Léto v Železných horách

Po delší době v létě v Sobíňově

Pěkné počasí meteorologové neslibovali, ale ranní přeháňka neměla mít dlouhého trvání, a tak se na cestu místo vlakem vydáváme – až když přestalo pršet – autem. Na startu v hospůdce U Štefana jsme kolem desáté hodiny, kdy už se někteří účastníci z kratších tras vracejí do cíle...

Vypňujeme přihlášku na trasu 15 km s tím, že ji kvůli keškám budeme trochu modifikovat. Po modré turistické značce stoupáme k rozcestí Březinka, odkud jindy bývá krásný výhled na Ranský Babylon a Žďárské vrchy. Dnes je bohužel mlhovno, ale buďme rádi, že neprší!

Tady jsme se už od navrhované trasy odchýlili a po neznačených lesních cestách se vydali pro dvě kešky. Ta druhá se jmenuje Vyhlídka na Železné hory a jako kdyby chtěla dostát svému názvu – mlha se pomalu začíná rozpouštět! Polní cestou sestupujeme na okraj obce Nový Studenec, vlevo vykukuje renesanční zámek, který ve druhé polovině 20. století sloužil jako Archiv hlavního města Prahy a nyní je v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupný.

Záhy přicházíme k budově bývalé školy, v níž je dnes Muzeum užitných předmětů. Původně jsme měli v úmyslu přejít bez povšimnutí kolem, ale dokořán otevřené vstupní dveře naše rozhodnutí mění!

Všechny vystavené exponáty pocházejí z majetku krucemburského sběratele Jaroslava Jiráska, který je zároveň provozovatelem muzea i průvodcem. Začal v roce 1966 nálezem nefunkčních hodin na půdě, které si vzal domů a opravil je. Krása starých hodin ho nadchla, později se cílem jeho sběratelské vášně staly malované porcelánové hrnečky a jiné starožitné předměty. Nakonec ze sbírky vzniklo v Krucemburku muzeum, které po několika letech našlo nové sídlo zde, v Horním Studenci.

Výrobky věhlasných značek Singer, Pfaff a dalších byly nejen kvalitními pomocníky, ale i ozdobou každé domácnosti a to nejen díky zdobným prvkům na vlastním šicím stroji, ale také nádherné kovářské práci na jejich podstavcích. 

Vedle šicích strojů jsou v expozici i stroje obuvnické, jeden pletací, stroj na obšívání knoflíkových dírek, sběratel dokonce vlastní i originální balení ševcovských floků zaslaných komusi za první republiky z Ameriky.

Kočárky jsou dalším úžasným skvostem expozice. Nejstarší, asi z roku 1898, pochází z Rakousko-Uherska a svojí konstrukcí předčí mnohé dnešní kočárky. Je sice dřevěný, ale konstruovaný jako rozkládací, takže může sloužit dvěma dětem. 

Americký kočárek připomínající karoséeii automobilu

Další kočárky jsou na nízkých i vysokých kolech, nejstarší na dřevěných, a jejich košatiny jsou dřevěné nebo z proutí, novější mají kolečka gumová a konstrukci z plastu (tehdy se říkalo z umělé hmoty) a textilu. Hluboké kočárky a sporťáky doplňuje i několik kočárků pro holčičky, včetně panenek a několika plyšáků, se kterými si hrály. Doby dávno minulé připomínají i další vystavené věci, např. rozhlasové přijímače počínaje „krystalkou“, gramofony, hrací strojky, ...

... psací a počítací stroje či stará svítidla (a nejsou to jen petrolejky), žárovky apod.

