Výroční pochod k narození Vojty Náprstka

Projekt „Vojta Náprstek 2026“ je věnován 200. výročí narození zakládajícího člena a prvního předsedy Klubu českých turistů. Akce je připravená společně s KČT, odbor GeoCesty Štoky

Úvodem si připomeňme kdo byl Vojta Náprstek (*17. 4. 1826 Praha, †2. 9. 1894 Praha). Český vlastenec, národopisec, mecenáš a bojovník za pokrok. Pro nás především spoluzakladatel Klubu českých turistů a jeho první předseda. Rodiče Vojty Náprstka byli majitelé prosperujícího pivovaru, vinopalny a hostince. Otec záhy zemřel a o syny Vojtu a Ferdinanda i celý rodinný podnik se starala matka Anna. 

Vojta studoval práva na vídeňské univerzitě, ale protože se zapletl do událostí bouřlivého roku 1848 a byl na něj vydán zatykač, odjel do emigrace. Následujících deset let strávil v USA, kde pracoval jako nádeník i knihkupec, ale také jako člen vládní expedice, která měla prozkoumat indiánský kmen Dakota. To byl první impuls, který v něm probudil zájem o národopis. Do Prahy se vrátil po amnestii v roce 1858 a rodný dům U Halánků na Betlémském náměstí proměnil v centrum české inteligence. V roce 1862 zde založil České průmyslové muzeum, kam do sbírek přispívali významné osobnosti své doby – cestovatel Emil Holub, zoolog Antonín Frič, jazykovědec Bedřich Hrozný či básník Julius Zeyer. Dnes zde funguje Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur v Praze s mimořádně cennými sbírkami exotických kultur. Náprstek se stal zakládajícím členem Sokola, Hlaholu, Umělecké besedy či emancipačního hnutí Americký klub dam. Dne 11. 6. 1888 společně s Vilémem Kurzem st., Františkem Čížkem a Vratislavem Pasovským založil Klub českých turistů a stal se jeho historicky prvním předsedou.

*  *  *

Vycházíme od stanice metra Jiřího z Poděbrad, protože stanice Flora je uzavřena. Monumentální budovu paláce Flora navrhl architekt Alois Krofta. Byla vystavěna ve dvou etapách, které proběhly v letech 1926 a 1935. V přízemí budovy se od roku 1928 nacházelo stejnojmenné kino, největší v celém Československu, s kapacitou 1200 diváků. Výzdoba sálu byla provedena v rokokovém stylu, vstup zdobily mramorové sochy muže a ženy v nadživotní velikosti držící svitky filmu od sochaře Emanuela Kodeta. Kromě kina se v budově nacházel hotel, kavárna a vinárna. Dnes prostory využívá Všeobecná zdravotní pojišťovna.

Po krátkém posezení u kafíčka v předzahádce Erhartovy cukrárny pokračujeme Vinohradskou třídou k hlavnímu vchodu na Olšanské hřbitovy:

Největší pražský hřbitov byl založen v místech bývalé osady Olšany a je tvořen dvanácti dílčími hřbitovy. Díky své rozloze 50 ha je největším pohřebištěm na území Prahy. Po dobu jejich existence zde bylo pohřbeno přes dva milióny mrtvých. Dnes se na hřbitově nachází kolem 65 000 hrobů, 25 000 hrobek, 20 000 urnových hrobů, 200 kaplových hrobů, šest kolumbárních zdí a dvě rozptylové louky. Pohřbena je zde řada významných osobností, po jejichž hrobech provádí naučná stezka.

Nejprve odbočujeme od vchodu doprava, kde se po pár metrech zastavujeme u náhrobku studenta historie a politické ekonomie Jana Palacha (1948–1969), který se 19. ledna 1969 na Václavském náměstí upálil na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy. Náhrobek vytvořil sochař Olbram Zoubek. Je tvořen bronzovou deskou s reliéfem lidské postavy:

Hrob Jana Palacha na Olšanských hřbitovech se již na konci šedesátých let stal poutním místem, kam přicházela řada osob uctít Palachovu památku. Z toho důvodu se na počátku sedmdesátých let stal předmětem zájmu StB, která se snažila o jeho likvidaci. Nejdříve byla úřady v červenci 1970 krátce po instalaci odstraněna (a následně roztavena) bronzová náhrobní deska, kterou vytvořil sochař Olbram Zoubek. V říjnu 1973, po dlouhodobém vydírání tajnou policií, souhlasili nakonec Libuše Palachová a Jiří Palach s exhumací a následným zpopelněním pozůstatků Jana Palacha. Urna s popelem Jana Palacha byla po likvidaci hrobu na Olšanech uložena v letech 1974–1990 v urnovém háji ve Všetatech. Rodinný hrob se v tomto období stal památným místem, kam přicházeli lidé vzdát čest Palachově památce. V lednu 1989 zde měl být na výzvu Charty 77 a dalších opozičních skupin cíl celonárodní pouti, které však bezpečnostní aparát zabránil. Hrob Jana Palacha byl na Olšanských hřbitovech obnoven až 25. října 1990, pietního aktu se tehdy zúčastnil prezident republiky Václav Havel. 

Jen o padesát metrů dál je hrob Josefa Smrkovského (*26. 2. 1911, †15. 1. 1974), politika a funkcionáře KSČ během pražského jara 1968, který zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR. Během německé okupace se angažoval v domácím odboji, kde používal krycí jméno Vrba, byl členem levicové organizace Předvoj, která vydávala nezákonně Rudé právo. V roce 1951 byl zatčen za podezření z činnosti proti tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému. Po zatčení samotného Rudolfa Slánského byl obviněn ze spolupráce s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, byl odsouzen za vlastizradu a sabotáž na 15 let. 1963 rehabilitován a znovu vykonával stranické funkce. Po srpnové invazi byl s dalšími odvlečen do Moskvy, kde podepsal Moskevský protokol. Byl oponentem křídla vedeného Husákem, v roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Uložit urnu s ostatky v Praze bylo možno až v roce 1990.

Odbočujeme do hřbitova V, kde stojí vysoký sloup se sokolem, místo posledního odpočinku Miroslava Tyrše a jeho ženy Renaty a Jindřicha Fügnera a manželky Kateřiny:

Další naše kroky směřují ke hrobu spisovatele a novináře Karla Havlíčka Borovského (1821–1856):

Pokračujeme na hřbitov VIII a vycházíme brankou ven. Kolem sportovního centra SK Žižkov stoupáme do parku Parukářka, který získal jméno po majiteli usedlosti v 19. století. Kolem psího hřiště přicházíme na vrch sv. Kříže (276 m), známý také jako Křížek. Původně zde byly vinice, založené Karlem IV., dnes je to park s výhledem na Prahu, kterému dominuje Žižkovská televizní věž:

Mírně klesající cestou park opouštíme a po lávce pro pěší překonáváme frekventovanou Prokopovu ulici. Na horizontu se tyčí vrch Vítkov s mohutnou sochou Jana Žižky:

Stoupáme dlouhou Kubelíkovou ulicí s monumentální čtyřpatrovou budovou postavenou ve stylu art deco v letech 1922–1926 podle návrhu architekta Bohumíra Kozáka. Nepřehlédnutelnou dominantou jsou její dvě šestipatrové nárožní věže zakončené nepravidelným polygonem:

Průčelí budovy zdobí sochy od Ladislava Kofránka z roku 1926. V nově vzniklé ústředně pracovalo zhruba 350 pracovníků, kteří spojovali hovory, a bylo sem připojeno sto dvacet meziměstských a mezinárodních vedení. Budova byla také sídlem Poštovního úřadu. Od roku 1928 ústředna umožňovala telefonní spojení Československa se zámořím. Svoji činnost ukončila v roce 1979, kdy byla postavena nová ústředna v Olšanské ulici.

Procházíme Riegrovými sady, poté Italskou ulicí kolem futuristických budov Churchill I a Churchill II a usedáme v předzahrádce Turnovské pivnice:

Podchodem se dostáváme na Hlavní nádraží, přes Opletalovu ulici k Jubilejní synagoze, kolem Jindříšské věže do ulice Na Příkopě, kolem Stavovského divadla a České spořitelny (za socíku Muzeum Klementa Gottwalda) na Uhlný trh a nakonec na Betlémské náměstí. Na nádvoří Náprstkova muzea je cíl pochodu, kde se potkáváme s pořadateli a několika známými turisty:

Po nějaké době se loučíme, jdeme na nábřeží a odjíždíme tramvají do Podolí podívat se na nový most přes Vltavu. Jmenuje se Dvorecký a propojuje Podolí se Smíchovem. Měří na délku 388 metrů, šířku má 16 metrů a nad hladinou Vltavy ho drží šest pilířů:

Navržen byl ateliéry Tubes a Atelier 6, odkazuje na kubistické prvky a někteří jej označují za „sochařské dílo přes řeku“. Stavba začala v září 2022, provoz byl zahájen dnes – 18. dubna 2026, slavnostní otevření mostu pro veřejnost se konalo včera. Stavba mostu, kterou provázely komplikace týkající se zejména geologického podloží ve Vltavě, stála 1,97 miliardy Kč. Určen je pro tramvaje, autobusy, pěší, cyklisty a záchranné složky, nikoli pro auta:

Zdaleka není ještě vše hotovo, jak jsem se bláhově domníval. Pod mostem ještě řádí bagry a buldozery, takže na umělecké instalace, jako světelná galerie se 120 svítidly z celého světa a >socha Chlapec s těžkou hlavou (Heavy Head Boy), si budeme muset ještě počkat: