Při toulce Prahou se nemohu nezastavit na „Staromáku“ podívat se na repliku sloupu, jejíž realizace se táhla takřka třicet let...
Původní raně barokní pískovcový sloup s pozlacenou sochou Neposkvrněné Panny Marie (Immaculaty) na vrcholu a na čtyřech soklech sochami andělů bojujících se zlem v podobě dvou ďáblů, lva a hydry ležících u jejích nohou byl postaven jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy na konci třicetileté války na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen dne 26. dubna 1650, kardinál Arnošt z Harrachu sloup vysvětil 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. Sloup i se sochou Panny Marie byl vysoký téměř 16 metrů a v poledne jeho stín ukazoval tzv. pražský poledník, který sloužil k určení přesného slunečního času. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl mladý sochař Jan Jiří Bendl (asi 1620–1680).
O mnoho a mnoho let později byly o sloupu záměrně šířeny zprávy, že je to památník bitvy na Bílé hoře a že tedy přímo symbolizuje následnou třistaletou „dobu temna“. Hned po vzniku samostatného Československa, dne 3. listopadu 1918, byl sloup stržen rozvášněným davem především obyvatelů Žižkova, kteří se vraceli z Bílé hory, kde se konal tábor lidu pořádaný národními socialisty a sociálními demokraty. Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém Franta Sauer, který se zaštiťoval podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V ranních hodinách 3. listopadu navštívil správce žižkovského obecního dvora a velitele tamějších hasičů Josefa Hodana, a představil se mu jako delegát Národního výboru pověřený Václavem Klofáčem a Karlem Kramářem, aby zařídil stržení sloupu. Hodan jako příznivec obou politiků nebyl proti, načež ho Sauer požádal o četu hasičů, vybavených žebříkem a dlouhým provazem, která by se odpoledne dostavila na Staroměstské náměstí. Hasiči, vedení dokonce Sauerovým dobrým kamarádem Zedníčkem, skutečně dorazili a podle pokynů začali připravovat celou akci. Lidé přihlížející nadcházejícímu dílu zkázy se rozdělili v názorech. Část se snažila hasičům v jejich činnosti zabránit, část mu fandila, takže se kolem sloupu strhla menší potyčka. Na poslední chvíli dorazila v automobilu i skutečná delegace z Národního výboru, tu ale Sauer zaměstnal tím, že jí sdělil, že sloup spadne právě na místo, kde jejich auto stojí. Zatímco to řešili, hasiči pokračovali v práci. Protože si „pro nenápadnost“ přivezli jen kratší žebřík, který dosáhl asi jen do poloviny sloupu, bylo lano uvázáno moc nízko. Žižkováci tahali, lano se přetrhlo a sloup stál dále. Když v obecním dvoře blízko Staroměstského náměstí odmítli půjčit žebřík delší, byla shozena jedna ze čtyř soch andělů, na její sokl byl postaven žebřík, lano svázáno a uvázáno výše. Potom, po delším rozhoupání, sloup s rachotem padl a roztříštil se na několik kusů.
Vyvolalo to následné ostré novinářské přestřelky i rozhořčení, ale monument se už slepit nedal. Sauer skončil kvůli tomuto činu v roce 1924 u soudu, kde se hájil, že nechtěl sloup poškodit, ale pouze jej z vlasteneckých důvodů odstranit. Soud označil čin za promlčený a Sauer o něm uveřejnil písemné svědectví.
Rozbité části těla Panny Marie byly odvezeny na holešovické Výstaviště do lapidária, kde po léta ležely v kůlně. Až později byly slepeny. Hlava se hned po stržení ztratila a je několik variant, kde byla schována. Objevila se až v roce 1957, kdy byla nabídnuta obchodu se starožitnostmi a byla zakoupena Národním muzeem. V lapidáriu jsou vystavena také korintská hlavice sloupu, část kuželkové balustrády a torza tří sousoší andělů. Z glorioly hvězd kolem hlavy Panny Marie se dochovaly tři. Jsou tepané z mědi a zlacené plátkovým zlatem, jednu vlastní Společnost a je u ní starý lístek papíru s popisem, jak se o všech dvanáct hvězd dělil Franta Sauer s Jaroslavem Haškem ve vinárně U Petříků na Perštýně. Hašek je chtěl pro svou ženu Šuru. Sauer měl „zlaté“ hvězdy slíbeny jako odměnu za stržení sloupu. Když zjistil, že zlaté nejsou, jen pozlacené, cítil se podveden a velmi se prý zlobil.
Myšlenka obnovení sloupu vznikla už krátce po jeho stržení, ale až po listopadu 1989 se „věci daly do pohybu“. Ovšem hodně pomalého – muselo uběhnout třicet let, než se Pražané a návštěvníci hlavního města dočkali… Nehodlám zde popisovat všechny peripetie, které tuto akci provázely, a zmíním jen tu poslední. Dne 23. ledna 2020 pražské zastupitelstvo revokovalo původní zamítavé stanovisko k obnově Mariánského sloupu a stavbu sloupu schválilo.
Repliku sloupu zhotovil na základě výběrového řízení vypsaného v roce 2007 Společností pro obnovení Mariánského sloupu akademický sochař Petr Váňa (*1965) s pěti dalšími kameníky, resp. s nově založenou Mariánskou kamenickou hutí. 17. února 2020 zahájili kameníci pod vedením akademického sochaře Petra Váni stavbu sloupu. Dne 4. června 2020 osadili dřík a sochu Panny Marie Immaculaty a v sobotu 15. srpna 2020, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou, OP, obnovený Mariánský sloup požehnán.
