Toulka Prahou

Po delší době konečně zase v milovaném městě

Toulám se Prahou, po místech známých a mnohokrát navštívených i po zákoutích dosud neobjevených. Nesmí samozřejmě chybět Václavák, Staroměstské náměstí, Karlův most ani Malá Strana. Nejdříve se zastavuji na „Staromáku“, kde je z bílých kostek vydlážděno sedmadvacet křížů:

Za měsíc uplyne 400 let od Staroměstské exekuce – 21. června 1621 se v Praze na Staroměstském náměstí konala poprava 27 českých pánů. Hned zkraje si ovšem řekněme, že pojem „pánů“ je zavádějící. Tedy, ne že by šlo také o ženy, ale z „pánů“, tedy panského stavu, byli pouze tři – Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Dalších sedm popravených bylo z rytířského stavu a ostatní ze stavu městského.

Poprava začala v pět hodin ráno a trvala přes čtyři hodiny. Jako první vystoupal na dřevěné pódium Jáchym Ondřej Šlik (*1569). Odsouzení byli popravováni v posloupnosti podle své urozenosti, důstojenství a věku, nejprve páni, po nich rytíři, pak bývalí direktoři a nakonec zbývající měšťané. Kat Mydlář je sťal postupně čtyřmi popravčími meči, tři měšťané ovšem byli oběšeni – dva na trámu vystrčeném z okna radnice a jeden na šibenici, která stála nedaleko popravčího pódia směrem k dnešní Pařížské ulici. 

Dvanáct sťatých hlav vynesl kat hned odpoledne po vykonané exekuci – jak mu bylo nařízeno – ve dvou putnách na Staroměstskou mosteckou věž a tam je z horního ochozu postupně jednu po druhé vystrčil nabodnuté na dlouhých železných prutech v drátěných koších, aby byly všechny zdola dobře viditelné. Šest jich trčelo staroměstskou stranu a šest na malostranskou. Na hlavy hraběte Šlika a doktora práv Jiřího Hauenschilda položil podle příkazu jejich odťaté pravice a na hlavu univerzitního rektora Jana Jessenia položil jeho jazyk, který mu ještě před popravou zaživa vyřízl. V květnu 1622 byla hraběte Šlika katem sňata, neboť císařský majestát vyhověl prosbě hraběnky Šlikové a povolil jí vydat hlavu popraveného manžela, aby ji mohla důstojně uložit do hrobu k pohřbenému tělu. Všech zbývajících jedenáct hlav však bylo dál vystaveno rozmarům počasí a zvolna tam zahnívalo... Podrobnosti se lze v beletrizované formě dočíst v knize Václava Kaplického Veliké theatrum z roku 1977 a v Pamětech katovské rodiny Mydlářů v Praze, čtyřdílném románu Josefa Svátka, vydaném v letech 1886 až 1889.

V podstatě přímo naproti stojí obnovený Mariánský sloup, o němž se podrobnosti dočtete zde. Obcházím jej ze všech stran a pokračuji na Malé náměstí k budově někdejšího známého železářství U Rotta:

Královská cesta po léta přetížená „turisty“, kýčovitými obchody s matrjoškami, skleněnými bizarnostmi a neskutečnými cenami, thajskými masážními studii s klienty, kteří si nechávají ožižlávat nohy v akváriích rybičkami tak, že se jí Češi naučili vyhýbat, je teď téměř prázdná. Tytam jsou hordy návštěvníků z Asie, vedené průvodci se skládacím deštníkem nad hlavou. 

V Karlově ulici si fotím renesanční dům U Zlaté studně s barokní výzdobou průčelí. Figurální plastiky vznikly v roce 1701 po morové epidemii, jak svědčí štukové reliéfy patronů sv. Šebestiána a sv. Rocha, ochránců před morem:

Přicházím na Křižovnické náměstí s pomníkem císaře a krále Karla IV. s alegoriemi čyř univerzitních fakult a postavami předních spolupracovníků Karla IV. – Arnošta z Pardubic, Jana Očka z Vlašimě, Beneše z Kolovrat a Matyáše z Arrasu. Byl zhotoven podle modelu drážďanského sochaře Arnošta Hähnela a postaven v roce 1848 k 500. výročí založení Karlovy univerzity:

Procházím Staroměstskou mosteckou věží a jsem na Karlově mostě. Je takřka prázdný – a to je zážitek!

Mostecká ulice mě přivádí na okraj Malostranského náměstí, odkud mířím ke kostelu Panny Marie Vítězné, kde od roku 1628 přebývá proslulá soska Pražského Jezulátka. V 16. stoleti ji ze Španělska přivezla do Čech nevěsta Vratislava z Pernštejna – Maria Maxmiliana Manriquez de Lara jako ochranu rodinného krbu. Podle tradice ji zdědila její dcera Polyxena z Lobkovicz a protože neměla ženského potomka, věnovala sošku řádu karmelitánů.

