DP Za posledním puchýřem 2024 (I)

52. ročník celostátního turistického srazu s mezinárodní účastí, tentokrát v Ústeckém kraji, konkrétně v Krásné Lípě, a s podtitulem Po stopách skalních hrádků Labských pískovců

Přihlášku jsem zaslal už začátkem června a uhradil jsem služby, které jsem si objednal: noclehy na podlaze ve vlastním spacím pytli od čtvrtka do neděle (120 Kč/noc), snídaně a večeře (celkem 540 Kč). Neprojevil jsem zájem o autobusové zájezdy do Drážďan či Žitavy a Oybinu, o páteční country zábavu ani o sobotní Puchýřovskou zábavu (dříve zvanou Papučový bál), o puchýřovské tričko, ranní plavání či koncert v kostele.

Krásná Lípa leží v údolí říčky Křinice a na přilehlých svazích, dnes má asi 3600 obyvatel. Někdy ve 13. století sem přišli kolonisté asi z Duryňska nebo Horních Frank, a těm prý bylo vykázáno místo na mýtině poblíž velké a krásné lípy. Mezi majiteli byli Ronovci, Vartenberkové, Šlejnicové a Kinští. V roce 1731 se obec stala městysem a roku 1870 městem. V roce 1766 zde byl založen punčochářský cech, který dal základy později vznikajícímu textilnímu průmyslu. V roce 1864 měla Krásná Lípa 14 prosperujících továren, 26 obchodních domů a průmysl se neustále rozmáhal. Rozvoj města přibrzdila první světová válka, naprostou zkázu přinesla druhá světová válka a zvláště poválečné události. Většinu původního obyvatelstva postihla deportace – v roce 1936 měla Krásná Lípa bez místních částí 6600 obyvatel, z toho bylo jen 182 Čechů, v roce 1950 měla 3423 obyvatel, přičemž dosídlenci většinou neměli ke krajině patřičný vztah. Bylo zbořeno na 300 domů a mnoho industriálních objektů. Novou tvář městu přinesly až politické změny na počátku 90. let minulého století.

*  *  *

Prezence se odehrává v prvním patře Domu Českého Švýcarska, v jehož přízemí je mimo jiné bohatě zásobené turistické informační centrum:

Organizátoři jsou na nápor připraveni, účastníci jsou rozděleni do skupin podle abecedy a odbavování jde ráz na ráz. Ubytováni jsme v budově základní školy, nikoli však v tělocvičně, ale v jednotlivých třídách. Nás je například jen sedm, ale jak se v noci ukáže, téměř všichni chrápou jak zjednaní...

*  *  *

V pátek ráno se scházíme za Domem Českého Švýcarska a se sympatickým průvodcem Kubou, pracovníkem národního parku České Švýcarsko, odjíždíme autobusem do Jetřichovic na exkurzi Jetřichovické skalní vyhlídky:

V porovnání s oblastí kolem Pravčické brány pronikl turistický ruch na Jetřichovicko relativně pozdě, až ve druhé polovině 19. století. Některé objekty, které jsou dnes vnímány jako výsledek snah turistických spolků zpřístupnit krajinu výletníkům, vznikly původně z hospodářských účelů (svážní cesty, cesty k tokaništím) nebo pro kratochvíli místní vrchnosti, jako cíl urozených hostí v době loveckých pobytů (vyhlídky, chaty, altány). Zpřístupněné vrcholy, na kterých vyrostly vyhlídkové altány, byly v řadě případů přejmenovány po členech rodiny majitele panství – Mariina skála (původně Velký Ostrý), Vilemínina stěna (původně Černá stěna), Rudolfův kámen (původně Vysoký kámen). Před každou návštěvou vrchnosti byly altány uklizeny, opraveny a slavnostně nazdobeny.

Výstupy na dvě z nich máme na programu, ale první na řadě je Falkenštejn neboli Sokolí hrad. Po žluté turistické značce procházíme kolem budovy postavené za první republiky jako ozdravovna pro chudé a nemocné děti pod záštitou T. G. Masaryka. Opuštěna je od roku 2005, kdy došlo k jejímu prodeji z majetku kraje. Dnes je v soukromém vlastictví a prý se chystá grandiozní rekonstrukce na hotel s wellnes, bazénem atd.

Na skalní hrad vede žlutě značená odbočka doleva. Hrad byl založen na přelomu 13. a 14. století na ochranu České stezky do Míšně a Lužice. První písemná zmínka o něm je z roku 1395. Vlastnili jej Berkové z Dubé, Vartemberkové a v době pohusitské se skalní hrádek Falkenštejn stával sídlem nejrůznějších lapků, proto byl v roce 1444 obléhán a poškozen. Zájem o skalní hrádek oživil až romantismus 19. století, kdy se stal oblíbeným výletním cílem. Jako cíl pro výletníky byl zpřístupněn v roce 1852 díky Vilemíně Kinské, která nechala přístup ke hradu a celý areál upravit. Přitom bylo nalezeno mnoho šípů, ostruh, hliněných střepů, v cisterně kopí s ratištěm. Na temeni skály se dodnes dochovaly vytesané zbytky komnaty a kaple:

Nadzemní části hradu byly ze dřeva a tak se z nich do dnešní doby nic nedochovalo. Hlavním objektem hradu byla patrně dřevěná obytná věž a prostorná síň. Ta byla spojena s kaplí, v níž je patrný kamenný oltář na zaobleném kněžišti. Vodou zásobila hrad dosud patrná cisterna. 