Původní Mariánský sloup byl vysekán z hrubozrnného pískovce z lomu v Kamenných Žehrovicích, na kopii památky byl použit tzv. božanovský pískovec z Teplic nad Metují. Tam ale nebylo z několika důvodů možné vylomit šestimetrový blok pro dřík sloupu, jen menší kusy. Je z něj vysekána socha Panny Marie, nárožní sokly pod anděly, balustráda s kuželkami a nárožními pilířky a stupně schodiště. Pískovcový blok pro patku sloupu věnovalo italské městečko Vitorchiano. Sanktuárium, malá kaplička v podstavci sloupu pro obraz Panny Marie Rynecké, je vyrobené z mrákotínské žuly. Kopii deskového gotického obrazu, kterou v roce 2009 zhotovil akademický malíř Radomil Klouza (*1982), požehnal papež Benediktem XVI. v roce 2009 v Brně. Originál pochází asi z roku 1420, byl nosíván v průvodech po rynku, odtud název Panna Maria Rynecká. Největší díl sloupu, šestimetrový dřík o váze 22 tun, byl proto vysekán z indického pískovce. Dokončený podstavec s kónickým sloupem stál několik let v zahradě kláštera sv. Karla Boromejského pod Petřínem, kopie sochy Panny Marie u bočního vchodu do Týnského chrámu. Čtyři andělé, kteří stáli na podstavcích vytyčujících čtvercový půdorys sloupu zatím chybějí.
Vyvolalo to následné ostré novinářské přestřelky i rozhořčení, ale monument se už slepit nedal. Sauer skončil kvůli tomuto činu v roce 1924 u soudu, kde se hájil, že nechtěl sloup poškodit, ale pouze jej z vlasteneckých důvodů odstranit. Soud označil čin za promlčený a Sauer o něm uveřejnil písemné svědectví.
Rozbité části těla Panny Marie byly odvezeny na holešovické Výstaviště do lapidária, kde po léta ležely v kůlně. Až později byly slepeny. Hlava se hned po stržení ztratila a je několik variant, kde byla schována. Objevila se až v roce 1957, kdy byla nabídnuta obchodu se starožitnostmi a byla zakoupena Národním muzeem. V lapidáriu jsou vystavena také korintská hlavice sloupu, část kuželkové balustrády a torza tří sousoší andělů. Z glorioly hvězd kolem hlavy Panny Marie se dochovaly tři. Jsou tepané z mědi a zlacené plátkovým zlatem, jednu vlastní Společnost a je u ní starý lístek papíru s popisem, jak se o všech dvanáct hvězd dělil Franta Sauer s Jaroslavem Haškem ve vinárně U Petříků na Perštýně. Hašek je chtěl pro svou ženu Šuru. Sauer měl „zlaté“ hvězdy slíbeny jako odměnu za stržení sloupu. Když zjistil, že zlaté nejsou, jen pozlacené, cítil se podveden a velmi se prý zlobil.
Myšlenka obnovení sloupu vznikla už krátce po jeho stržení, ale až po listopadu 1989 se „věci daly do pohybu“. Ovšem hodně pomalého – muselo uběhnout třicet let, než se Pražané a návštěvníci hlavního města dočkali… Nehodlám zde popisovat všechny peripetie, které tuto akci provázely, a zmíním jen tu poslední. Dne 23. ledna 2020 pražské zastupitelstvo revokovalo původní zamítavé stanovisko k obnově Mariánského sloupu a stavbu sloupu schválilo.
Původní Mariánský sloup byl vysekán z hrubozrnného pískovce z lomu v Kamenných Žehrovicích, na kopii památky byl použit tzv. božanovský pískovec z Teplic nad Metují. Tam ale nebylo z několika důvodů možné vylomit šestimetrový blok pro dřík sloupu, jen menší kusy. Je z něj vysekána socha Panny Marie, nárožní sokly pod anděly, balustráda s kuželkami a nárožními pilířky a stupně schodiště. Pískovcový blok pro patku sloupu věnovalo italské městečko Vitorchiano. Sanktuárium, malá kaplička v podstavci sloupu pro obraz Panny Marie Rynecké, je vyrobené z mrákotínské žuly. Kopii deskového gotického obrazu, kterou v roce 2009 zhotovil akademický malíř Radomil Klouza (*1982), požehnal papež Benediktem XVI. v roce 2009 v Brně. Originál pochází asi z roku 1420, byl nosíván v průvodech po rynku, odtud název Panna Maria Rynecká. Největší díl sloupu, šestimetrový dřík o váze 22 tun, byl proto vysekán z indického pískovce. Dokončený podstavec s kónickým sloupem stál několik let v zahradě kláštera sv. Karla Boromejského pod Petřínem, kopie sochy Panny Marie u bočního vchodu do Týnského chrámu. Čtyři andělé, kteří stáli na podstavcích vytyčujících čtvercový půdorys sloupu zatím chybějí.
* * *
František Sauer (1882–1947) byl blízkým přítelem spisovatele Jaroslava Haška a v letech 1921 a 1922 vydal spolu s ním první sešitové vydání prvního a druhého dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Sauer zajistil pro vydání prvního dílu potřebný kapitál a po získání prostředků z jeho prodeje přesvědčil Haška, aby psal pokračování. Nakladatelská činnost ho ovšem úplně zruinovala, takže se opět začal živit, jak se dalo: mimo jiné zkusil práci zřízence pohřebního ústavu. Zahrál si i v několika prvních českých zvukových filmech.
Žádné komentáře:
Okomentovat