Co jsem také přečetl___Dva roky v hajzlu

Kniha vzpomínek na základní vojenskou službu v časech, kdy se pod záminkou služby vlasti „dělali z chlapců chlapi“

Ostříhat vlasy, zapomenout na svobodu, opustit holky i sny. A možná přijít o život. Devatenáctiletý Luba nastupuje k výkonu základní vojenské služby do dalekého Bakova nad Jizerou, stejně jako jeho vrstevníci, jen nerad a z donucení. Dlouhé vlasy si stihne ostříhat ještě před nástupem do přijímače a o fesťácích a neoficiální muzice raději pomlčí. Jen to milované pivko mu bude na vojně scházet! 

To vše je ovšem pouze předehra. Píše se rok 1983 a všudypřítomná, trpěná a nikým nekorigovaná šikana je nutným zlem. Nejednou při ní jde téměř o život. 

Jak dlouho on i ostatní „bažanti“ vydrží, pokud mohou spát sotva dvě hodiny denně a musejí snášet hlad a nekonečnou ponižující dřinu a rituály? Je možné obejít vychytralé mazáky a získat na svou stranu velitele Janka? A co teprve když na vás někdo míří samopalem s ostrými? Nade vším visí otazník: z koho se pobytem v bakovské posádce stane muž a z koho naopak troska?
Popis šikany mně připadá trochu přitažený za vlasy, ale jinak docela dobrý, včetně té poslední věty, že vojna vzala člověku dva roky života, ale dala mu něco, co nejde definovat.

Zdařilý, ale normální popis toho, co jsme mnozí zažili... Kdo na vojně byl, ten si s touhle knížkou hodně zavzpomíná. Ovšem zaplatit za ni 299 korun se mi zdá neadekvátní...

*  *  *

Lubomír Větříšek  (*1964) své vzpomínky původně sepsal jen k potěše svých známých a přátel. Až jeho příbuzný, nevidomý emeritní profesor gymnázia, kterému svou práci předčítal, jej přesvědčil, aby rukopis nabídl některému nakladatelství.