S Pohodou jarní přírodou

Jak už název napovídá, pořadatelem turistické akce je KČT, odbor Pohoda Praha

Start je na nádraží v Řevnici, odkud se vydáváme na náměstí a pak po zelené turistické značce za stálého stoupání nejdříve zástavbou a od rozcestí Řevnický les „kupodivu“ lesem společně s modrou značkou. Míjíme lesní divadlo a od rozcestníku Babka (odb.) absolvujeme asi čtyřistametrovou odbočku na skalnatý vrchol Babka (506 m). Je porostlý pokroucenými borovicemi, z nichž některé vypadají téměř jako kosodřevina:

Vrch byl oblíbeným výletním místem už v 19. století, proto když se v roce 1889 značila zdejší první turistická trasa, vedla z Řevnic na Skalku a přes Strážní vrch s odbočkou právě na Babku. V roce 1890 zde dokonce stával altánek.

Suťovým úbočím se vracíme k rozcestníku, kousek pokračujeme po modré a pak z ní odbočujeme doprava. Po neznačené lesní cestě míříme přes mělké sedlo k hradišti Pišťák. Vzniklo zřejmě v pozdní době bronzové a strážilo stezku překonávající brdské Hřebeny. Dnes už zde najdeme jen pozůstatky dvou řad valového opevnění:

K návratu na modrou značku volíme záměrně jinou lesní cestu, aniž bychom tušili, že narazíme na hodně zajímavou lokalitu na ostrohu vysoko nad hlubokým údolím:

Jedná se o trampské pietní místo, někdejší kemp trampské osady Otroků vzpomínek. Původně zde stála jen jedná mohyla a kříž za Myšáka, ale jak šla léta, přibývaly kříže dalších kamarádů, kteří už sedí u nebeskýho ohniště:

Přicházíme na modrou turistickou značku a prudce sestupujeme do údolí Nezabudického potoka. Za můstkem přes potok se po pravé straně – ve svahu pod rozložitým dubem – choulí nenápadná Stříbrná studánka. Podle pověsti zde za nocí svítí tři světýlka, která lákají pocestné bloudící pod noční oblohou. 

Je nám jasné, že absolvované klesání si za potokem odpykáme stejným, ne-li vyšším stoupáním. Nemýlíme se, podle mapy jsme z vrstevnice 460 m klesli na 400 m a stoupání uzavřeli na 525 metrech. Po levé ruce nás vytrvale provází zeď z nasucho poskládaných a mechem bohatě obrostlých kamenů, která kdysi oddělovala mníšecké a řevnické lesy, údajně proto, aby nepřebíhala zvěř:

Krátce se zastavujeme u pomníku připomínajícího tragickou událost z 1. ledna 1918, kdy se v těchto místech konal novoroční hon, při němž zahynul obecní hajný Jan Maršálek (*1855), rodák z nedalekých Haloun:

Popocházíme jen pár desítek metrů na okraj skály a shlížíme dolů na Jezírko s několika chatami. Býval zde lom, který byl opuštěn v roce 1921, když se do něj provalila spodní voda. Místo objevili roku 1923 tři osadníci z osady Westend – Údolí hadrů a o rok později zde postavili první „boudu“, kterou pojmenovali El Paso. Stejnojmenná trampská osada tak patří k nejstarším v Brdech:

Postupem času do osady přibyli další trampové, kteří si pro zbudování svých chatek museli nejprve srovnat příkrý terén, jelikož jen první bouda stála na příhodně rovném a dostupném terénu. Každou sobotu nosili v putnách z Haloun od hospody „U zrzavého paviána“ hlínu, kterou jim hospodský připravil. Poslední srub (s nápisem Post Office) byl vybudován roku 1953. Osadníci se o svou milovanou osadu vzorně starají dodnes a pravidelně čistí i krásné jezírko.