Vyhýbáme se Ždírci nad Doubravou a jdeme na souřadnice mysterykeše, které jsem s předstihem vyluštil doma. Keš se jmenuje „Havárie vojenské stíhačky MIG 15 u Ždírce“ a její owner shromáždil v listingu množství zajímavých informací, z nichž si neodpustím citovat alespoň část výpovědi pilota npor. Zdeňka Kadlece:

„27. dubna 1963 jsme měli v Pardubicích letový den a protože obloha byla zatažená nízkou a střední oblačností, zahájili jsme létání podle „ztížené varianty“. Tedy přeloženo do člověčiny – létání podle přístrojů v oblacích a nad oblaky bez viditelnosti země. Někdy po jedenácté hodině jsme s kolegou odstartovali na cvičný přepad vzdušného cíle nad oblaky. To znamenalo, že jsme byli naváděni pozemním velitelským stanovištěm (VS) na dvojici jiných letounů, která letěla po nám neznámé trati. Po startu jsme vystoupali do určené výšky nad oblaky (pokud se pamatuji bylo to 4 000 m). Naším úkolem bylo vyhledat vizuálně cíl a provést na něj tři zteče fotokulometem, který by se po přistání vyhodnotil a dosvědčil by úspěšnost naší akce. 

Tak by to mělo vypadat. Realita však byla jiná. Po vystoupání do stanovené výšky jsme začali plnit povely dávané VS. Asi po deseti minutách letu jsem zaregistroval nezvyklé zvuky motoru a při kontrole přístrojů zjistil, že teplota motorového oleje je značně vysoká a že se nehodlá zastavit ani na horní povolené hranici. Situaci jsem ohlásil VS a po několika upřesňujících dotazech dostal povel k ukončení úkolu a návratu na mateřské letiště. Plynovou pákou jsem se snažil zvolit režim práce motoru při kterém byly vibrace nejmenší a nad bílou hladinou oblačnosti, která byla zhruba 1000 metrů pode mnou, jsem zamířil k domovu. Situace však vzala rychlý spád. Letoun se začal silně chvět a já zaregistroval prudce klesající otáčky motoru, které se během asi tří vteřin se zastavily na nule. To již nebylo co řešit. Rychle ubývala výška a horní hranice oblačnosti se blížila. Zavolal jsem do rádia – jdu z toho ven! Nacvičenými pohyby jsečm odhodil kryt kabiny a zmáčkl katapultážní madla. Něco mně pořádně koplo do zadku a já jen zahlédl, jak kabina zmizela pode mnou. Nebe, mraky, nebe, mraky – dvě salta se sedačkou nazad, pak zapracovala automatika a já byl ze sedačky bez milosti vyhozen. Teď už jen otevřít padák. Cvičných a sportovních seskoků jsem v té době měl již něco okolo padesáti, ale na tomto typu padáku žádný. Zatáhl jsem za uvolňovač a po mírném škubnutí se nade mnou nafoukla spásná kopule. Ani nebyl čas na kontrolu správného naplnění a již mne obklopila bílá mlha oblaků. Já měl vystaráno, ale co éro? Snad v tomto zalesněném prostoru najde správné místo pro své poslední – poněkud tvrdší přistání. Ještě jsem proklesal dvěma vrstvami mraků, když konečně se pode mnou objevila zem. Les, poněkud vpravo podlouhlá vodní plocha a přede mnou v–údolí vesnice a křižovatka silnic. Žádný požár ani jiná znamení dopadu letounu nebylo vidět. A to již se zem rychle blížila a já se musel věnovat přistání. Můj padák byl konstruován pro otevírání za vysokých rychlostí pro záchranu a nebyl tudíž řiditelný jako sportovní nebo cvičné padáky. Ale štěstí při mně stálo. Nedaleko se ukázala paseka, která byla pro mé přistání výhodnější než koruny stromů. Zatáhl jsem tedy za popruhy a skluzem dolétl na měkké, čerstvé chvojí."

Po rozdělení bloku turbíny bylo zjištěno poškození motoru nánosem roztaveného kovu. Později se ukázalo, že to byl zbytek po axiálním ložisku motoru, které se zadřelo. Pravděpodobná příčina zadření spočívala zřejmě ve skryté vadě ložiska, která se často projevuje až během provozního zatížení.

*  *  *

Vracíme se na silnici, která spojuje Žďár nad Doubravou se Sobíňovem, a všímáme si několika jednoduchých křížků v příkopu, věnovaných těm. kteří zde padli 5. května 1945:

... a zastavujeme se i u památníku:

Cíl je jako vždy v hostinci U Štefana a bohaté občerstvení za budovou obecního úřadu.