Za keškami kolem Ratboře

Namísto každoročního absolvování Jeníkovského vánočního pochodu třemi kraji vydáváme se kvůli pandemii koronaviru na vlastní vycházku okolím Ratboře

Ratboř je obec ležící asi sedm kilometrů jihozápadně od Kolína. Poprvé je věrohodně doložena v roce 1352, kdy zde měli majetky bohatí kutnohorští horníci. Dnes má necelých 600 obyvatel.

Znak obce byl podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky schválen 5. dubna 2017. Jedná se takzvaný „mluvící znak“, který tvoří štít, rozdělený červeným kůlem (komín ratbořského cukrovaru) na dvě poloviny se střídavě zeleno-zlatým a zlato-zeleným pozadím představujícím symboly úrodnosti zdejšího kraje, ve zlatých polích je vybroušený červený český granát (upomínka těžby granátů v okolí).

Auto necháváme na malém parkovišti před Starým zámkem. Na jeho místě stávala tvrz, není však zřejmé, který z majitelů vsi ji někdy kolem poloviny 14. století založil. V roce 1402 byla spolu s obcí vypálena vojskem krále Zikmunda při jeho tažení na Kutnou Horu a později ji král Jiří z Poděbrad daroval hejtmanovi kolínského zámku Janu Hrabaňovi z Přerubenic, který zpustlou tvrz opravil. Poté se vystřídala celá řada majitelů, v roce 1634 byla tvrz vypleněna saským vojskem a znovu v roce 1639 Švédy. Zpustlou ves koupil v roce 1642 Jindřich Kraft z Lammersdorfu, který nechal tvrz opět upravit k obývání. V roce 1723 zakoupil ratbořské panství Karel Jáchym Breda, připojil ho k sousednímu panství Červené Pečky a původní tvrz nechal přestavět na barokní zámek. Později se opět vystřídala řada majitelů a v roce 1890 koupil ratbořský velkostatek se zámkem kolínský velkoobchodník Bernard Mandelík.

Jeho syn Robert přistoupil v letech 1912–1915 k zásadní přestavbě ratbořského zámku podle plánů, které vypracoval významný pražský architekt Jan Kotěra (1871–1923). Ten nechal k původní barokní budově přistavět nové střední křídlo vybíhající k severu, k jeho východní straně přistavěl originální prosklenou zimní zahradu a také výrazně pozměnil veškeré interiéry.

V majetku rodiny Mandelíkových zůstal zámek do roku 1945, kdy přešel do rukou státu. Do roku 1966 v něm bylo umístěno zemědělské učiliště, poté byl zrestaurován a upraven na sídlo obecního úřadu. V roce 1992 byl zámek v restituci vrácen opět rodině Mandelíkových.

V sousedství Starého zámku byla v letech 1910–1913 postavena podle plánů Jana Kotěry jednopatrová moderní dvojvila pro Ervína a Otu, syny Bernarda Mandelíka. Jejich třetí bratr Robert obýval sousední Starý zámek a možná proto se pro vilu vžil název Nový zámek. Bratři Mandelíkové koncipovali svůj požadavek na rodinné sídlo jako symetrický a prostorově detailně propracovaný dvojdům, který měl skloubit požadavky na luxusní a zároveň moderní rezidenci, odkazující ovšem na straně druhé na tradici šlechtických sídel. Tento záměr se podařilo Kotěrovi dokonale splnit.

Nad středovou částí hlavního vstupního průčelí se vypíná monumentální kupole

V letech 1947–1996 byla v novém zámku škola, poté byl zámek navrácen potomkům rodiny Mandelíkových, kteří ho v roce 1999 prodali. V letech 2000–2002 byla novým majitelem budova opravena a přestavěna na hotel Chateau Kotěra, jeho původní prostory byly citlivě obnoveny podle dochovaných fotografií pořízenými samotným Kotěrou a vybaveny dobovým mobiliářem nebo jeho napodobeninami.

Vracíme se kolem zámku na náves, respektive křižovatku, kde stojí kostel sv. Václava a před ním barokní sousoší Apoteozy Jana Nepomuckého, zhotovené neznámým mistrem v rozmezí let 1711–1723 na objednávku hraběte Leopolda Ignáce Věžníka z Věžník, tehdejšího držitele panství.

Sousoší tvoří oblačná pyramida s postavičkami andílků, u jejíž paty dvojice velkých andělských efébů s rozevřenými křídly podpírá poklekávající postavu sv. Jana Nepomuckého, který v extázi pozdvihuje pravou rukou k nebesům kříž. Levým loktem se opírá o stolek v podobě trojnožky, zdobený girlandami, a hledí k vrcholu oblačné pyramidy, kde je postava malého andílka, přinášející mu korunu jako připomínku jeho vítězství nad smrtí.

Po souběhu modré a zelené značky míjíme hřbitov a podél Skokanovského rybníku se dostáváme k historickému kamennému mostku přes Polepku:

Přicházíme na silnici, která vede kolem rozlehlého hospodářského dvora Hranice a za ním překračuje po mostě železniční trať Kolín – Rataje nad Sázavou. Z mostu se otevírá krásný výhled kamenný železniční viadukt, postavený v roce 1900 během pouhých pěti měsíců firmou Ing. Osvalda Životského:

My se samozřejmě nespokojíme s pouhým výhledem, ale sestupujeme – nejprve po úzké cestě a později pěšinou – přímo k mostu. Jeho celková délka je 109 metrů a nejvyšší výška nad dnem Polepského údolí 31 metrů.

Most má sedm půlkruhových oblouků o rozpětí 12 metrů, vyklenutých z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů z kutnohorského pískovce a žulových bloků z lomů u Lipnice nad Sázavou. Pilíře mostu jsou mírně kónické, vyzděné z drobnějšího kamenného zdiva, s kvádrovým obkladem. Přibližně uprostřed výšky jsou zpevněné kvádrovými věnci. Krajní opěry a konce náspu jsou obloženy kyklopským zdivem. Most se dochoval ve zcela autentické podobě, bez novodobých modernizačních či rekonstrukčních zásahů a hlavně v dobrém technickém stavu. V roce 2009 byl Ministerstvem kultury prohlášen nemovitou kulturní památkou.

Vracíme se na cestu svažující se do údolí Polepkya  přicházíme ke Kohoutovu mlýnu, jednomu z celkem jedenácti, které v tomto údolí klapaly ve středověku. Po pravé straně cesty se do výše 35 metrů tyčí skála, která je oblíbeným horolezeckým terénem s více než čtyřicetiletou tradicí. Podle informační tabule se zde v současnosti nalézá na čtyřicet značených cest se stupni obtížnosti tři až devět.

Někde na vrcholu je ukryta keška a protože se nechceme vracet na modrou značku, drápeme se nahoru strmou a zarostlou strání. Z vrcholu skály se nabízí pěkný výhled do údolí, na jehož dně se lesknou vody rybníka.

Po modré značce se vracíme na silnici a pokračujeme až k železniční zastávce Červené Pečky. Za ní odbočujeme na sotva znatelnou cestu, míjíme Cihelský rybník a odbočujeme vpravo na pěšinu, která nás přivádí k přírodní památce Lom u Červených Peček:

Jedná se o opuštěnou pískovnu s vodorovným dnem a výškou stěny šest metrů, v profilu jsou pod asi tři metry mocnou vrstvou pleistocenní spraše odkryty cenomanské křídové pískovce a písky svrchní křidy. Pozoruhodností je asi 60 cm silná vrstva s enormnim výskytem schránek ústřic druhu Rhynchostreon suborbiculatum, které byly nahromaděny pravděpodobně v průběhu mořské bouře (podle nesouměrného uložení nevytříděných schránek). Některé schránky dosahují velikosti až 10 cm a mají dosud (po více než 90 milionech let) zachované původní zbarvení.

Vracíme se na cestu a pokračujeme po ní proti toku Nebovidského potoka přes Dobešovice a Bohouňovice do Bořetic.  Na okraji obce odbočujeme k lůmku na Vysockém potoce, který byl v roce 2000 vyhlášen za významný krajinný prvek. Důvodem je ochrana kompaktního skalního výchozu serpentinitu neboli hadce v rulách kutnohorského krystalinika, s četnými, na povrch vystupujícími pyropy neboli granáty o velikosti až tři milimetry. První záznamy o těžbě a zpracování granátů jsou z 2. poloviny 60. let 18. století, je však velmi pravděpodobné, že se těžilo již mnohem dříve. Těžba skončila v 19. století. Zdejší pyropy měly tmavé červenou barvu, byly čiré až jemně zakalené, silného lesku, pravidelných tvarů a velikosti dosahující až zrnícek hrachu. Kvalitou směle konkurovaly českým granátům z Českého středohoří, díky čemuž se těšily velké oblibě jak v blízkém, tak ve vzdáleném okolí a vysloužily si označení „Kolínské granáty“. Získávaly se buď rýžováním z potoka, nebo mechanickým odlučováním od hadce. Zpracování probíhalo zejména v Kolíně, zpočátku většinou židovskými řemeslníky. Počátkem 19. století množství zde vytěžených granátů neustále klesalo a zpracovávaly se granáty dovážené.

Odlovili jsme další kešku a pokračujeme k další, která je na opačném konci vsi nedaleko barokní kaple sv. Jana Nepomuckého z konce 18. století.

Hranolová stavba téměř čtvercového půdorysu s odsazenými zaoblenými rohy je ukončená bohatě profilovanou římsou a krytá stanovou střechou. Vedle kaple roste přblizně 250 let stará lípa velkolistá, která byla v červnu 2012 odborně omlazena.

Po silnice se vracíme k autu do Ratboře.