Pokračujeme po žluté značce na rozcestí Červený kříž a dál po červeně značené Hřebenové cestě na Skalku. Nejprve se zastavujeme u stejnojmenného Občerstvení a teprve potom si jdeme prohlédnout zdejší barokní areál. Nachází se na lesnatém brdském hřebeni nad Mníškem pod Brdy a sestává z kostelíka, kláštera, křížové cesty a poustevny. Areál nechal koncem 17. století vybudovat zbožný majitel mníšeckého panství Servác Ignác Engel z Engelsflussu (1651–1704). Kostel je zasvěcen sv. Maří Magdaleně a vzorem pro stavbu mu byla kaple v jeskyni La Sainte Baume v jižní Francii, kde světice podle legendy třicet let žila. Engel získal pro své plány slavného architekta Kryštofa Dientzenhofera (1655–1722), vyslal ho na studijní cestu do Provence a ten inspiraci v letech 1692–1693 zhmotnil do podoby českého baroka. Současně s kostelem vznikal klášter a poustevna. Po roce 1762 spravoval Skalku řád františkánů a ta se stala oblíbenou duchovní zastávkou při pouti z Prahy na Svatou Horu v Příbrami, těšila se velké oblibě a stala se místem odpočinku a rozjímání. Od konce 19. století je též vyhledávaným turistickým cílem.

Tradice poutí na Skalce skončila rokem 1953 – jednak díky celospolečenskému klimatu, který nepřál církevním slavnostem, jednak díky skutečnosti, že kostelík i celý areál byly v 50. letech postiženy necitlivým poddolováním Skalky. Ve zdech kostelíka se začaly objevovat trhliny a v okolním terénu propadliny. Nejhorším obdobím pro areál byla 2. polovina 20. století, kdy v důsledku těžby železné rudy došlo k poškození kostela sv. Máří Magdaleny natolik, že musel být svázán železnými obručemi. Po ukončení těžby v roce 1967 došlo postupně ke stabilizaci horninového masivu a to dalo šanci obnově kostelíka a celého areálu. Začátkem 80. let byly na kostelíku zahájeny záchranné práce – došlo ke zpevnění základů betonovými injektážemi, vyzdění trhlin a později dozdění nového věnce.

Po roce 1989 přešel barokní areál Skalka do vlastnictví Mníšku pod Brdy a od té doby dochází k postupné rekonstrukci kostelíka, kláštera, poustevny a 14 kaplí křížové cesty. V současné době slouží areál ke konání svatebních obřadů, výstav, koncertů a dalších kulturních akcí.

Součástí barokního areálu Skalka je budova bývalého kláštera. Dílo Kryštofa Dienzenhofera bylo dokončeno v roce 1694, ale původně zamýšleným benediktinům nikdy nesloužilo. V roce 1762 sem byli zásluhou hraběnky Benedikty Čejkové z Olbramovic uvedeni františkáni. Po jejich odchodu v roce 1924 byl klášter ve správě Náboženské matice. 

Po 2. světové válce byl výnosem tehdejšího ministerstva školství a kultury (jež dalo souhlas k sejmutí střešní krytiny) klášter de facto určen k zániku. Odkrytá budova brzy zchátrala, část stavebního materiálu byla rozkradena a použita na stavby v Mníšku a okolí. Po listopadu 1989 došlo k postupné obnově kláštera, bylo stabilizováno dochované zdivo, resp. dozděny chybějící části, osazen nový krov a v části budovy i podlahy. V následujícím období byla na jižní, východní a západní straně budovy osazena nová okna, postupně byla obnovena vnější omítka a došlo k náhradě provizorních vstupních dveří a dalších dveří uvnitř budovy replikami historických originálů.

*  *  *

Od kostelíka a kláštera stoupáme podél kapliček křížové cesty k vrcholu kopce Skalka (553 m):

Křížová cesta pochází z let 1755–1762, z období, kdy v klášteře na Skalce pobývala hraběnka Benedikta Čejková, tchyně majitele mníšeckého panství hraběte z Unvertu.

Jako ostatní objekty na Skalce, i křížová cesta v období po roce 1948 postupně chátrala. V době dokončování oprav kostelíka sv. Maří Magdalény počátkem 90. let 20. století bylo započato i s její obnovou. Prázdné kapličky se staly inspirací pro výtvarnou soutěž, podpořenou městem a mníšeckou římskokatolickou farností. Byla vypisována opakovaně v letech 2001 až 2010 a vítězné práce byly v kopiích umísťovány do kapliček:

Osazení prázdných kapliček kamennými motivy křížové cesty zhotovil v letech 2018–2019 kameník Martin Mikula. Jím zvolený materiál i způsob zobrazení jsou plně v souladu s charakterem tohoto barokního areálu, a dotváří tak atmosféru této jedinečné kulturní památky. Nově zrekonstruované kaple křížové cesty byly vyhlášeny Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska Památkou roku 2019. 

Poustevna stojí na samém vrcholu Skalky a je dalším významným dílem Kryštofa Dientzenhofera:

Stejně jako klášter měla být určena pro benediktinské mnichy. Byla stavěna souběžně s kostelíkem sv. Maří Magdalény a dokončena v roce 1694. Jako celý areál, jenž byl záhy po druhé světové válce nákladně opraven, podlehla později za vlády komunistického režimu zkáze. V první polovině devadesátých let se stalo majitelem zcela zdevastované budovy, z níž zůstala jen torza obvodových zdí, město Mníšek pod Brdy. V roce 1994 byl objekt zastřešen a započala rozsáhlá rekonstrukce, jež byla dokončena v roce 1996. Uživatelem objektu pak bylo Arcibiskupství pražské – budova do roku 2012 sloužila jako přechodné sídlo kardinála Miloslava Vlka.

*  *  *

Znovu se dostáváme na Hřebemovou cestu, ale záhy z ní odbočujeme doleva na neznačenou lesní cestu s cílem „dobýt“ Strážný vrch (507 m). Uvozovky jsou zde namístě, neboť jdeme téměř po rovině...

Kromě Vrcholovky.cz nás sem zlákala keška „Vyhlídka Strážný vrch“, která se nachází asi čtyři sta metrů jihozápadně nedaleko dvou trampských tábořišť a vysoko nad opuštěným lomem. Podle ownera má terén tři a půl, takže opatrnosti není nazbyt.

Po jejím úspěšném nálezu prudce klesáme úzkou pěšinkou k silnici spojující Řevnici s Mníškem pod Brdy. Spoléháme na geocachingovou mapu, na které je – na rozdíl od Mapy.cz – zakreslena pěšina klesající od silnice k Babskému potoku. Přecházíme tedy silnici, překračujeme svodidla a s úlevou zjišťujeme, že dolů opravdu vede úzká pěšina, která nás přivádí na zelenou značku. Cesta údolím Babského potoka je poměrně náročná, takže je jasné, že vlak nestihneme.

V Řevnici nám tedy do odjezdu vlaku zbývá relativně dost času, a tak hledáme místní minipivovar. Podle ikonky na Mapy.cz procházíme Pražskou ulicí a pro jistotu i sousední ulicí V Luhu, ale nikde nic! Když se ptám chlapíka na dvorku jednoho domu, posílá nás úplně na druhou stranu, za nádraží. Při novém pohledu do mapy zjišťujeme, že to je Pivovar Řevnice, zatímco my jsme hledali Psychovar, který používá upřesňující informaci „extrémní nanopivovar“. Později jsme se na internetu dozvěděli, že jedná o tzv. létající pivovar, který si nechává vařit své pivo u jiných pivovarů, případně si sám v pronajatém pivovaru uvaří pivo dle své receptury. Ikonka na mapě tedy představuje pouze sídlo firmy, ale nikoli výčep či dokonce restauraci! Inu, člověk se pořád musí učit... 

Pivovar Řevnice sídlí v původní nádražní budově z druhé poloviny 19. století vedle současného nádraží. Citlivá rekonstrukce vytvořila restauraci s výčepem, nad kterým je přes prosklenou stěnu viditelná část technologie. 

Měděná dvounádobová varna se stala součástí interiéru, restaurace má k dispozici i velkou letní zahrádku. Pivo se zde vaří od roku 2019, běžně Řevnická 10° a 12°, které v průběhu roku doplňují svrchně kvašené speciály, ale i silnější ležáky. Tak jsem si objednal třináctku a na závěr malou Zázvorovou dvanáctku. Pivo ze zmíněného Psychovaru je k dostání na docela dosti místech, jedním z nich je právě Pivovar Řevnice.