Na podzim 2017 byla dokončena rekonstrukce přístupových schodů ke hradu. Konstrukce zajišťuje nejen bezpečný přístup na vrchol, ale současně chrání hrádek proti erozi působené návštěvností. V některých k erozi náchylných úsecích jsou kovové žebříky. Jejich stupně tvoří pochozí rošty, které jsou protiskluzové a současně umožňují růst vegetace pod nimi.

Torzo skalního hradu nabízí krásné výhledy do Saského Švýcarska, úžasný je také výhled na protější Havraní skálu (387 m):

Z hradu sestupujeme do Haťového dolu, kterým se vracíme k bývalé dětské ozdravovně. Průvodce nám na skále ukazuje prášenku žlutou (Chrysothrix chlorina), velice nápadný lišejník, který zaujme svými rozsáhlými, svítivě žlutými stélkami na zastíněných skalách:

Dál stoupáme skalní stezkou na Mariinu vyhlídku, která patří mezi nejnavštěvovanější atrakce nejen na této naučné stezce, ale v celém Českém Švýcarsku.

Vybudovat přístup na mohutný pískovcový blok, tehdy ještě zvaný Große Spitzigen (Velký Ostrý), navrhl knížeti Ferdinandu Kinskému (1834–1904) v květnu roku 1856 českokamenický úředník Karl Hickisch v rámci nákladné akce úprav významných vyhlídkových bodů na panství Kinských (mj. Jedlové a Studeného). Zároveň navrhl přejmenovat skálu po novomanželce knížete, Marii Anně, rozené princezně z Liechtensteinu (1835–1905). Podle návrhu tesařského mistra Franze Fischera z České Kamenice vyrostl na vrcholu skály altán v podobě řeckého templu s vlajkostrádou. Před příjezdem vrchnosti býval na špici zavěšen velký prapor s erbem Kinských. V případě zájmu mohli altánky navštívit i turisté, jimž na vyžádání zapůjčil klíče lesmistr z rynartické lesní správy. 

V pátek 9. září 2005 tři hodiny po půlnoci si dva mladí cyklisté z Litoměřic ve vyhlídkovém altánu na vysokém skalním ostrohu svítili svíčkou, od které se dřevěná stavba vzňala. Když hořící části popadaly do lesa pod ní a zapálily stromy a hrabanku, mladíci zavolali hasiče. V roce 2006 byl vyhlídkový altán obnoven, jeho dřevěné nosné trámy však časem dožily a správa národního parku vstup do altánu v roce 2018 uzavřela. Nový altán, který na Mariinu skálu vynesl 24. února 2021 vrtulník, je tvořen ocelovou nosnou konstrukcí, která je opláštěna modřínovým dřevem. Volba žárově pozinkované nosné konstrukce zajistí delší životnost a dřevěné opláštění bude možné dle potřeby snáze obnovit. Svým vzhledem vychází z původního altánu z roku 1856:

Během času altány na vrcholu Mariiny skály svou podobu měnily, změnám podléhal i jejich účel, kromě turistického využití byly využívány například také jako stanoviště požárních hlídek. Výhled z altánu je úžasný – a být lepší počasí, byl by ještě úžasnější... 

Sestupujeme dolů a pokračujeme k velkému skalnímu převisu s názvem Balzerovo ležení (nebo též Tetřevna). Traduje se o něm, že poskytoval úkryt lidem z okolí v době třicetileté války. Nyní je zde příjemné posezení nabízející se k uspořádání pikniku:

O kousek dál je odbočka k Vilemínině skalní stěně (439 m), což je další okouzlující vyhlídka na naučné stezce Jetřichovickými stěnami. Pojmenována je po kněžně Vilemíně Kinské, manželce Rudolfa Kinského, jejíž podobizna je na stromě nedaleko vyhlídky:

Rudolf Kinský (1802–1836), syn Ferdinanda Kinského, byl v první polovině 19. století osvícený majitel zdejšího panství, který jako první pochopil význam zdejší atraktivní krajiny pro rozvoj turistiky. Po něm je pojmenovaná nedaleká vyhlídka Rudolfův kámen. Tam už naše trasa nevede, ale nevadí, byl jsem tam 29. října 2011 s Toulkaři na výletě z Kytlic.

K autobusu do Jetřichovic se vracíme stejnou cestou, tedy po červené turistické značce.

Následuje článek DP Za posledním puchýřem 2024 (II)