, bylo za účelem zkrácení vzdálenosti trasováno příměji. V roce 1943 byla stavba trati zastavena pro nedostatek materiálu a jiné priority, které měla Německá říše v souvislosti s vývojem války. Stavba pokračovala opět až v roce 1948, v roce 1952 na stavbě v rámci brigád pracovali i studenti žďárské průmyslovky. Slavnostní otevření trati se konalo 20. prosince 1953, dvoukolejný provoz odstartoval 15. dubna 1958.

Po tělese staré trati, z něhož byly koleje již dávno odstraněny,...

... jdeme pro kešku, která se nachází na místě, kde stával most přes Sázavu. Stejnou cestou se vracíme zpátky a po žluté značce pokračujeme k autu.