Z Malé Strany se vracím na Staré Město a jdu se podívat na Národní třídu, konkrétně na rozlehlý Desfourský palác. V letech 1762 až 1776 si jej nechal na místě tří starších domů s gotickými základy postavit Maxmilián hrabě Desfours (1734–1811) podle návrhu architekta Ignáce Palliardiho. 

Desfourové jej prodali rodině Wimmerových, která zde hostila generála Suvorova (1729–1800), velitele protinapoleonské koalice rusko-rakouských vojsk, když jeho armáda při návratu ze Švýcarska přezimovala v okolí Prahy. Kariéru jednoho z nejvýznamnějších ruských vojevůdců korunuje jeho pověstné tažení v severní Itálii, během něhož jeho vojska překročila Alpy. Následoval tak příkladu kartaginského vojevůdce Hannibala a Napoleona Bonaparta. Cenou za dodnes opěvovaný čin však byla smrt čtvrtiny ruské armády... 

Ve dvoře Desfourského paláce je umístěna jeho bronzová bysta od sochaře Lubomíra Bočka z roku 1947 a mramorová paměrní deska s dvojjazyčným nápisem: „V tomto domě pobýval od 20. prosince 1799 do 28. ledna 1800 slavný ruský vojevůdce Alexander Vasiljevič Suvorov.“

Později palác zakoupil Ignác Kolbe, jehož syn v roce 1864 ho navýšil o jedno patro. Po smrti Ferdinanda Kolbeho získala palác Rosa Porgesová z Portheimu, manželka pražského průmyslníka a její rodina jej vlastnila až do nacistické okupace. Koncem 90. let minulého století komplex citlivě zrekonstruovala společnost Pražská plynárenská. Vnitřní dvůr paláce je přístupný veřejnosti a v podloubí je provozována Cukrárna na nádvoří.

Pokračuji přes Františkánskou zahradu, nad níž se vypíná chrám Panny Marie Sněžné založený Karlem IV. Z původního projektu však byl dokončen pouze presbytář, tedy pouhý zlomek stavby, která měla soupeřit se Svatovítskou katedrálou:

Pokračuji na Senovážné náměstí, v jehož místech bývala kdysi malá obec Chudobice. Sám její název napovídá, jak asi vypadala a kdo v ní žil. Když dal Karel IV. v roce 1348 položit základy Nového Města pražského, postoupili majitelé Chudobic pozemky králi a ten je začlenil do velkolepého urbanistického projektu: nechal tu vyměřit prostranství pro jeden ze tří novoměstských trhů – pro Senný trh. Pojmenování reflektovalo skutečnost, že v místě probíhal obchod s obrokem, ovsem a senem a byla zde senná váha. Prodávaný materiál byl příčinou neustálého nepořádku a až do konce 18. století mělo toto náměstí spíše venkovský zabahněný a špinavý ráz. Části rynku bývaly zaplaveny velkými loužemi – které nakonec v roce 1507 prokázaly dobrou službu, když při požáru poskytly hasičům vodu na hašení. V 19. století se ale situace začala výrazněji měnit. Místo obchodníků s krmivem pro dobytek se zde začaly objevovat různé cirkusy a zábavné boudy, ale ty v první polovině století vytlačil zase obchod, tentokrát s přerůzným zbožím obchodníků a řemeslníků. V letech 1896–1940 se jmenovalo Havlíčkovo náměstí, za německé okupace se vrátil název Senovážné (Heuwaagplatz), poté znovu do roku 1947 Havlíčkovo, v letech 1947–1951 podle sociálně demokratického politika Soukupovo a od roku 1951 náměstí Maxima Gorkého. Vroce 1993 se konečně vrátil název Senovážné náměstí.

Mířím k souboru soch, který je zajímavý už tím, že je uváděn pod různými názvy. Protože jsou roztančené sochy součástí kašny, je dílo nazývané jednoduše Tančící fontána. Jsou ulity z bronzu, říká se mu tedy také Zvuk bronzu. A že všichni tančící mají nějaký hudební nástroj, tak jsou to zkrátka Čeští muzikanti. S odkazem na slavný hudební festival je to třeba také Pražské jaro a podle uměleckého záměru autorky je to Hudba řek. Vyberte si:

Dílo Praze věnovala známá česká exilová sochařka Anna Chromy (*1940), která vyrůstala v Rakousku, žije ve Francii a pracuje v Itálii. Sochy představují jednotlivé řeky: socha s mandolínou indickou řeku Gangu, flétnistka jihoamerickou Amazonku, houslitka Dunaj a trubač Mississipi.

Opodál stojí ještě jedna solitérní socha, vyjadřující probouzející se Nil. Sochy byly původně barevně upraveny, takže jejich fialová pestrost poněkud dráždila. Postupem času ovšem barva působením povětrnostních vlivů mizí.