Z Rozsochatce na Ronovec a zpět

Turisticko-geocachingový výšlap

Obec Rozsochatec leží na silnici a železniční trati mezi Havlíčkovým Brodem a Chotěboří a má kolem pěti set obyvatel. Původně náležela k nedalekému hradu Sommerburgu (dnes Ronovec), později byla spravována z Dolní Krupé. V roce 1572 patřila Jindřichu Haugvicovi z Biskupic, od něhož ji roku 1584 koupil jeho bratr Zikmund a vystavěl si tvrz, prvně připomenutou roku 1600 jako majetek jeho manželky Johanky Haugvicové z Dobřenic. Dalšími majiteli byli Bechyňové z Lažan, z nichž vynikl František Leopold (†1737), dlouholetý hejtman Čáslavského kraje. Roku 1714 usiloval o to, aby v Rozsochatci byla postavena kaple, jejíž návrh připravil Jan Blažej Santini, ale z realizace bohužel sešlo. V roce 1872 zámek vyhořel a při požáru bylo zničeno mnoho památek, zejména bohatá knihovna a rodinný archiv Bechyňů z Lažan. Zámek byl obnoven v pseudorenesančním slohu, poničená kaple však již obnovena nebyla. Jde o obdélníkovou jednopatrovou stavbu, s dvoupatrovým rizalitem s balkonem a vížkou. Na zahradním průčelí je dochován barokní portál. 

V roce 1892 koupil Rozsochatec JUDr. Otto Mettal, nechal opravit zámek a dal do pořádku zámecký park. Po jeho smrti v roce 1921 zdědila velkostatek a zámek jeho dcera Marie, provdaná Greifová a od roku 1950 byl ve správě místního národního výboru. V roce 1952 jej převzal okresní národní výbor v Chotěboři a zámek adaptoval na domov důchodců, od roku 1986 sloužil jako domov pro mentálně postižené. Po roce 1989 byl zámek vrácen synovi Marie Greifové Janovi, který započal s opravami a dával majetek do původního stavu. Nyní je majitelkou jeho dcera Jitka Greifová, která v úpravách pokračuje a provozuje zde Penzion na zámku.

*  *  *

Po žluté turistické značce opouštíme Rozsochatec a vydáváme se na cestu ke zřícenině hradu Ronovec. Procházíme nejprve Novodvorským a poté Ronoveckým lesem. Krátce se zastavujeme u studánky s názvem Prdlavka. Pramen vody vyvěrá ze země v kratších intervalech a přináší na dno studánky jemný píseček. Podle tohoto jevu dostala již v minulosti svoje nepříliš pěkné pojmenování. Vodě ve studánce bývala přisuzována léčivá moc, lidmi z okolí byla a je hojně vyhledávána.

Po delší době přímým směrem značená trasa několikrát odbočuje a nakonec mírně klesá strání nad Břevnickým potokem ke skromné zřícenině hradu Ronovec, původně zvaného Sommerburg neboli Letní hrad. Podle keramiky nalezené v jeho zřícených zdech při výkopech v letech 1957–1960 lze se domnívat, že byl vystavěn z kamene kolem roku 1262 na základech staršího roubeného hrádku, který vyhořel asi v první polovině 13. století.

Před zadním hradem stávalo předhradí, oddělené od lesní výšiny příkopem a náspem. Plnilo zřejmě hospodářskou funkci a tvořila je dřevěná hospodářská stavení, po nichž byly při archeologickém průzkumu nalezeny jámy obsahující popel a zlomky keramiky. Předhradí bylo opevněno jen přirozeným valem, v horní časti zesíleným dřevěnými kládami. V terénu lze dosud nalézt stopy po hradbách a věžovitém stavení čtvercového půdorysu, které bývalo sídlem pána hradu.

Hrad Ronovec postavil kolem roku 1262 Smil z Lichtemburka, který zde v letech 1262–1269 sídlil a na hradě vydal a pečetil několik listin. V roce 1289 zde žil i jeho syn Hynek. Kolem roku 1300 došlo k rozdělení rodového majetku a Ronovec obdržel Hynkův nejmladší syn Čeněk. Po jeho smrti roku 1314 získal hrad synovec Hynek z Lichtemburka, ale ten ho již v roce 1345 postoupil králi Janu Lucemburskému výměnou za poděbradský hrad. Ještě v témže roce získali Ronovec od krále páni z Lipé, avšak záhy byl zastaven Marešovi z Radenina. V roce 1346 Pertolt, strýc Jindřicha z Lipé, zástavu vyplatil. V roce 1362 Čeněk z Lipé, jeho syn Jindřich a Čeněk Krušina z Lichtemburka prodali hrad a ronovecké zboží Ješkovi ze Zlíchova, předku Andělů z Ronovce, kteří se na ronoveckém hradě připomínají do roku 1393. Další osudy hradu v 15. století jsou již nejasné. Za husitských válek snad už nebyl obydlen a zřejmě velmi rychle chátral. V roce 1544 je uváděn jako pustý.

Zánik hradních zdí však kromě neúprosného „zubu času“ uspíšila i usilovná snaha o nalezeni hradního pokladu. Pověsti o něm se šířily po celé 18. a 19. století. V roce 1871 byl jeho vidinou zlákán i majitel břevnického statku Wels. Přes usilovné kopání nejenže nebyl vybájený poklad nalezen, ale nastala zrychlená devastace hradních zřícenin.

K autu do Rozsochatce se vracíme stejnou cestou.