Zemřel spolužák Mirek

Přišel mi nepodepsaný mail z Mirkovy adresy: Mirek včera ve 22:55 zemřel

Zpráva mě zastihla zcela nepřipraveného a bylo mi zatěžko jí uvěřit... Usoudil jsem, že ji psala jeho žena, a tak jsem za zprávu poděkoval a vyjádřil jí upřímnou soustrast. Netrvalo dlouho a přišla odpověď: „Děkuji. Bylo to pro něj vysvobození, dávala jsem mu poslední den morfin každé dvě hodiny, naštěstí dnes už paliativní péče funguje. Měl karcinom slinivky a četné metastázy na játrech.“

S Mirkem jsem strávil čtyři roky v Kutné Hoře – na průmyslovce, na internátě a na privátě – a spolu se Šmudlou jsme tvořili nerozlučnou trojici:

Zážitků, v nichž Mirek figuruje, mám samozřejmě řadu, nicméně ten nejdramatičtější je z hodiny češtiny, kterou vyučovala profesorka Lipská. Na průmyslovku přešla z gymnázia, a tak není divu, že češtinu považovala za nejdůležitější předmět. Mirka vyvolala na Fráňu Šrámka a jeho Stříbrný vítr. Pro Mirka, který byl vynikající v matematice a odborných předmětech, byly předměty čeština a dějepis nutným zlem, s kterým se musel vyrovnat. Nejlépe tím, že se požadovanou látku nabifloval jako by to byla básnička. Však také Máňa, jak jsme profesorku tajně přezdívali, nebyla s Mirkovou odpovědí spokojena a prohlásila, že se to naučil odříkat a knihu evidentně nečetl. A na důkaz toho chtěla znát jméno hlavní postavy, které Mirek taktně zamlčel. „Ratkin“, řekl po delší době a já už si nevzpomínám, jestli to jméno vylovil z paměti, nebo z nápovědy. Nicméně Máňa tušila, že je na stopě a chtěla Ratkinovo křestní jméno. A to byl Mirkův konec, začal: „Ééé, hmn, ééé...“ Z první lavice, kde seděla dvojice „Vítězováků“ Bubeník-Bunc, se šeptem neslo: „Jeník!“ Bohužel, Mirek to nezachytil správně a radostně vyhrkl, jako že si konečně vzpomněl: „Pepík!“ 

Reakce byla horší než při zašťourání do vosího hnízda. Máňa prudkým pohybem strhla brejle z nosu, mrštila jimi o stůl a nepříčetně křičela, že se jí to snad jenom zdá. Pochodovala po stupínku před tabulí, zatímco brejle klouzaly po vrchní desce stolu a jen zázrakem se zastavily na opačném konci a nespadly na zem. Mirka poslala zpátky do lavice a myslím, že ne s pětkou, ale milostivě se čtyřkou, protože přece jenom něco věděl.

*  *  *

Když jsem mu – relativně nedávno – poslal koláž se sklářskou píšťalou, komentoval ji slovy, že takové svaly by potřeboval: