Za medvědy – potkali se u Kolína

Když byl na výběr havlíčkobrodský dálkový pochod Jarní Vysočinou, který jsem absolvoval už nesčíslněkrát, nebo akce v Kolíně, rozhodl jsem se pro Kolín...

Start je na nádraží ČD a trasa vede přes Sendražice, Veltruby a Klavary zpátky do Kolína. Měla by mít 16 km, ale protože jsem si naplánoval odlovení spousty kešek, bude to samozřejmě o něco víc. Ukázalo se, že 22 km.

Až do Sendražic na nádražíčko Kolínské řepařské dráhy se jde městem, víceméně po chodnících, nebo po cyklostezce, což je ovšem v podstatě totéž...

Původní řepařské drážky vznikaly v Polabí na přelomu 19. a 20. století. Nejstarší drážkou byla právě ta kolínská, postavená v roce 1894. Měřila 10,6 km a vedla z kolínského cukrovaru až do Jestřebí Lhoty. V šedesátých letech 20. století byla zrušena, v roce 2000 vzniklo občanské sdružení pro její obnovu. Dnešní drážka má 4,5 km a vede z Kolína-Sendražice do Býchor. Slavnostní otevření bylo v roce 2007. Podrobnosti naleznete na tomto blogu zde.

Před nádražím máme kontrolu a na nádraží je neuvěřitelné kvantum lidí. Za chvíli bude odjíždět vláček do Býchor, má snad dvacet vagónů a všechny plné cestujících! Také řidičí parkují kde se jen dá.

Přecházím hlavní silnici a po cyklotrase č. 4334 se dostávám do Sendražic. Poprvé jsou doloženy v roce 1297, kdy zde měl majetek Ondřej ze Sendražic. Ve 14. století byl již poblíž tvrze kostel a fara. V roce 1512 prodává Beneš Sendražský ze Sendražic tvrz, dvůr a ves Sendražice s dalšími vesnicemi majiteli smiřického panství Mikuláši ml. Trčkovi z Lípy. Smiřice náležely Trčkům až do konfiskace jejich majetku v roce 1636. Zkonfiskované panství, které se skládalo ze 46 vesnic, koupil od královské komory ještě téhož roku Matyáš Gallas. Od roku 1661 náležely Sendražice k panství hořiněvskému, které roku 1790 koupil císař Josef II., jenž už v roce 1780 koupil smiřické panství od Jana Václava z Paaru, a tak byla obě panství spojena, a to až do roku 1918. Dnešní Sendražice jsou od roku 1986 městskou částí Kolína a mají přes šestnáct set obyvatel.

*  *  *

Za železničním přejezdem opouštím trasu navrženou pořadateli a šlapu po cestě podél trati k Veltrubům:

Kvůli keškám absolvuji Naučnou stezku vodníka Jezeráčka, která vede kolem dokola zdejšího rybníka, a mířím ke kontrole u rybářské klubovny Na Baště:

Protijdoucí dvojice známých mi radí, abych si pospíšil dokud je na čepu zelené pivo. To si nechám líbit! Zelené pivo je spojeno se svátkem svatého Patrika, patrona Irska, který má své místo v kalendáři 17. března. Navíc je to v období jara, Velikonoc a Zeleného čtvrtku. V německých zemích se ujalo jeho označení „Greindonnerstag“, což v překladu znamená „Lkavý čtvrtek“. Během dalších časů se název dne zkomolil na „Gründonnerstag“, tedy Zelený čtvrtek. A tak ho známe i u nás.

Zelené pivo se stalo výzvou téměř pro všechny pivní značky, jde však o to, kdo je schopný jasnou zelenou barvu dosáhnout přírodními barvivy. Přírodně barvené pivo získá i lehce bylinnou příchuť, což ovšem někoho lákat může a nemusí. Výsledkem osmidenního spodního kvašení s rozšířením receptu o bylinky, má zelené pivo většinou větší množství alkoholu než pivo klasické. Z bylinek se používá kopřiva dvoudomá, máta peprná, mix mařinky a meduňky (typicky v Irsku) či zelený ječmen. Pokud je pivo barvené potravinářskými barvivy, na chuti nic moc nepoznáte. Používá se buď chlorofyl, nebo barvivo E133 – brilantní modř vyráběná synteticky z uhelného dehtu. Z větších českých pivovarů vaří zelené várky s přídavkem modrého barviva například Starobrno, Primátor nebo třeba Chotěboř. Během roku zelené pivo nejspíš neseženete. Je to limitní edice, kterou restaurace a hospody nabízejí vždy s příchodem jara.

*  *  *

Opouštím Veltruby a mířím do přírodní rezervace Veltrubský luh, v němž ownerka používající nick GeoPopelka založila množství tematických kešek.

Po červeně začené trase podél toku Labe, která je místy také cyklostezkou, přicházím k zimnímu stadionu. Jeho součástí je i restaurace, kde je cíl pochodu: